Popis zkušenosti:

Na rentgenu jsem omdlela a potom mě dali do prázdného nemocničního pokoje. Pamatuji si, že od podlahy jsem cítila neuvěřitelný chlad. Na chodidlech jsem měla jen žabky, protože venku začínalo léto. Nechápala jsem, jak ta podlaha mohla být tak studená. Bylo kolem desáté v noci, když jsem se dostala do postele. Všimla jsem si, jak mám špinavé nohy a nemohu na to zapomenout. Ležela jsem na nemocničním lůžku, byla tma, všude bylo ticho a já nemohla usnout. Ruku jsem měla obvázanou, protože jsem dostala antibiotika v kapačkách. Převalovala jsem se ze strany na stranu a najednou měla pocit, že zase omdlím. Bylo to nepříjemné, ale rozhodla jsem se tomu čelit. Věděla jsem, že nemůžu spadnout, ale ta závrať byla nepříjemná. Přetočila jsem se na levý bok a chytila se zábradlí postele. Motání hlavy přestalo a já si myslela, že se mi ulevilo. Přetočila jsem se na záda a v tu chvíli jsem si uvědomila, že už nejsem ve svém těle. První pocity byl velmi zvláštní. Tělo jsem vůbec necítila, ale věděla jsem, že se mohu pohybovat. Posadila jsem se a ucítila, jako bych procházela teplou vrstvou gelu. Připadlo mi to jako hustý teplý šampon. Nebylo to suché a nebylo to ani mokré, ale propojené. Nevím, jak to mám lépe popsat, opravdu zvláštní. Necítila jsem žádnou bolest, tak jsem dala nohy z postele a vstala. Ihned jsem zaregistrovala, že podlaha už není studená. Vlastně jsem na chodidlech teplotu podlahy vůbec necítila. Viděla jsem své tělo na posteli, ale nelekla jsem se a nebyla nijak překvapená. Měla jsem stejný pocit, jako kdybych vystoupila z auta. Je tam, je zaparkované a dál na něj nemusím myslet. Nebylo to nijak děsivé, a dál jsem se tím netrápila.

Najednou se místnost začala měnit, zvětšovat a deformovat. Závěs, který předtím visel ze stropu mého nemocničního pokoje, najednou nebyl na stojanu vlevo, ale těsně přede mnou. Vypadalo to, jako by docházelo k jakémusi časovému posunu. Znenadání se na vzdálenější stěně objevil jasně žlutý dýchací přístroj a okno ve zdi se zvětšilo. Připomínalo mi to filmovou scénu ze čtyřicátých let, ale nic z těch výjevů se mě osobně netýkalo. Jen jsem to sledovala, jako by to bylo normální. Nevyvolávalo to ve mně strach ani obavy. V jednu chvíli jsem byla v nemocničním pokoji sama, ale najednou přede mnou stál muž. Byl ke mně otočený zády a měl také nemocniční župan. Vypadal starší, tak kolem šedesátky, ale neznala jsem ho. Nikdy jsem nepřišla na to, proč byl v mém pokoji. Pak se vše zhroutilo do nejtemnější černé tmy. Nebála jsem se, že jsem oslepla, ale pomyslela si, že všechno jen potemnělo. Pamatuji si, že jsem si dala ruku před obličej, abych se na ni podívala, ale neviděla jsem ji. Myslela jsem si, že stále stojím v pokoji. Neudělala jsem totiž od postele jediný krok, ale všechno bylo v naprosté tmě. Pokoj je asi špatné slovo. Připadla jsem si spíše jako v nějaké obrovské oblasti, kde vše bylo daleko i blízko. Navíc bylo naprosté ticho, nikde jsem nic nezaslechla, nic jsem kolem sebe necítila. Bylo to jako čekání na školní autobus nebo na mámu, která mě má vyzvednout ze školy. Nebylo to nijak děsivé a nebála jsem se. Vzpomněla jsem si, jak se mi spolužáci na školním hřišti posmívali, že nejsem pokřtěná a budu uvržena do ohnivého jezera. V mysli se mi objevila myšlenka: „BŮH.“

V tu chvíli se ve tmě objevily dveře, které se lehce otevřely. Byly ode mne asi sto metrů. Ve chvíli, kdy mě napadlo vydat se ke dveřím, jsem okamžitě byla u nich. Položila jsem ruku na kliku a měla pocit, jako bych vcházela do domu, kde bydlím. Nezajímalo mě, proč tam ty dveře jsou, bylo to příjemné, přívětivé a já se cítila jako „doma“. Když jsem dveře otevřela, místnost byla bílá a osvětlená.

