Popis zkušenosti:

"Hle, Boží království je ve vás, vy sami jste bohové"

Můj prožitek blízkosti smrti – 8. Březen 2015

Zdálo se, že problémy začaly již předchozí noc. Měl snad Bůh nějaký svůj plán? Je zajímavé, jak se na to dívám teď, s ročním odstupem.

Byla jsem na pokerovém turnaji s mým přítelem, seděli jsme u finálového stolu (jako už mnohokrát). Řekla jsem svému příteli, že se něco děje. Necítila jsem se dobře, potila jsem se a měla pocit úzkosti. Nebyly to nervy, jen jsem mu sdělila, že nějak nejsem ve své kůži.

Šli jsme domů, přítel se cítil ospalý, přitulila jsem se k jeho zádům, usnula a měla velmi živý sen. Probudila jsem se s hysterickým pláčem. Byla jsem ve snu u obětovaného Ježíše na kříži. Římané mu zkřížili nohy a skrz obě chodidla ho přibili hřebem. Cítila jsem z něho tu jeho nesnesitelnou bolest a utrpení. Probudila jsem se celá uplakaná, smutná a zklamaná, jak si něco takového mohou lidé dělat.

Byla jsem velmi šokovaná a zmatená tím, jak byl ten sen živý a hystericky jsem vzlykala. Ve tři hodiny ráno odešel můj přítel do práce, kterou měl asi hodinu cesty daleko.

V poledne přinesla kamarádka novinový článek o nových adopčních zákonech, které se tenkrát měnily. Když jsem byla mladší, byla jsem třikrát adoptována. Naposledy mě adoptovali v době, kdy se ještě nesmělo pátrat v žádných lékařských nebo rodinných spisech. Právě změnili zákon, že od teď se může má biologické rodina zaregistrovat u státní správy a mohla by mne kontaktovat. Bylo to pro mne trochu zdrcující. Zdálo se, že se mi celý život mění přímo před očima. Žila jsem již padesát let bez nich. Ani jsem ten článek celý nečetla, krátce do něj nakoukla a pak jsme začali mluvit o mém dětství a rozhovor jsem intenzivně prožívala. Začalo to náhlými bolestmi na hrudi, chvílemi jsem se za ni držela. Připadalo mi, jako by se mi srdce úplně sevřelo. Začala jsem hyperventilovat a měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. Najednou jsem zeslábla a cítila chlad, řekla jsem, že si musím lehnout na podlahu.

Když jsem tam ztuhlá a zkřehlá ležela, cítila jsem v rukou brnění, píchání jehel a měla pocit, že mi na hrudi leží auto. Nekontrolovatelně jsem se třásla. Kamarádka šla najít topnou přikrývku a podložila mi nohy polštářem. To už jsem jen odevzdaně ležela na zádech s rozhozenýma rukama, jako na kříži. Křičela jsem bolestí a moje přítelkyně šla zavolat záchranku. Z nějakého prostého důvodu, jsem si v tu chvíli uvědomila, že se něco děje, vyvíjelo se to a já ve svém nitru uslyšela měkký vnitřní hlas, který říkal: „LEŽ A PŘIJMI TO“. Už jsem pomalu necítila bolesti a ztrácela vědomí!

Chtěla jsem si od ní vzít telefon, ale byla jsem paralyzována, nemohla jsem se hnout a opravdu mě to děsilo. Byla jsem z toho úplně v šoku. Vše co jsem mohla dělat, bylo „ležet tam a přijmout to“. Zdálo se, že jsem měla „super“ povědomí o sobě a o všem dění kolem sebe. Přemýšlela jsem „co se vlastně děje“ a uvědomila si, že se snažím bránit tomu, co by se opravdu mohlo stát, když dál budu vzdorovat infarktu. Zůstala jsem tedy jen odevzdaně ležet na podlaze.

Zeptala se mne: „Proč nechceš, abych zavolala záchranku, proč o sebe nemáš strach?“ Věděla, že nesnáším doktory, všechno jsem dělala přirozeně. Když si klekla vedle mě na zem, řekla jsem jí: „Podívej se na mě.“ Chtěla jsem jí vidět do očí, aby splnila mé přání. Řekla jsem: „Budeš v pořádku pochop, že žádná z nás nerozumíme tomu, co se právě teď děje (aniž bych si uvědomila, jestli to pochopila), prostě tomu nechej volný průběh."

