Popis zkušenosti:

Uzavřela jsem smlouvu s Bohem, že si mě vezme při těžkém srdečním záchvatu, protože jsem fyzicky i psychicky protrpěla většinu svého života. Vše se navíc zhoršilo poté, co jsem byla sražena z kola taxíkem, v září 2003, což vedlo ke komplikovaným operacím a zhruba devítileté léčbě. Věděla jsem, že umírám.

Na začátku třetího měsíce léčby, kdy jsem již byla zcela vyčerpaná z užívání patnácti různých léků. Dostala jsem silný epileptický záchvat. Do nemocnice jsem dorazila 6. března a měla další záchvaty. Dne 7. března jsem byla odpojena od krmící trubice. Můj hluboký prožitek blízkosti smrti se mi stal zhruba ve dvě hodiny ráno 8. března a další časně ráno 9. května 2012.

Už jsem poznávala, že přichází záchvat, a tak jsem se připravila. Obalila jsem si zápěstí i kotníky do povlečení, aby mé tělo nevypadalo tak děsivě a nevystrašilo ostatní. Byla jsem velmi unavená z nemoci a smířená s tím, že umírám. Věděla jsem, že umřu. Záchvat začal, když jsem skončila s obalováním posledního kloubu. V tu chvíli jsem odpadla.

Krátce jsem se ocitla v prázdnotě, která vypadala stříbřitě šedá, nebo velmi světle šedá. Pak jsem se ocitla v krajině, která nebyla pozemská. Věděla jsem, že jsem právě prošla na druhou stranu. Byla jsem přenesena do diamantové krajiny, která vypadala jako křemenný křišťál, bílý mramor, nebo možná trochu jako průhledné sklo. Většinou z terénu vyrůstaly diamanty, které se tyčily vysoko nade mne. Jejich povrch byl hladký a leskly se tak krásně, že jsem od nich nechtěla odvrátit oči.

Od přírody jsem velmi zvědavá osoba, vzhlédla jsem tedy vzhůru, abych se rozhlédla. Vlevo jsem viděla obrovskou krystalově modrou oblohu, krásný vodopád s nějakou živě zelenou trávou kolem břehů. Uviděla jsem obrovskou kamennou bránu, která vedla k nějaké nebeské bráně. Zajímalo mne, kam až cesta vede a zdálo se, že se proměnila na nekonečnou. Pak jsem uslyšela hlas, který ke mně promluvil. Byl to hlas obrovské autority a současně milý, naplněný laskavosti. Říkal mi: „Jsi tady, protože jsi ke mně často přicházela." Hned jsem věděla, že všechny mé modlitby, se vyplatily. Modlila jsem se často, už jako dítě i v dospívání. Většinou v depresích, pro útěchu a útěku z drsného fyzického i psychického týrání. Byla jsem v Nebeské zahradě, která byla těsně před branou.

Ten den jsem měla vysokou teplotu a několikrát mě ledovali, aby horečku snížili.

Ve svém PBS jsem pozorovala bránu do Nebe a úzkou zlatou šikmou cestu, která k ní vedla. Všimla jsem si, že pod cestou je krajina jiná. Nebyla tak velká jako diamantová krajina, ve které jsem se zrovna nacházela. Byla jsem andělem uchopena za záda a přenesena k vodopádu, kde mne položil k úpatí vodopádu. Velmi nepatrným dotekem malíčku jsem se sotva dotkla vody a pocítila, že to nebyla opravdová voda. Vypadalo to jako gel v barvách, jaké jsou vidět v diamantech. Cítila jsem, jak horečka okamžitě odchází. Anděl mě vzal a vrátil tam, kde jsem stála předtím.