Nejdříve jsem hledala spáru, kde se podlaha měla stýkat se stěnou, ale nebyla tam. Pomyslela jsem si, že je to zvláštní. Hledala jsem ji očima a měla pocit, že jdu směrem do rohu, ale ani tam jsem neviděla žádnou ostrou hranu ani roh. Pak jsem se snažila zadívat na stěnu a hledala roh mezi stěnami, ale nic jsem nenašla. Připadalo mi to bizarní, nikdy jsem nic takového neviděla, a když jsem zvedla hlavu, abych se podívala na strop, uviděla jsem nebe. Modrá obloha, rozlehlá a krásná jako nebe nad našimi hlavami, jen jaksi jasnější a živější. Předtím ani potom jsem nikdy takovou oblohu neviděla. Byla kolosální, nádherná, majestátní, nemám vhodná slova, kterými bych to věrně popsala. Byla rozlehlá jako nebe nad námi. Pluly tam jasné nadýchané mraky a poletovali nějací ptáci. Pak jsem si všimla, že to celé bylo lemováno nádherně zdobenou stropní lištou. To vše podpíral centrální masivní sloup a celé mi to hodně připomínalo dětský kolotoč. Vůbec mě nenapadlo uvažovat nad tím, kde to jsem. Vše jsem jen v klidu vnímala a bez obav sledovala. Neměla jsem tušení, že jsem v nebi.

A právě v tuto chvíli se objevil anděl.
(Následuje popis telepatické komunikace.)

Nemluvili se mnou tak, jak se dorozumíváme na Zemi, vše se odehrávalo v mé mysli. Velmi intenzivně jsem vnímala každé slovo, jeho zabarvení, každé gesto i pocit.

Objevil se znenadání, aniž by vstoupil, nebo vletěl dovnitř, neměl ani křídla. Měl na sobě normální oblečení, jako kdokoli z naší čtvrti. Byl velmi pohledný a připomněl mi kluka, který se mi ve škole moc líbil. Vysoký, blonďatý a na první pohled vypadal drsně. Měl na sobě červenou flanelovou košili, pod kterou jsem zahlédla bílé tílko. Na nohách měl džíny (Levisky) a plátěné kotníkové černé tenisky. Zarazilo mě to, protože v té době většinou každý chodil ve vysokých bílých kožených botách značky Reebok. Pomyslela jsem si, že je oblečen úplně mimo módní trend. On se jen usmál a zeptal se: „Chceš zůstat, nebo se chceš vrátit?" Okamžitě jsem však věděla, že se mohu rozhodovat, jak dlouho budu chtít.

Najednou jsem si vzpomněla na svou matku a okamžitě jsem ji uviděla v našem obývacím pokoji. Právě jí volal táta, že mě našel bezvládnou v posteli v kritickém stavu a všichni dělají, co mohou. Cítila jsem jaký má máma strach a bojí se, že by mě mohla ztratit. Začala jsem se obávat, že by byla naštvaná, kdybych v nebi zůstala. Co by se stalo, kdybych tady zůstala? Chyběla by mi máma? Byla by naštvaná, kdybych se nevrátila? Když jsem si s těmi myšlenkami pohrávala v mysli, objevila se ženská bytost. Byla blond, menší než já a měla na sobě žluté šaty. Také neměla křídla. Okamžitě jsem si uvědomila, že hovořím s dalším andělem. Řekla. „Nemusíš si dělat starosti, tvůj vztah s matkou se změní." Ihned jsem se přestala obávat, co si moje matka bude myslet, nebo co bude cítit, ať se rozhodnu jakkoli. Scéna s telefonem zmizela. V tu chvíli jsem ještě stále netušila, kde jsem, s kým mluvím a co se děje. Necítila jsem se zmatená a všechno mi připadalo naprosto normální. Jen jsem se měla rozhodnout, jestli s těmi lidmi zůstanu v tomto prostoru, nebo se vrátím zpět. V tu chvíli se začaly dít opravdu zvláštní věci.