Pak jsem začala cítit, jak mě zaplavuje blaženost a klid v jakýchsi euforických vlnách, které jsem nikdy předtím nezažila. Cítila jsem, jak mé „lpění“ a „boj“ o život mizí. Uvnitř jsem cítila jasnou kapitulaci. Řekla jsem jí: „Nebojím se zemřít, nech mě odejít.“ Neochotně slíbila, že záchranku nezavolá, a místo toho zavolala mému příteli. Slyšela jsem ji mluvit ve vedlejší místnosti, jako bych stála přímo vedle ní. Říkala; „Je bílá jako duch, ztrácím ji, ale slíbila jsem jí, že nezavolám rychlou, můžeš přijít?“

V tom okamžiku jsem uviděla vzpomínky na svůj život a kladla si otázku, jestli už jsem v tomto životě dosáhla všeho, co jsem si předsevzala. Objevila se vize mého jediného syna a jeho reakce na mou smrt, až zůstane sám.

Cítila jsem smíření s mým odchodem a totální klid, že opouštím Zemi. S přicházejícími a odcházejícími bolestmi jsem byla zaplavována vlnami blaženosti a pohody. Zdálo se mi, že se to všechno děje „současně“. Byla jsem zcela při vědomí a měla pocit, že jsem na dvou místech najednou, což bylo zajímavé. Byla jsem mimo své tělo a stále uvnitř! Byla jsem všude a viděla svůj dům zevnitř i z venku, i když jsem zcela paralyzovaná ležela uvnitř.

Moje přítelkyně byla roztěkaná a rozpačitá. Já jsem jen trvala na tom, aby mě nechala na pokoji. Cítila jsem vše velmi intenzivně! Vzpomínám si, jak jsem říkala: „Propána, cítím Ježíše na kříži“. Pak na mě moje přítelkyně zvýšila hlas a řekla, že už mluvím nesmysly. Zaslechla jsem, jak říká, že si musí zajít domů, aby si vzala lék na krevní tlak. Pak položila telefon na polštář vedle mého ucha, na druhé straně byl můj přítel. Slyšela jsem ho mluvit, ale nebyla si jistá, jestli mě slyší, nebo jestli jsem vůbec mluvila.

V některých chvílích jsem si uvědomovala bolesti a pak chvíle blaženosti a míru, které jsem určitě nemohla cítit ve svém těle plném bolesti! Byla jsem překvapená, že všechno vidím, jako bych „nebyla ve svém těle“, přesto jsem všechno slyšela a bolest mizela. Ta blaženost a klid mě zaplavovaly, když jsem ztrácela a získávala vědomí, byla jsem tím fascinována. Nic srovnatelného jsem nikdy nezažila. Páni, byl to Bůh? Byla jsem to já? Co to bylo za neuvěřitelnou, nádhernou blaženost a mír, který jsem prožívala?

Pak jsem to pochopila. „To jsem já, bez mého fyzického vědomí.“ Ach, přála jsem si tam zůstat. Pomyslela jsem si, že tohle musí být ten stav, do kterého se snaží dostat uživatelé drog, ta vznešenost, mír, euforie, kam jsem vstupovala a vystupovala. Byla jsem zvědavá, co bude dál. Cítila jsem to hluboké odevzdání se, když jsem tam bezvládně ležela. Mohla jsem pouze sledovat, co se dělo kolem mne a se mnou. Odevzdala jsem se tomu a byla naprosto smířena s vlastní smrtí.

Vzpomněla jsem si, jak mě odcházející přítelkyně chytla za ruku, hystericky plakala a řekla: „Proč mi to děláš?“ Najednou byla tma, nic než temnota a naprosté ticho všude kolem. Před očima mi plynuly vzpomínky na život, jako bych sledovala svůj přehled života. Tak začala má cesta, bylo mi to zobrazováno energiemi. Bylo mi jakousi stínohrou ukazováno, jak jsem v mládí ublížila jinému člověku.

Těmi energiemi mi ukázaly, co jsem mu udělala. Nebyla to tvář osoby, byla to jen esence, energie nebo stín. To je snad nejlepší způsob, jakým bych to popsala. Když jsem lidem ublížila a oni cítili bolest, tak se to otočilo proti mně. Energiemi jsem tu křivdu a bolest ucítila sama v sobě. Byla to jakási zacyklená energie, která automaticky vracela vše, co bylo vysláno. Ta energie cirkulovala sem a tam, sem a tam - jako by měla inteligenci a „ukazovala“ mi, jaká je pravda. Předávali jsme si vzájemně tu energii mezi sebou, a pokud jsme ji chtěli změnit, musel to chtít vědomě jeden z nás. Hmmm, ať už bylo prožíváno cokoli, bylo to posláno zpět, jako zpětný vzkaz odesílateli. Byla jsem příjemcem i dárcem. Což bylo zcela zřejmé. Energie mi ukázala, že v tom není žádný rozdíl, jen jsme sledovali to vysílání energií tam a zpátky. Všichni tu energii takto vysíláme a přijímáme. Pochopila jsem, že jakou energie odešleme, takovou obdržíme. V těch energiích nebyl rozdíl, ani žádné částečné dělení.

