Popis zkušenosti:

V roce 2005 jsem musela jít do nemocnice, protože při snaze vypít šálek kávy, jsem jej nemohla uchopit, jelikož nebyl tam, kde jsem si myslela, že je. Byl pár centimetrů od místa, kde jsem jej viděla. Vyděsila jsem se a běžela do nemocnice, neměla jsem žádné obavy z kašle, který mi tenkrát nedovolil ani mluvit. Tam mi diagnostikovali atypickou pneumonii, ale nebyla jsem zahleněná a nic nevykašlávala, jen jsem hodně kašlala. To vše bylo způsobeno systémovým lupusem erythematosus.

Po patnácti dnech jsem byla z nemocnice propuštěna s doporučenými dávkami kortizonu i s léky proti bolestem kloubů, které byly dostatečně silné pro zvládání mého lupusu a neměly mít vliv na funkčnost mého těla.

Plynuly roky, pátého prosince 2015, jsem musela odejít do nemocnice, protože jsem nemohla dýchat. Nechali si mě v nemocnici na testy, nenašli však nic neobvyklého. Odešla jsem dvanáctého, abych se osmnáctého vrátila s novými problémy na plicích, které mi bránily dýchat. To už jsem měla plicní otok. Tentokrát mi odčerpali z plic spoustu krve. Byla jsem tam až do dvacátého šestého prosince, pak mi řekli, že nebezpečí pominulo a jsem v pořádku. Vrátila jsem se do nemocnice dvacátého třetího února neskutečně unavená a opět jsem nemohla dýchat. V tom období jsem se již odevzdala do Božích rukou, protože jsem cítila, že to je můj konec a skutečně jsem si přála zemřít. Už deset let jsem trpěla neustálými bolestmi kloubů, permanentní únavou, vážila jsem padesát kilogramů, díky množství steroidů a kortizonu, které jsem dostávala proti zánětům v kloubech.

Se všemi jsem se rozloučila a hned druhý den mě převezli na intenzivní péči, nejprve s nosní zásuvkou na kyslík, pak maskou, a později mě museli intubovat i s krmící trubicí. Takhle mě krmili asi osm dnů. Potom mi udělali tracheotomii. Když jsem byla v tomto stavu, řekli lékaři mému manželovi velmi špatnou prognózu. Sdělili mu, že nemám šanci se zcela uzdravit, a že i kdybych se alespoň trochu zotavila, musela bych asi být na invalidním vozíku, neustále připojena na kyslík, protože moje plíce byly velmi poškozené a nedokázaly se dostatečně zregenerovat.

Tracheotomii mi udělali, aby mi mohli podávat lék Mab Thery, který mi doporučil revmatolog poté, co pneumolog oznámil, že už mi nemůže nijak pomoci a nechal mě tak. Lék měl zapůsobit nejpozději za dva dny, ale uplynulo pět dní a já jsem byla stále v kritičtějším stavu. Lékaři to už vzdali, když do toho najednou vstoupil pneumolog a řekl mému manželovi, že by měl být respektován jeho názor, protože se stalo něco nečekaného. Moje tělo začalo vykazovat mírné známky zlepšení, ale on to zlepšení považoval za obrovské.

V těch okamžicích jsem opustila své tělo a začala se vracet domů. Najednou jsem sama sebe vnímala jako světlo, vznášející se ve vesmíru plném barev a tvarů, které se objevovaly a ztrácely. Já jsem do světel vstoupila a prošla jimi plná nadšení, štěstí, míru a radosti, pro které neznám žádné jiné výrazy - - až jsem přišla k nějakému místu, které bych popsala jako portál, ve kterém byla ženská postava. Byla jen světlo, ale když promluvila, identifikovala jsem ji jako svoji tetu, která zemřela před čtyřmi měsíci. Řekla mi: „Adriane, když vstoupíš až sem, nebudeš se moci vrátit.“ Pochopila jsem, že mi dává na výběr. Byla jsem to stále já, Adriana. Nebyla jsem v mém těle, ale byla jen jeho esencí. Začala jsem se ptát, kam se mám vrátit? Proč mám opustit toto místo, kde jsem velmi šťastná, naplněná radostí a láskou v mém srdci. Pak jsem uslyšela hlas mé dcery, který mi říkal: „Mami, potřebuji tě mít na své svatbě“. Neměla přítele a během všech těch dnů, kdy jsem byla na intenzivní péči, mi vždycky říkala, že kdybych to nemohla vydržet, abych odešla a nezůstávala tady kvůli ní. V tu chvíli to bylo jinak. Požádala mě, abych se vrátila. Pochopila jsem, že jsme na tomto světě kvůli lásce, protože jen láska takového rozsahu v nás může zanechat, mír a nepředstavitelný klid. Když jsem se rozhodla vrátit, uslyšela jsem mužský hlas, který mi řekl: „Nebude to snadné, ale ty nejlepší chvíle tvého života teprve přijdou.“ Od té chvíle, se mé uzdravování markantně zlepšilo. Plicní sklípky začaly fungovat, tracheotomická trubice byla odstraněna. Řekli mi, že nebudu moci mluvit bez zakrytí díry po dobu tří až pěti dnů, než se to úplně zahojí. Ten večer jsem však už mluvila a polykala léky, jako bych nikdy tracheotomii neměla. Od té doby to tak zůstalo. Dnes dýchám bez kyslíku, chodím, cestuji. Pouze ve vyšších nadmořských výškách potřebuji více kyslíku. Můj život je naprosto normální. Vážím osmdesát kilo, nic mne nebolí a cítím se mnohem lépe, než kdy jindy.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: březen 2016