Najednou jsem se rozdělila a byla tam dvakrát. Ne že by moje duše byla rozervaná na dva kusy. Jen, že jsem tam byla Já a současně ještě nějaké mé další Já. To druhé já bylo starší, moudřejší a vědělo toho daleko více. Říkám tomu druhému já "kontrola letového provozu". Protože jsem si připadala, jako bych byla nějaký dozor na kontrolní věži. Těžko se to vysvětluje.

Jedno Já, které se mělo rozhodnout zůstat nebo odejít a druhé Já, které se tam objevilo. Věděla jsem, že to moudřejší já je trvalejší a nikdy to místo neopustila. Je těžké to popsat nebo vysvětlit. Jakoby si jeden anděl moc nepřál, abych se vrátila a odrazoval mne, druhý však vyjmenovával důvody, proč se mám vrátit na Zemi. „Ještě mám mít syna," pomyslela jsem si a okamžitě jsem věděla, že můj syn má být součástí mého života. Mým úkolem bylo být jeho matkou a vychovat ho. Netušila jsem, kdo bude jeho táta, jen jsem věděla, že ho mám porodit kolem třicítky. Všechno bylo jasné. Na to mi anděl řekl: „Tvůj život bude boj." Netušila jsem, co tím míní. Je mi teprve sedmnáct, ještě ani nemám pořádně rozum. Moje první myšlenka byla otázkou: „Jídlo? Bydlení?“ Nedostala jsem žádnou odpověď. Věděla jsem však, že "boj" nemá nic společného s penězi, jídlem nebo bydlením. Bylo to něco jiného, co se má v budoucnu stát. Pak mi řekl. „Máš spoustu možností a některé z nich tě mohou stát duši." Zase jsem vůbec nevěděla, co tím myslí. NIC.

Stála jsem tam úplně zmatená, ale žena pokračovala a zrovna mi ukazovala nějakou válku.

Viděla jsem neznámé pozemské scény, ve kterých jsem byla zhruba v mém nynějším věku. Běžela jsem s jakousi skupinkou lidí, kterou vedl nějaký voják. Jeho khaki uniformu jsem nedokázala identifikovat, protože vojáci ve Spojených státech nosili tenkrát zelené maskáče. Vůbec mi to nedávalo smysl. Ten chlap měl pušku a všichni jsme utíkali do bezpečí. Viděla jsem kolem kouř, slyšela svištění kulek, byly tam pytle s pískem a cihlové zdi, ke kterým jsme utíkali. Voják měl na zádech hranatý batoh, který mi připomínal batohy z první světové války. Tenhle však měl úplně ostré hrany, což mne mátlo. Najednou ten výjev skončil, protože andělovi někdo přikázal, aby dál nepokračoval. Dotyčnou bytost jsem neviděla ani neslyšela, ale vím, že tam byla. Vnímala jsem jejich debatu a věděla, že pokračování vizí souviselo s mojí svobodnou vůlí. Bytost, která dorazila, se mi neukázala, jen vím, že nešlo o obviňování, soudy nebo výčitky. Žena, se kterou jsem právě mluvila, stála před velmi dlouhým závěsem na prádelní šňůře. Nedaleko za ní bylo zhruba osmdesát lidí, které jsem jasně neviděla, ale bylo mi zřejmé, že mě přišli přivítat. Tu ženu jsem vnímala, podobně jako moji babičku nebo starostlivou tetu, se kterou se známe celé věky. Od dob, kdy se formoval vesmír. Cítila jsem z ní dobrotu, lásku a obrovský zájem. Pak se ozvalo moje druhé starší já, které řeklo: "Mám ještě spoustu práce". Napadlo mě – asi kopání zákopů. Pak jsem ale souhlasila s tvrzením, že mě na zemi čeká hromada úkolů, i když jsem neměla ponětí, jaké úkoly to vlastně jsou. Najednou jsem měla pocit, že padám a pak byla silou vražena do mého těla, ležícího na nemocničním lůžku.