Uvědomila jsem si, že neexistuje žádný význam pro jednotlivce, kdy jeden dává a druhý přijímá. Je to energie, kterou si navzájem vyměňujeme, ať už láskou nebo ubližováním. Cokoli jsem udělala jinému, to jsem ve skutečnosti udělala sobě. Vím, že se to asi špatně chápe, ale ve skutečnosti mi bylo prostřednictvím té výměny energií ukázáno, jak to doopravdy je. Nebylo to vůbec tak, jak jsem se to na Zemi učila. Prožívala jsem celou svojí bytostí stejnou energii jako ten druhý.

(Později jsem si uvědomila, že pokud jsou naše srdce zavřená, nejsme schopni lásku dávat ani přijímat. Uvědomila jsem si, že pokud nejsem schopna dát milion dolarů, jak bych mohla obdržet milion dolarů. Všichni jsme v "JEDNOTĚ", není žádný rozdíl v dávání a přijímání, je to jen tok energie, pokud není ničím omezována. Pokud jsem připravena rozdat milion dolarů, pak jsem připravena je i obdržet.)

Miluj bližního svého, jako sebe samého! Čiňte jiným, jako byste sami sobě činili! Bylo to naprosto jasné. Jakmile jsem to začala hluboce vnitřně chápat, energie se přesunula do nové „lekce - moudrosti“.

Byla jsem obklopena temnotou a sledovala ty jasné, intenzivní scény. Centrum ohniska vědomí, ve kterém se vše a v jediném okamžiku zcela úmyslně odehrávalo. Ten jeden ústřední bod vědomí, jsem byla „já“! Jak jednoduché. V tom bodě nebyla žádná minulost, budoucnost, ale jen přítomný okamžik. Všechno se dělo „najednou“, jako v centru „PŘÍTOMNOST". Bylo zcela zřejmé, že vše se odehrávalo v jediném okamžiku. Nic jiného ani neexistovalo. Takhle jasně a zřetelně mi to bylo vyjeveno v mé zkušenosti. Hned jsem tomu rozuměla a hluboce to pochopila.

Prostor dokonalého a naprostého ticha, bezchybnosti, prázdnoty, temnoty, všeho a ničeho! Bylo to jen mé čisté vědomí nacházející se v jediném časovém bodě. Mé nitro si bylo jasně vědomo toho "NYNÍ", protože vše ostatní proudilo kolem mě. Jako bych byla středem vesmíru. Já byla tím jediným bodem, kolem kterého se všechno odehrávalo. Vnímala jsem velmi intenzivně tu nadčasovou dokonalost. Uvědomila jsem si, že zázraky, se mohou dít jen v tomto bodě „osvobozeného myšlení“. V tom tichu, klidu, kde existuje jen naše vědomí, je najednou vše dokonalé a nic tomu nechybí. Dokonalost té chvíle jsem prožívala opravdu velmi intenzivně. V těch chvílích jsem si uvědomovala, že mám všechno, jsem všechno, všechno už se stalo, všechno je kompletní, nic nepotřebuji a nic nečekám. Vědoma si dokonalé jednoty a uvědomění, že v tomto bodě je zachyceno VŠECHNO !!!! PÁNI! (Buďte dokonalí jako váš otec v nebi, který zná všechny vaše potřeby dříve, než o ně požádáte).

Po hlubokém niterním pochopení té moudrosti, se najednou vše změnilo. Ocitla jsem se v objetí MILUJÍCÍHO ZLATÉHO SVĚTLA, které bylo všude kolem mne. Milující světlo mě zcela obklopilo, pohltilo a objalo, jakoby matka ovinula ruce kolem svého dítěte. Byla jsem celá ponořena do té LÁSKY ~ která byla všude. Ta láska mě držela v nepopsatelně neuvěřitelném, intimním a milujícím objetí. Věděla jsem to naprosto jistě a niterně cítila v každém vláknu svého bytí, že jsem hluboce milována, akceptována, DOKONALÁ taková, jaká jsem, kým jsem a kde jsem. To poznání mi bylo tou nejnádhernější úlevou! Odevzdaně jsem odpočívala v tom milujícím objetí lásky, která mě trpělivě objímala, ve chvíli mého odevzdání. Bylo mi umožněno tu zkušenost hluboce a úplně vstřebat! Světlo mě drželo a uklidňovalo, protože já jsem si sebou stále nebyla jistá.

Ptala jsem se, co to je za světlo, odpověděli mi telepaticky. Naprosté přijetí, bezpodmínečná láska - Bůh! DOKONALOST veškeré existence.

Když jsem klidně odpočívala v tom objetí lásky, začalo to pohybovat v osmičkách mým tělem, znovu a znovu se vše opakovaně vlnilo v osmičkách, jako by měli v úmyslu mé tělo přepólovat.