Po mé pravici stála babička z matčiny strany. Byla tam s dalšími třemi příbuznými, které jsem znala. Vlevo byla moje babička z otcovy strany a tři příbuzní ze strany otce, které jsem také znala. Zdálo se, jakoby můj otec chtěl na sebe upozornit a přesunul se z matčiny strany ke své matce. Nikdo se neusmál a já jsem si pomyslela: „Budu mít asi těžký Boží soud. Přijmu ho. Jsem tady a přijmu jakýkoli soud, přiznám všechny své hříchy a činy, které jsem udělala, i když jsem je mohla vykonat lépe. Možná, že Bůh pochopí, co jsem prožila, když jsem byla naživu." Poté, co jsem pozdravila své příbuzné, věděla jsem, že přijde ta vážnější chvíle u soudu. Během soudu jsem stála v pozoru jako voják. Přede mnou se vznášela obrovská koule zářícího oka Božího. Jasně bílá obrovská koule, plná diamantového světla. Řekla jsem: "Jsem připravena. Vím, že jsem udělala špatné věci. Nyní mne můžeš soudit." Ta obrovská koule světla, zářící oko Boží, mi řeklo: „Buď klidná." Pak mi řeklo, abych otočila hlavu a podívala se na mou pravou stranu. Za milisekundu se mi hlava už dívala doprava. Viděla jsem několik modrých bytostí podobných člověku se žlutými aurami, které vycházely z jejich hlav, ramen i těl. Okamžitě jsem pochopila, že jsme zemřeli všichni současně a že jsem byla ve frontě lidí, připravených k soudu. Po rozsudku bych mohla vstoupit do té brány, což jsem si velmi přála. Otočila jsem hlavu k zářícímu oku a řekla: „Postavím se do řady." Záře mne zalila neuvěřitelným množstvím bílého diamantového světla. To Světlo bylo Láska; jen láska a čistá láska. Opakovalo: „Buď klidná, patříš ke mně." Potom mi řeklo, abych se obrátila doleva. Okamžitě jsem se dívala vlevo. Viděla jsem stejné, krásně modré, lidské bytosti. Byly tam zástupy stovek lidí v řadách.

Opět jsem řekla Božímu oku: „Postavím se do řady." Zářící oko Boží opět řeklo: „Buď klidná". Byla jsem zalita ještě větším množstvím světla a byla v něm láska; čistá, čistá láska. Cítila jsem, že mé tělo je vzpřímené, silné a není nemocné jako na zemi. Opět mi koule řekla, abych se podívala napravo. Znovu se dívám doprava a slyším, „Podívej se blíže." Až teď jsem si uvědomila, že to jsou lidé, které jsem kdysi znala, nebo potkala. Bylo mi řečeno, že se ještě setkám s některými z těch lidí v předních řadách. Viděla jsem, že jsou stvořeny ze silné membrány, která dokreslovala celé jejich tělo. Membrána zářila žlutou aurou a všichni lidé vypadali jako stvořeni z vody, jako nádoby plné čisté vody. Telepaticky jsem odpověděla, že jsem pochopila, kdo jsou tyto vodní bytosti. Koule vypadala potěšená a tak jsem znovu řekla: „Můžeš mě nyní soudit. Možná se ti nelíbilo, když jsem řekla, že jsem udělala špatné věci. Změním svůj výrok na, dělala jsem špatné věci." To obrovské zářící Boží oko mne opět zalilo množstvím laskavého světla, řeklo mi mnoho věcí a opakovalo: „Buď klidná."