Můj otec měl ruku na mé noze a sledoval mne s výrazem starostí a strachu ve tváři. Překvapilo mne to, protože táta přežil i útok na Pearl Harbor, ve druhé světové válce. Pohled na mého vyděšeného otce, bych nepřála nikomu zažít. Naštěstí jsem ho nikdy předtím, ale ani potom už tak neviděla. Zdravotní sestra jen řekla: „Vítej zpátky." Podívala se na mého tátu pak na mě, začala ze mě strhávat náplasti a řekla: „Bude v pořádku."

Pamatovala jsem si ten prožitek živě celá ta léta. Vztek, který jsem měla vůči své sestře a kvůli kterému jsme se neustále hádali, zcela zmizel. Pak už jsme se nikdy nepohádali. Nikdy jsem se svému otci o svém PBS nezmínila. Nemyslela jsem si, že by mi to věřil. Zemřel v roce 1997. Nikdy jsem to neřekla ani svému snoubenci, který byl chladnokrevně zavražděn pět měsíců po našem zasnoubení v roce 1990. Byl velmi věřící, ale já si myslela, že by mi to neuvěřil. Teď vím, že to byl jen můj vnitřní boj, který se mi anděl snažil naznačit. Několikrát zlomené srdce a nacházení nové cesty. Vlastní volby, které bych mohla učinit a které by mě třeba mohly stát moji duši? Třeba sebevražda?

Syn se mi narodil v roce 1998 v mých třiceti čtyřech letech. Nyní je mu dvacet tři a pracuje jako záchranář u záchranné služby. Oběma svým dětem jsem o svém PBS nejednou vyprávěla. Další věci, které si pamatuji, ze svého prožitku, se zatím opravdu staly. Můj vztah k mé matce se úplně změnil, ale už spolu nemluvíme. Je velmi nemocná a musí o ni pečovat má sestra. O svém prožitku jsem jí řekla, až když mi bylo čtyřicet. Řekla mi, že ty úkoly jsou duchovního směru.

Co se týče té války. To se asi uvidí. Já jsem přesvědčena, že během těch bojů zemřu. Myslím si to, jelikož po té vizi válečné scény, už jsem ze svého života nic neviděla. Myslím, že mě někdo zastřelí, ale to ukáže čas.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: Červen 1981

Prvky PBS:

Byl váš zážitek spojen s ohrožením života? Ano - Nemoc a následná zástava dechu, srdce a kardiostimulace. Nejdříve mi diagnostikovali otravu krve. Na rentgenu jsem omdlela a spadla na podlahu, proto si mě nechali v nemocnici na pozorování. V polosoukromém pokoji jsem zkolabovala, otec mě našel bezvládnou v posteli. Nereagovala jsem na jeho podněty, proto zavolal zdravotní sestru, která mi svým heroickým výkonem zachránila život.

Cítili jste se odděleni od fyzického těla? Ano - Viděla jsem mámu v našem obývacím pokoji, jak jí otec telefonem sděluje, že mi zachraňují život. Vnímala jsem její strach a beznaděj, že mohu umřít. Všechny její pocity, obavy, stres, nemám dostatek slov, abych to popsala. V těch okamžicích jsem jakoby byla v její kůži a ty její emoce sama prožívala. Měla jsem strach, že by byla naštvaná, kdybych v nebi zůstala a bála se o její život, kdybych se nevrátila. Opustila jsem své tělo a existovala bez něho.

Jak byste porovnali úroveň vědomí a bdělosti během zážitku s vaším běžným každodenním vědomím a bdělostí? Větší vědomí a bdělost než v těle. Věděla jsem věci, které jsem nemohla v žádném případě znát. Třeba to, že porodím syna kolem třicítky, což se opravdu stalo. O mé dceři jsem nevěděla. Myslím si, že to bylo tím, že jsem nebyla s jejím otcem sezdána, kdežto syn byl počat během manželství. Mohl to být důvod, proč mi o ní neřekli? Nevím, ale miluji ji, což prohlubuje i ten můj zážitek, kdy táta volal mámě a já byla u toho. V žádném případě jsem tenkrát nemohla tušit, že vojákův batoh je satelitní telefon vynalezený až tři roky po mém prožitku. Nemohla jsem také vědět, že vojáci někdy budou nosit úplně stejné khaki uniformy, které jsem viděla v prožitku.