Láska začala prostupovat „skrze mě“. Láska mě stále držela, pohybovala mým tělem – bytostí, a snímala ze mne všechny obavy, vstřebávala do sebe všechny mé životní soudy o jiných i o sobě. Vše, co jsem udělala nebo cítila, co jsem neudělala pro ostatní, nebo pro sebe - vše bylo obsahem té lásky. Stále vstřebávala všechny mé myšlenky, domněnky, vzpomínky, příběhy, očekávání, obavy a zklamání. Všechny ty myšlenky, které se objevily v mém „vědomí“ se rozpustily v té lásce. Vše bylo zdánlivě zapomenuto v tom milujícím objetí. Vše se v ní „ROZPLYNULO"! Když mě to láskyplné světlo i nadále objímalo, uvědomovala jsem si, že ví úplně všechno, co se děje „uvnitř“ i „kolem“ mě. Ta brilantní LÁSKA mě důvěrně znala, což bylo fascinující. Láskyplně mne objímala, dokud se VŠE nevstřebala. Nádherně jsem s souzněla a rezonovala v objetí té LÁSKY.

Poté, co se všechny mé obavy v té lásce rozplynuly, byla jsem naprosto smířená. Dospěla jsem k hlubokému pocitu odevzdání a důvěry. Když jsem pochopila, co se děje, zeptala jsem se, zda je to Bůh?

Měkký hlas řekl: „Ano, to jsi TY, BŮH, LÁSKA, SVĚTLO“ !!!!!! Další odpověď zněla: „Jsi světlo světa, Bůh je láska, nechej své světlo zářit a neskrývej ho." Klid, stále trvej na tom, že jsem Bůh! Vrať se do domu otců, nejprve hledej království nebeské a vše ti bude dáno. Ze všeho nejdůležitější je Láska, srdce promlouvá ústy a láska vyhání všechen strach. Slova i biblické citáty přede mnou blikaly, jako potvrzení těch tvrzení.

Dostalo se mi hlubokého vnitřního „poznání“, že mi naznačují, co mám udělat pro sebe i pro ostatní. Mám si vše pamatovat a předávat tento milující, všeobjímající, akceptující posvátný prostor ostatním, skrze lidské myšlení. Když jsem se hluboce integrovala s tím láskyplným světelným zážitkem, začala energie opakovaně proudit tam i zpět.

Ocitla jsem na cestě k dalšímu dobrodružství, jako by to nebylo řízené mnou. Odhalila se mi rozpínavost vesmíru a všeobjímající energie. Nedozírnost, která vycházela ZE MNE. Byla jsem vesmírem a vesmír byl v mém nitru. Tak mi to vysvětlili a já to celou bytostí pochopila. Prostřednictvím energie mi předali vědění, že jsem sjednocena se vším. Se vším, co kdy existovalo a bude existovat. Vše, co se kdy stalo, bylo mojí součástí. Ukázali mi to a já to cítila každým vláknem své bytosti. Všechno bylo propojeno se vším. Byla jsem všechno, všudypřítomná a vševědoucí! Věděla jsem, že jsem na místě jednoty, spojena se všemi a se vším. Nevnímala jsem sebemenší náznak separace. Pochopila jsem, že my všichni jsme propojeni tou energií, která je nějak přenesena do našeho externího prostředí, aby tu jednotu vyjádřila navenek. Ta poselství se do mne ukládaly, a pokud by se to odvíjelo dál, dospěla bych i k hlubší moudrosti.

Uvědomila jsem si, že naším narozením se od zdroje separujeme, rozvíjíme pak lidskou mysl, ve které ztrácíme „povědomí“ této jednoty a bezpodmínečné lásky, ze které skutečně pocházíme. Z jednoho centrálního bodu „uvědomění“, který vše propojuje. Mé svědectví: Existuje bytost, která je naším stvořitelem! My sami jsme láskou proudící fyzickými tvary, kterým říkáme tělo. Niterně jsem si uvědomila, že my sami jsme láskou tohoto světa. Jsme prostě vše a vytváříme vše. Cokoli je v nás, vše se promítá na obrazovku naší mysli. To, co vysíláme, se nám vrací, zrcadlí zpět, prostřednictvím našeho vnějšího světa. Realita, kterou se dostáváme k vlastnímu „prožívání“ sebe, jako vysílače a přijímače.