Nebyla jsem si jistá, proč nejsem souzena. Moc jsem si přála projít tou branou před sebou. Slyšela jsem nějakou aktivitu, za tou obrovskou branou. Zářící Boží oko mi pak za chviličku ukázalo, co za tou branou do Nebe bylo. Byly tam krásné duše, všichni hovořili o lidech na Zemi, a jak by nám chtěli pomoci. Pak jsem si všimla oválné světelné tabule. Duše mluvily o jednotlivých lidech, protože jsem slyšela slova jako: „Ona, nebo on potřebuje. Máme to pro ni i pro něj nachystáno." Další tabule byla větší. Tam ty duše mluvily tak, jako by pomáhali skupinám. Třetí světelná tabule měla kolem sebe více duší, které také mluvili o skupinách, ale o vážných věcech. Jediné, co jsem v té chvíli chtěla, bylo vstoupit do nebe a vykonávat jakoukoliv práci. Pořád jsem před Bohem říkala: „Jsem tak bezcenná, a když mě necháte v nebi, budu třeba navždy zametat podlahy." Moje pozornost byla přenesena zpět do diamantové krajiny, kde jsem stále stála. Tentokrát už se zážitky, které mi bylo odhaleny. Stále zářící Boží oko říkalo: „Zastavil jsem čas, někdo s tebou chce mluvit." Slyšela jsem, že některé modré lidské bytosti v pravé přední řadě mi říkají, že neslyšeli, co velká koule Světla říkala. Podívala jsem se doprava i doleva a viděla, jak se příbuzní trošičku usmívají. Myslela jsem, že mi teď bude umožněno vstoupit dovnitř. V tu chvíli jsem byla naplněna očekáváním, že soud dopadne dobře. Když jsem začala kráčet tou úzkou zlatou cestou směrem k bráně do Nebe, slyšela jsem telepaticky i cítila z očních kontaktů, jak mi příbuzní říkají, že jsem obstála.

Najednou obrovská bílá koule zářícího oka Božího zeslábla a z jeho pravé strany vycházela obrovská zlatožlutá koule. Ihned jsem cítila, že to Světlo je Ježíšovo. Koupala jsem se v jeho zlatožlutém hojícím světle, paprsky uzdravovaly, léčily, utěšovaly. Neumím to popsat. Řeklo mi: „Miluji tě." Jeho paprsky se dotýkaly mého těla a já myslela, že budu těmito paprsky nějakým způsobem transformována. Dotkly se mne a pak se zlatožlutá koule vrátila zpět do první obrovské bílé koule, zářícího Boha. Kolem oblohy vystoupila kamenná římsa, kde mi ukázán pohyblivý přehled a scény z mého života. Pak další a další. Obrazy, ve kterých jsem se pohybovala, mi ukazovaly, kdy jsem byla laskavá k lidem v různém období mého života. První pohyblivý výjev byl ve věku asi dvou let, kdy jsem honila a škádlila motýla, kterého jsem vesele pronásledovala. Chtěla jsem si s ním hrát. Byla jsem v parku a měla na sobě krajkové šaty. Radostně jsem tam pobíhala, jako malá holčička. Podívala se stranou na svou babičku z matčiny strany a na babičku z otcovy strany. Teď se usmívají trochu víc, cítím, že nyní jsem zcela připravená. Cítím, jak mne moje babičky vedou za ruce, aby mi pomohly v chůzi po zlaté cestě. Všechno přešlo do prázdnoty, do jakési stříbrnošedé mlhy. Vzhlédla jsem a naposledy spatřila jasné bílé zářící oko Boží. Dívala jsem se, jak se vzdaluje, jako balónek, který pomalu odlétá do vesmíru. Řekl mi poslední větu, kterou stále slyším, jako pozemský hlas: „Dělej to tak, jak jsi to dělala." Věřila jsem tomu, že to znamenalo, že jsem se chovala dobře, že má duše uspěla. Světlo zmizelo, i když ho stále vidím. Vše zmizelo a já najednou zírala na strop nemocničního pokoje.

Okamžitě jsem vnímala rozporuplné pocity. Byla jsem si plně vědoma, že jsou to protiklady, něco co jsem ještě nikdy nezažila a musela na to zapomenout, kdybych mohla. Ty pocity byly plné zármutku, protože mi bylo povoleno vstoupit do nebeské zahrady a být obklopena radostí. Byla to taková radost, jakou jsem nikdy v životě nepocítila. Věděla jsem, že jsem právě zažila něco fenomenálního a mimořádného. Následující týdny jsem toho byla tak plná, že jsem všem vyprávěla, co jsem si pamatovala. Nepřestala jsem o tom zážitku nikdy mluvit. Je to moje potěšení, je to můj nový život. Je to můj dar a důvod, proč chci žít. Jednoduše sdílet tento příběh, že jsme neuvěřitelné bytosti, které jsou milované všemi těmi bytostmi, které pocházejí z místa, kde je láska, Bůh.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 9. března 2012