Ve kterém okamžiku jste se během zážitku cítili na nejvyšší úrovni vědomí a bdělosti? Ve chvílích, kdy jsem mluvila s "anděly", od kterých jsem se dozvěděla věci, které bych nikdy nevěděla. Kvůli mému nedostatečnému náboženskému přístupu jsem však neměla ponětí, co se vlastně děje. Neměli žádná křídla, žádné splývavé hábity, žádné ohnivé meče, kterými by mne asi děsili. Ani na okamžik jsem se necítila ohrožena a vůbec se nebála. Vše jsem pochopila až později.

Zdál se vám čas rychlejší, nebo pomalejší? Čas se zastavil nebo ztratil veškerý význam. Když se mě ptali, jestli chci zůstat, nebo se vrátit, měla jsem pocit, že se mohu rozhodovat, jak dlouho budu potřebovat. Na své mrtvé tělo ležící v nemocnici jsem ani nepomyslela. Vůbec jsem si nedělala starosti, jak dlouho mi to bude trvat, nikdo na mne nespěchal a nenutil rozhodnout se rychle. Mohlo by to trvat léta, kdybych potřebovala. Místo toho jsem si užívala krajiny, zvířat a trávy. Všechno mělo jakousi svoji vnitřní sílu. Nikdo na mne nevyvíjel tlak, abych se konečně rozhodla, nebyla tam ani žádná časomíra. Říkali mi sice, jak budou věci probíhat a kdy se stanou, ale to bylo všechno. Neřekli nic negativního a nikam se nespěchalo.

Porovnejte prosím vaše zrakové schopnosti během zážitku - s vaším zrakem bezprostředně před zážitkem. V sedmnácti jsem měla výborný zrak, ale tam jsem viděla i skryté věci. Nebeské stromy, ale i jejich vnitřní sílu v nich. Všechny miniaturní buňky listů. Myšlenky ostatních „andělů“, jejich pocity. Přesahovalo to cokoli, co cítíme na Zemi. Představte si, že víte, jak se vaši přátelé OPRAVDU cítí a budete to chápat.

Porovnejte prosím vaše sluchové schopnosti během zážitku - s vaším sluchem bezprostředně před zážitkem. Vynikající! "Slyšela" jsem telepatické myšlenky andělů, když se mnou mluvili a nehýbali přitom svými ústy.

Viděli jste nadpozemské světlo? "Světlo života" Světlo bylo ve všem. Všechno bylo živé samo o sobě. Krajina, stromy, tráva, prostěradlo mezi námi, andělé, se kterými jsem mluvila. Všechno vibrovalo světlem, klidem, láskou, radostí a harmonií. Bylo to „to nejlepší z dokonalého“.

Viděli jste, nebo se cítili obklopeni, zářivým světlem? Za čistými, bílými dveřmi byla mystická nadpozemská říše. Zmizelo ego, vyspělost i STRACH. Neumím to dostatečně zdůraznit. Můj pozemský život byl plný strachu z matky. Všechny takové pocity zmizely, jakmile jsem prošla dveřmi. Tam došlo k definitivnímu oddělení mezi mým pozemským životem a životem v místě, kterému říkám nebe. Pamatuji si, jak mě ohromil pocit bez mého ega. O nic jsem se nestarala. Nebála jsem se, že nejsem dost dobrá. Neměla jsem žádné obavy. Byl to opravdu zvláštní pocit. Každý den nás nahlodávají starosti a strach. Spadne z nebe letadlo a zasáhne můj dům? Dojde k zemětřesení, tornádu nebo tsunami? Nic takového v té říši neexistuje. Nic se nám tam nemůže stát. Nic nemůže být zničeno nebo ztraceno. Je to úroveň, kterou prostě nedokážu vysvětlit. Asi jen člověk, který to zažije, dokáže pochopit, co tím myslím.