Mohla jsem myšlenkou chtít někde být a vědět, jak se kdo cítí, kde se právě nachází a pak obdržet celkovou zprávu, která mi byla vyjevena. Přede mnou se začal odvíjet jakýsi filmový kotouč. Ta vířící energie se znovu projevila jako tekoucí, tančící stíny, pohybující se v tanci a plynoucím pohybu. Sledování filmu mne na chvíli zabavilo. V jednu chvíli jsem si zvědavě pomyslela: „Hmmm, co to je?“ „Proč se na to dívám?“ Ten filmový kotouč se ihned zastavil. Přestal hlasitý hovor i pláč. Dívala jsem se na stíny tří lidí. Žena, muž a dítě (asi půl roku staré), které odpočívalo v ženském klíně. Dítě plakalo a do toho jsem slyšela křičet dospělý hlas NE, NE, NE. Zvědavě jsem se zeptala. „Co to má znamenat? Kdo to je a proč se na to dívám?" Ihned jsem věděla, že ta žena byla moje matka, to dítě jsem byla já a ten muž byl z péče o dítě. Úžasné napadlo mne, „proste“ a bude vám dáno! Uvědomila jsem si, že na mé otázky, jsem dostala okamžitou odpověď. Byla jsem fascinovaná těmi okamžitými odpověďmi, napadla mě otázka, proč to nedokážeme na Zemi? Dostala jsem odpověď, že můžeme, ale brání nám v tom naše nevědomá mysl.

Když jsem pozorovala ten křik a stíny, věděla jsem, že to byl okamžik, kdy mě moje biologická matka dala k adopci. Ta situace byla plná bolesti a negativity, kterou prožívali všichni zúčastnění. Cítila jsem to v hloubi své duše. Bylo to beze slov, vše mi bylo ukázáno energiemi a skrze vědomí: telepaticky jsem dostávala odpovědi. Stále jsem udiveně koukala na ten zastavený film přede mnou. Uvědomila jsem si, že jsem tomu odolávala, celý můj život s tím bojovala a odmítala to pochopit. Jelikož ten výjev ve mně hluboce rezonoval, pochopila jsem. Věděla jsem velmi jasně, že to bylo pravdivé, a uvědomovala si to na velmi, velmi, velmi hluboké úrovni, že jsem ve svém životě negativně vnímala své dětství, pěstounské domovy, sirotčince, adopce i zneužívání. Můj vzdor a odpor, k mým životním zkušenostem, ke všem vzpomínkám, které jsem v sobě nosila, mi padesát let působily veškeré bolesti a duševní utrpení. Dost možná i to, proč jsem teď ležela odevzdaně na podlaze. Byla jsem jednou z těch lidí, kteří uvnitř sebe popírají celý život a vnitřně vyjadřují svůj nesouhlas. Odmítala jsem své dětství a vše, co se mi stalo. Odsuzovala to a nevzpomínala ráda na žádnou z mých raných zkušeností. To mé "NE" však pokračovalo i v mé dospělosti, se všemi důsledky. Vzdorovala jsem tomu celý svůj dosavadní život. Páni, jaké to pro mne bylo zjištění, vidět to v té jednoduchosti. Celý svůj život jsem vytvářela a soudila prostřednictvím mého „vnitřního boje“, který jsem nosila ve svém nitru a promítala jej do „vnějšího“ světa kolem sebe. Vlastně mi byl ukázán film, co jsem dělala a jak žila svůj život. Každé filmové plátno je černé a prázdné = dokonalé, dokud na něj nezačnete promítat. Pak vše, co na něj promítnete, je „POZNÁNÍ“. Páni, cítila jsem se, jako bych dostala ránu do hlavy. Napadla mě zajímavá myšlenka. "Zda by můj život byl jiný, kdybych se s mým osudem smířila a nebojovala sama se sebou?" Dostalo se mi jasného „POZNÁNÍ“, že bych to nesla úplně jinak. Cítila jsem to každou buňkou svého bytí.

Bylo to pro mne obrovské a hluboké poznání. Jakmile jsem to vědomě a jasně pochopila, uvnitř mne něco luplo nebo sklaplo. (jako když Dorotka klepla svými střevíčky - směji se – Dorotka z knihy - Čaroděj ze země OZ) Když jsem vše pochopila, byla jsem zpět ve svém těle, vstávala jsem z podlahy, poklepávala své tělo a křičela: „JÁ, ŽIJU?“ Má kamarádka přicházela zpět do mého bytu, právě ve chvíli, kdy jsem se zvedla z podlahy, byla ohromená a ptala se mě: „Co se stalo?“ Celá vzrušená jsem jí chtěla vyprávět o své zkušenosti. Požádala jsem ji, aby se posadila, že jí vše povím.

Nechtěla nic slyšet, byla naštvaná a pořád opakovala: "Proč mi to děláš, copak nechápeš, co jsi mi to provedla?" Přítelkyně totiž pracovala v pečovatelském domě a byla svědkem mnoha situací, včetně infarktů. Až později jsem zjistila, že její otec dostal infarkt a zemřel jí v náruči. Byla si jistá, že mám infarkt a umírám, cítila se naprosto bezmocná. Tak to viděla a cítila ona.

