Popis zkušenosti:

V létě roku 1971 jsem byla normální patnáctiletá dívka, v jednu chvíli šťastná, za chvíli nespokojená a nejistá. Hodná holka, ale jako většina dívek v tomto věku, zmatená, unavená z rodiny a vyděšená neznámou budoucností. Taková ta doba hledání se.

V červnu byly vedra, tráva suchá a vyprahlá. Celý měsíc nepršelo. Poslední červnový den začal z čistého nebe padat slabý déšť. Rodina i já jsme nemohli odolat a vyšli ven. Vůně mokré, sluncem vysušené trávy byla sladká a chladné dešťové kapky osvěžující a vysvobozující. Když jsme si pohrávali s deštěm - sjel z oblohy jediný blesk. Zasáhlo to nedaleký strom a mě - díky čemuž jsem se ocitla na zemi bez známek života. (Ten úder jsem necítila - odpověď na otázku, na kterou se mě často všichni ptali.)

Ocitla jsem se v jakési prázdnotě a sledovala tichý, ale barevný „film“ událostí z mého dosavadního života. Kolem bylo vše černobílé, ale obrázky byly barevné a velmi konkrétní. Jedna z těch událostí byla scéna, když jsem jako malé dítě vystrkovala mladší sestru z tříkolky. Bylo to jako běžící „filmový pás“, který se nezastavoval a jen pokračoval. I další některé z těch událostí ukazovaly, jak jsem někomu ublížila. Necítila jsem se souzena, ale byla jsem informována, jak jsem tím ostatní ovlivnila.

Pak jsem byla v přítomnosti někoho, o kom si myslím, že to byl Ježíš. Neviděla jsem ho vizuálně, ale věděla jsem naprosto jistě, že tam je.

Byla jsem s ním v té hezké černobílé prázdnotě a viděla z nadhledu načechrané mraky. V Jeho přítomnosti jsem cítila nepopsatelnou lásku, vřelost, přijetí, trpělivost, toleranci, pokoj, klid a vyrovnanost. Jak sami vidíte – ani se všemi těmito adjektivy nejsem schopna ten zázrak popsat žádným výrazem, který by tu hloubku opravdu vyjádřil. Zrak jsem nepotřebovala. Důležitá byla pouze láska a porozumění.

Také jsem vnímala, že rozumím všemu ve vesmíru. Na všechny otázky existovaly odpovědi a dávaly naprostý smysl. Komunikovali jsme svobodně a telepaticky. Nikdy v životě jsem s nikým tak srozumitelně a výstižně nehovořila. Neměla jsem žádné pozemské obavy.

Velmi jasně mi řekl: „JE TO VŠE, O LÁSCE.“ Bylo mi také řečeno, že jsem si sebevraždu nevybrala.

Čas přestal existovat. Připadlo mi to, jako by čas byl vhodný jen pro naše pozemské bytí. Vím, že to zní divně, ale tam to mělo dokonalý smysl.

Poté jsem uviděla své tělo na zemi. Dívala jsem se shora, ale viděla jsem ho jasně, zřetelně a mohla se v případě potřeby k němu přiblížit. Necítila jsem žádné emoce, než jsem zaslechla záchranáře, který řekl tátovi: „Je to už déle než šest minut, pokud se teď vrátí - může mít poškozený mozek.“ Vzpomínám si, jak jsem si pomyslela: „Hloupost, neví, o čem mluví!“ Předpokládám, že se záchranář pokoušel přimět mého otce, aby uvažoval o ukončení oživování. Kromě toho si na žádné emoce nepamatuji. Moje mysl a duše nebyly součástí mého těla a neměly žádný vztah k dějům, které jsem sledovala. Cítila jsem se jako přihlížející divák.

Dostala jsem jasně na výběr: „zůstat“ nebo „vrátit se“. Intenzivně jsem cítila, že chci zůstat tam, kde jsem, ale podívala jsem se dolů a viděla svou matku téměř hysterickou a velmi rozrušenou, tu která vždy i v krizových situacích zůstávala klidná. Vnímala jsem její zármutek a byla okamžitě zpět v mém těle. Zdálo se, že ten pocit soucitu s máminým trápením, bylo mé rozhodnutí a příčinou mého návratu.

Cestou do nemocnice jsem vyprávěla zážitek matce. Řekla mi, že to musel být jen sen. Věděla jsem, že tomu tak není, ale v roce 1971 pojem prožitek blízkosti smrti ještě neexistoval. Aniž bych to znovu vyprávěla, cítila jsem silně, že ta zkušenost není pro společnost přijatelná, proto jsem ji mnoho let potlačovala a zamlčovala.

Zkušenost se mi silně připomněla až o šest nebo sedm let později, když mě jako mladou zdravotní sestru požádala spolupracovnice, abych s ní šla na ošetřovatelskou konferenci. Konference byla o smrti a umírání - myslela jsem si, že to zní trochu morbidně, ale ona mne vytrvale přemlouvala, až jsem nakonec souhlasila.

Když jsem seděla v sedmé řadě konferenčního sálu, přednášející se nějak intuitivně zaměřila na mne, až jsem se cítila trapně. Ta malá, stará paní mě otevírala jako knihu a odhalovala mé skryté stránky, až jsem žádné tajnosti neměla - jakoby je všechny znala. Věděla, kdo jsem, a pochopila, jak vnímám i cítím pozemský a posmrtný život.

Přednášející byla Dr. Elisabeth Kubler-Rossová, tenkrát jsem o ní nikdy neslyšela. Dokonale otevřela mé vzpomínky na můj prožitek a pomohla mi, abych se v tom cítila dobře. Byl to pro mě neuvěřitelně osvobozující pocit. Seděla jsem tam jako zařezaná a neschopná pohybu. Zoufale jsem s ní chtěla mluvit osobně, ale byla jsem příliš plachá a uvnitř plná emocí.