Jaké emoce jste během vaší zkušenosti cítili? Klid, a mír, radost, rozpaky, nadšení, pocit komfortu. Kontinuita? Naše životy jsou ve skutečnosti řízeny a předem naplánovány. Prostě nemám slov. Je to jako u babičky. Skvělé jídlo, klid, je o vás postaráno, jste v pohodě a šťastní. Nedokážu všechny ty pocity vyjádřit slovy. Pohoda, žádné ego, žádný stres, žádný strach, žádné starosti, žádné myšlenky na zítřek nebo povinnosti. Jenže - jak to mám vysvětlit?

Měli jste pocit harmonie nebo jednoty s vesmírem? Byla jsem sjednocena s přírodou.

Měli jste pocit, že najednou rozumíte všemu? Věděla jsem vše o sobě i o ostatních. Chápala jsem, co andělé ke mně cítili, jejich obavy i lásku. Z jejich strany to bylo velmi starostlivé, ochranářské i ustarané. Život na Zemi je jako válka. Jako frontová linie ve druhé světové válce. Cítila jsem lásku mé matky i její starost. Dokonale jsem chápala cíle mého života. Třeba mít syna kolem třiceti let. Bylo mi třicet čtyři, když se narodil. Věděla jsem, že až se vrátím, můj život bude drsný. Nevím přesně proč. Vše jsem asi vnímala jen svými omezenými schopnostmi.

Viděli jste scény z vaší minulosti? Viděla jsem vztahy k mámě a sestře. Máma více preferovala sestru, čímž naše vztahy byly narušené. S tátou jsem měla skvělé pouto. Trochu jsem se bála, že se na mě máma bude zlobit, když tam zůstanu. Většinu času na mě byla naštvaná, ale přesto jsem měla obavy, jestli mi nebude chybět, ale zároveň jsem se bála, že budu mít zase průšvih. Jako by problematické dítě udělalo špatnou věc, kdyby v nebi zůstalo a naštvalo tím vlastní mámu. Měla jsem vždy strach, už když jsem vcházela domů, nějak jsem se tam necítila úplně doma. Vracela jsem se domů ze školy a říkala si. "Naštěstí mě nemůže zabít." Většinou problém nastal ihned, když jsem prošla domovními dveřmi. Celou dobu jsem měla pocit, že mě vlastně nemá ráda. Možná proto jsem visela na tátovi a měla hezký vztah s ním.

Viděli jste budoucí události? Viděla jsem scény z budoucnosti světa. Ukázali mi válku i vojáka v uniformě, která nebyla tehdejší - zelená. Měl na zádech hranatý batoh, ale jiný než nosili vojáci v první světové válce. Znala jsem dobře tehdejší vojenské oblečení a dnes vídávám v televizi jiné uniformy. Vím, co přijde. Vím, že bude válka. Vím, že lidé budou v nebezpečí. Vím, že budu jednou z nich a budu pod silnou palbou vedena do bezpečí. Jsem si docela jistá, že během toho manévru budu zastřelena z pistole.

Dospěli jste na hranici nebo místo, odkud by nebylo možné se vrátit? Vím, že jsem dospěla k vědomému rozhodnutí vrátit se zpět. Druhé já - moje druhá polovina, řekla: „Mám ještě spoustu práce." Já si pomyslela: „Jakou práci? Kopání zákopů?“ Nedávalo mi to vůbec smysl, ale souhlasila jsem. Takže při myšlence, že mám na zemi spoustu práce, jsem byla hozena zpět do svého těla. Myslela jsem si, že si zpět jen lehnu, ale byla jsem do těla doslova vražena. Také si pamatuji, že mi při návratu bylo trochu zima. Při síle toho nárazu jsem si pomyslela, že už možná nikdy nebudu schopna chodit. Bála jsem se tak hodně, že jsem provedla kontrolu celého těla, abych se ujistila, že mé nohy, páteř, boky i prsty fungují. Opravdu jsem se bála.