Když jsem se vrátila, všechno se zdálo světlejší, jasnější, svěží, jako kdybych viděla věci očima novorozeného dítěte. Byla jsem stále v tom milujícím, mírumilovném, blaženém a krásném místě a teď se mi zdálo vše depresivní, jako bych se vrátila do pekla. „Páni, co dělám zpátky?" Byla jsem z toho úplně rozčarovaná.

Pár dnů poté jsem to sdělila jednomu příteli a požádala ho, aby mě vzal do psychiatrické léčebny. Řekla jsem mu, že se necítím dobře, cítím se zmatená a nic mi nedává smysl. Jeho odpověď byla. „Neodvezu tě tam, už nikdy by tě ven nepustili.“ Oba jsme se skvěle zasmáli, až jsme se za břicha popadali. Myslela jsem to vážně a myslím, že i on. (chacha)

Měla jsem pocit, jako bych se z nebe vrátila do pekla. Druhý den a pak nějaký čas jsem v těle cítila, jako by bylo zasaženo elektrickým proudem, uvnitř jsem stále cítila nadpozemské vibrace. Chvíli to trvalo, než jsem se cítila úplně uzemněná! Měla jsem psychické, fyzické i emocionální problémy. Nebyla jsem schopna pracovat s žádnou z těchto součástí, ta zkušenost ovlivnila naprosto VŠECHNO. Po návratu jsem doslova neměla žádný záchytný bod, kromě své zkušenosti s tím NEUVĚŘITELNÝM pocitem LÁSKY.

Ztratila jsem v tomto hmotném světě doslova všechno, snoubenec mě opustil, neměla jsem auto, práci, peníze, stala se bezdomovcem a přece. Byla jsem plná té milující energie, milujícího místa a stále hluboce ve svém nitru cítila tu lásku, která mě neustále obklopuje. Bylo to až neuvěřitelně uklidňující. Cítila jsem to objetí, přijmutí a láskyplné pochopení sebe sama, kde jsem byla a čím jsem prošla. Ta neuvěřitelná láska mě stále obklopovala a protékala mnou! Jako bych to velkolepé láskyplné objetí stále nosila v sobě. Uvědomění, že je to tady stále pro všechny z nás, jen jsme příliš zaměstnáni každodenními povinnostmi a společenskými potřebami, než abychom si toho byli vědomi? Ta energie lásky, kterou nazýváme „BŮH“ je všude kolem celou dobu (všudypřítomná, vševědoucí) PÁNI.

V nitru mi zní biblická slova. „Bůh je láska“.

Neměla jsem auto, žádný hmotný majetek, žádné peníze, ani domov a práci. Přišla jsem o byt, finance se rozkutálely a já byla bezdomovec. Měla jsem pocit, že jsem ztratila i rozum. Zůstal mi jen můj dvacetiletý kocour, který hned po mém prožitku zažil vlastní PBS (což se mi zdálo ironické).

Podívala jsem se na něj jednoho dne, když na tom už byl velmi zle a rozhodla se, že jeho trápení ukončím, než abych se vrátila domů a našla ho mrtvého. Uvědomila jsem si, že mám velký strach z jeho smrti a nechtěla jsem, aby zemřel. Přála jsem si, aby tady zůstal se mnou. Když jsem pozorovala, co se ve mně děje, uvědomila jsem si, že ten můj strach z jeho smrti, ho může ovlivňovat, nebo možná i způsobil jeho nemoc. Jeho ledviny přestaly fungovat a z jeho umírajícího těla se linul zápach. Rozhodla jsem si ověřit a vyzkoušet své povědomí o té dokonalosti, kterou jsem nedávno prožila. Dívala jsem se svému kocourkovi do očí, tou dokonalou láskou. Řekla jsem mu: „Miluji tě, můžeš jít, pokud chceš, jsi perfektní, ať už zůstaneš, nebo odejdeš“. Byla jsem v klidu, i kdyby se rozhodl jakkoli. Rozhodla jsem se vidět tu jeho dokonalost, i když v tu chvíli byl zdánlivě nedokonalý. Připojila jsem se ve svém nitru k té černé prázdnotě, odkud cítím tu dokonalost já. Neuvěřitelné. Přísahám, že se stal dokonalý, jakmile jsem ho o to požádala. Tím se však vynořily další otázky!

Tu noc se najedl i napil. Od té doby je opět naprosto „perfektní“. Reagoval na to, co jsem prožila nebo, co jsem vysílala? Co se vlastně stalo? Promítám snad já na tu dokonalost i ze zdánlivých nedokonalostí? Zrcadlil a možná vracel to, co ode mne obdržel? Měla jsem daleko více otázek, než kdykoli předtím. Vím, že v tom asi byla hloubka toho mého prožitku, kdy jsme oba ocitli ve vzájemné výměně energií života a smrti. Myslím, že jsme se oba rozhodli tady zůstat, o chvíli déle.