Po konferenci jsem svůj prožitek přestala uvnitř potlačovat a během několika let se termín PBS objevoval téměř všude. I když mi to dodalo pocit osobní svobody, dalších pět nebo šest let jsem to stejně nikomu nevyprávěla.

Spoustu let jsem byla zmatená a zlobila se na Boha. Časem jsem si uvědomila, že ten hněv pocházel z mého pocitu, že jsem byla podvedena. Když se mě zeptali, jestli chci zůstat, nebo se vrátit zpět - měla jsem pocit, že jsem byla poslána zpět ukvapeně - chtěla jsem si to jen více promyslet. Také jsem byla trochu zklamaná, že jsem se musela vrátit. (V pozdějších letech jsem si uvědomila, že ten "návrat" bylo jen moje rozhodnutí, ale tenkrát jsem to ještě nechápala.)

Dvacet let jsem se držela stranou od jakéhokoli organizovaného náboženství. (Nikdy jsem o Bohu nepochybovala ani o jeho existenci. Pokud se mě někdo zeptal: „Věříš v existenci Boha?“ Moje odpověď byla vždy stejná: „Nevěřím, ale jsem si jistá!“)

V období mého hněvu a frustrace jsem hledala duchovní cestu i v new-age. Bylo v něm spousta vzrušujícího, zajímavého a zpočátku mi to poskytovalo velmi svobodný pocit. Ale učení new-age je podle mne zaměřeno velmi sebestředně. Když přijdou potíže, je těžké spoléhat se jen na svůj úsudek bez jakékoli opory a vedení. Cítila jsem se prázdná. Potřebovala jsem cítit tu nádhernou bezpodmínečnou lásku, útěchu, sílu, trpělivost našeho Pána, aby mě opět přivinul k sobě, naplnil mě láskou a bezpečím a kráčel se mnou. Když jsem Ho opět pustila dovnitř, můj hněv začal ustupovat a hned potom jsem začala cítit, jak mě jeho duch provází.

Jednoho dne jsem cítila potřebu vytáhnout Bibli, kterou jsem dostala krátce před svým PBS. Nikdy jsem ji nijak zvlášť nečetla. Nezajímala jsem se o to a považovala vše za matoucí. Ten den jsem ji náhodně otevřela na nějakou stránce, která se zrovna rozevřela. Na ní se psalo o Boží moudrosti a o tom, jak duchovně nezralí mohou číst i slyšet slovo Boží, ale nejsou schopni mu porozumět. Když jsem to četla, zdálo se, že ta slova doslova vstřebávám, jako bych je nějak přirozeně znala. Četla jsem hodiny a cítila se duchovně povzbuzená a znovuzrozená.

V současné době čtu Bibli denně, komunikuji s ostatními věřícími a tak se cítím být v blízkosti Boha. Náboženské organizace budou mít mezi sebou vždy konflikty a tvrdohlavé, neústupné vůdce. Jsou to jen nedokonalí lidé. Mnoho lidí žije život, ve kterém jsou zaměřeni na Krista jen prostřednictvím organizované víry. Dostala jsem se k tomu zkratkou, ale nepoznala to ani za osm nebo devět let. Nechci už ztrácet drahocenný čas. Nikdo nezná všechny odpovědi. Pokud se však necháme vést Jeho duchem, pravda bude vždy zřejmá. Teď cítím, že sama duchovně stoupám vzhůru. Každý den jsem naplňována zdravým a pravým poznáním.

Poprvé po všech těch letech mám pocit, že začínám dělat práci, kvůli které jsem zde. Je to pokojný a spokojený pocit, být naplněna jeho duchem. Snažím se hledat Jeho vedení ve všem, co dělám. Když se mi to daří, můj život je bezvadný.

Vždy je s námi - pokud Ho necítíme, není to proto, že on nás opustil, ale my jsme opustili Ho.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 30. 6. 1971

Prvky PBS:

Byl váš zážitek spojen s ohrožením života? Ano, klinická smrt po zasažení bleskem.

Cítili jste se odděleni od fyzického těla? Ano, neměla jsem žádnou formu, jen jsem prostě byla.

Jak byste porovnali úroveň vědomí a bdělosti během zážitku s vaším běžným každodenním vědomím a bdělostí? Fyzicky jsem nedýchala a byla oživována. Mentálně, velmi bystrá. Bystřejší, než kdykoli jindy.

Zdál se vám čas rychlejší, nebo pomalejší? Tam čas neexistoval. Mám dojem, že je jen tady pro naše vnímání.

Setkali jste se, nebo jste se nějak jinak dozvěděli o jiných zesnulých (nebo živých) bytostech? Ano, věřím, že jsem potkala Ježíše. Ne fyzickou přítomnost, ale všeobjímající opravdovou přítomnost v nejjasnější diskuzi, jakou jsem kdy zažila. Byl se mnou - naplňoval mě svou láskou a vědomím. Objasnil mi spoustu věcí a všechno dávalo smysl.

Měli jste pocit, že najednou rozumíte všemu? Zdálo se mi, že se mi dostalo poznání o tajemství života a na všechno dostala odpovědi - ale ztratilo se to, když jsem se vrátila - je to jen vzpomínka nebo pocit, že tam jsem vše věděla. Zdá se, že to je ukryté někde v mé mysli.

Viděli jste budoucí události? Věřím, že ano, ale nesměla jsem se s těmi znalostmi vrátit.