Sdílela jsem svoji zkušenost s několika lidmi, když na to přišla řeč. (Nikdy úmyslně, nebo abych tím na sebe upoutala pozornost a zahájila konverzaci.) Spousta lidí tím byla fascinována, jiní si myslí, že jsem jen blázen. Někdy mívám sebevražedné myšlenky, protože se prostě chci na to místo vrátit. Jsem však přesvědčena, že jsem se vrátila z nějakého určitého důvodu a jsem si docela jistá, že to vše má spojitost s LÁSKOU. Stejně tak mohu teď snázeji přijmout svůj pozemský život, protože to není navždy.

Teď si uvědomuji jednu věc. Nic není navždy!!!!! Vše se stále mění. Pouze jedna věc je stálá. Boží láska, která se skrývá ve stvoření všech věcí na Zemi - VČETNĚ NÁS! Je to výzva, být tady na Zemi. Prožít vše, co jsem měla a mám. Nejsem si jistá, jestli mi někdo rozumí. Měla jsem opravdu sebevražedné myšlenky. V dobách, kdy mi nic nedávalo smysl a v hmotném světě jsem neměla absolutně nic, cítila jsem stále tu neuvěřitelnou lásku.

Stále jsem měla zdravotní problémy. Po několika krocích jsem byla úplně vyčerpaná a popadala dech. Mé srdce mi stále posílalo signály a poslíčky infarktu. Není normální, zemřít a vrátit se, potřebovala jsem o tom s někým hovořit. Věděla jsem, že potřebuji najít nějakou oporu - určitě musí existovat další lidé, kteří to prožili. Naštěstí existují! Našla jsem podporu v IANDS (organizace pro PBS). To mě inspirovalo k tomu, abych svoji zkušenost napsala a podělila se o ni a předala tak i své poznání.

Celá ta zkušenost vypadá neskutečně a většinu času se stále cítím někde mezi světy. Fascinuje mne, že již netoužím po hmotném zisku, jako předtím. Cítím se být naprosto spokojená. Zdá se, že mojí jedinou touhou je, abych úplně pochopila svoji zkušenost a využila ji k plnohodnotnějšímu a láskyplnějšímu životu na Zemi. Pomoci ostatním lidem takovým způsobem, aby poznali pravdu a kdo opravdu jsou. Přála bych jim, z celého srdce, poznat smysl života, jako já.

Ležela jsem na podlaze a odhalila se mi spousta moudrostí, „vzdala jsem to, jen jsem tam ležela a umožnila životu, aby se to stalo"! Pocítila jsem celkovou důvěru ve vývoj mého života a poznání, které se dodnes prohlubuje. Uvědomila jsem si, že ty zelené věci, po kterých jsem toužila většinu svého života, jsou jen bezcenné zelené kousky papíru.

Mé srdce dříve toužilo po těch zelených papírech, které jediné měly smysl! Nic jiného. Proto jsem k nim připojila svoji identitu a cenila si jen jich. Když jsem prozřela, pochopila jsem ten vtip. Uvědomila jsem si, že až odejdeme, vezmeme si s sebou jen to, co máme v našich srdcích! To je smyslem a cílem života, žít tak, jako bychom měli brzy umřít! Nelitovat svého života, žít jej s nadšením a z celého svého srdce! Smrt a narození, jsou jednoduše jen vstupními a výstupními body naší zkušenosti v čase, takže my jsme náš život. Velikosti hrobu chudého a bohatého člověka jsou stejných rozměrů, není mezi nimi žádný rozdíl. Můžeme si odnést jen jedno, a to je to, co si odneseme s sebou ve svých srdcích, protože to je vše, co si můžeme vzít s sebou.

Už jsem neměla strach z umírání, nastal čas čelit všem obavám z plnohodnotného života! Přijímat život i smrt, vážit si obou stran. Obě strany je třeba ctít a vážit si cyklů, kterými všichni procházíme. Oslavujeme narození, ale měli bychom se také naučit oslavovat smrt! Smrt teď vypadá jako probuzení z toho, kým ve skutečnosti jsme a při narození na to zapomínáme. Teď o rok později se to stále snažím pochopit. Cítím, když má současná mysl teď vstřebává všechny mé zážitky, že to bylo místo hlubokého vnitřního odpočinku a čas integrace. Mám pocit, že musím žít a být kým jsem, abych mohla ovlivnit svět. Ne naučenými znalostmi, ale skutečnou a prožitou moudrostí. Vím, že ta zkušenost má obrovský smysl. Jediné téma, které jsem si odnesla, bylo oddat se lásce! Nezbylo mi nic jiného, než kapitulovat a odevzdat se jí. Musela jsem lásce propadnout s důvěrou, že mi odtajní vše i pro mé vyšší dobro. Vzdala jsem se ležící, jako na kříži, stejně jako Ježíš, v mém snu noc před tím! Věděla jsem, že to je klíč k mému životu a učila jsem se, jak propadnout té lásce. Otevřít se tomu proudu bezpodmínečné lásky, skrze mě - jako milujícího vědomí. Věřte, že jsem stále obklopena tím láskyplným zlatým světlem, které mě podporuje a neustále miluje a tou láskou jsem i já sama. Jednoduše jsem se vtělila zpět do svého fyzického těla, abych vyjádřila to nalezení cesty zpět, kdo ve skutečnosti jsem. Já jsem! Tam jsem to VĚDĚLA. Více, než cokoli jiného. Jsem neuvěřitelně spokojená jen s tím, co mám, což je můj kocour, střecha nad hlavou a pár šatů. Mám přítelkyni, se kterou teď bydlím. Bylo úžasné, jak všechno samo zafungovalo. Jsem vděčná, za tu úžasnou souhru náhod. Prospělo to nám oběma. Vtipné na tom je, že jsem si vědomě "nevybrala", aby to tak bylo.

Někdy milujete lidi, o nichž si myslíte, že tady jsou pro vás, když je potřebujete. Nejsou toho schopni (snoubenec), protože každý máme různé mechanismy pro zvládání situací a způsoby, jakými to provádíme. Někdy se člověk, o kterém jste si mysleli, že je jen váš známý, stane neuvěřitelně blízkou duší - jen ten vztah potřeboval čas se rozvinout. Měla srdce na dlani a dala by mi všechno, co měla. Budu jí navždy a hluboce vděčná.

Nyní si velmi intenzivně uvědomuji, kolik požadavků klademe na sebe i na ostatní, JEN PRO PŘEŽITÍ FYZICKÉHO TĚLA, KTERÉ NEPŘEŽIJE! Živí se odtud nedostaneme. Všechno pozemské úsilí je směřováno pro přežití lidského těla, které jednou zemře. Nechceme přijmout skutečnost, že se každý den pohybujeme na hranici mezi životem a smrti. Ctít a respektovat cestu, kterou všichni procházíme, je svaté. Hluboce si uvědomuji, co je nejdůležitější, když vidím ten konec. Žiji celým svým srdcem a dovolím životu se vyvíjet, protože jsem se odevzdala do rukou té nekonečné univerzální lásky obklopující a prostupující mysl těla se jménem Anne. Vědomí božího plánu, ve kterém je mojí jedinou odpovědností, žít s otevřeným srdcem, odevzdaná tomu nádhernému prostoru v mém nitru, který mě spojuje s univerzálním centrem lásky prostupujícím všemi.

Nadejde čas, kdy všichni budeme konfrontováni s otevřeností našich srdcí a životů v našem nitru. Věřím, že to je naše individuální i globální cesta. Moje srdce bylo tenkrát doslova roztrhané na kusy, aby mi pomohlo té výzvě čelit. Samotná podstata lásky má plán i pro váš život a vždy vás podpoří. Musíme důvěřovat a přijmout to, co se děje v každém přítomném okamžiku. Věřit, že vše se odehrává přesně tak, jak to má být. Naší odpovědností je jen dovolit, aby se vše stalo s láskyplným, otevřeným vědomím, otevřeným srdcem se zvědavostí a pokorou.

Můj život se úžasně rozvíjí novými a zázračnými způsoby! Když se tomu otevírám, připouštím všechny možnosti, s vědomím, že jsem jednotná s celým pozemským životem. Stávám se životem, láskou! Každý okamžik je nový, otevírám se životu a nechávám lásku nepřetržitě proudit mým tělem. Pokračuji tak v odevzdání se a otevírám své srdce. Vědomě souhlasím se vším, co se děje, co bylo a co bude, v každém dalším okamžiku té dobrodružné cesty plné zážitků, které tady na Zemi říkáme život.

Můžeme se radovat a oslavovat společně v našem „vědomí“, že jsme milováni, TAKOVÍ JACÍ JSME, VŽDY a NAVŽDY!

Mé peklo - byl můj odpor k mým předchozím životním zkušenostem v mládí. Vrátila jsem se na cestu smysluplnosti, který zahrnuje a zaujímá vše, co v mé tělesné mysli vznikne; (vzpomínky, emoce, příběhy, nevoli), dělám to vědomě a ochotně!

Díky mé zkušenosti vím - srdeční infarkt je, když je vaše srdce rozbité. Je to moje VOLBA, aby teď VŠE proudilo skrze mé SRDCE! Jednoduché smíření umožňuje zbavit se energie odporu, umožňuje pochopení slov a záměrů! BŮH JE LÁSKA. Po mém PBS jsem učinila ROZHODNUTÍ, že mi opravdu záleží na tom, abych VŠE cítila skrze mé srdce, jak mi to ukázala ta všeobjímající, milostná energie - Bůh!

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 8. Března 2015