Popis zkušenosti:

V létě 1974, když mi bylo třicet let, jsem měla zkušenost blízkosti smrti. Měla jsem velké bolesti hlavy a šla do nemocnice, aby se zjistilo, jestli nemám nádor na mozku. Měla jsem tam být hospitalizována jen na pár dní. Během vyšetření mi jeden z lékařů píchnul do zadní části krku jehlu, aby tam dostal vzduch. Jehla však náhodou narazila na můj centrální nervový systém, což způsobilo, že se mi změnil puls. V tomto okamžiku by lékař měl přestat, ale pokračoval. Opět se netrefil. V předpisech bylo, že bylo povoleno jen dvakrát píchnout pacientovi jehlu, ale udělal to pětkrát. Výsledkem bylo, že můj centrální nervový systém byl několikrát poškozen a byl postižen a já byla v bezvědomí. Nepamatuji si z toho měsíce nic, kromě mojí zkušenosti blízkosti smrti.

První věc, kterou si pamatuji, bylo, že jsem najednou viděla své tělo shora. Viděla jsem, že lékaři jsou neuvěřitelně rozrušení, ale nechápala jsem proč. Cítila jsem se v tom stavu úžasně a lehce. Neměla jsem žádné bolesti ani žádné problémy.

Toto bylo pro mě důkazem, že duše může opustit tělo. Jasně si pamatuji, že jsem se vznášela nad doktorem, který zákrok prováděl. Odjel po práci domů a ležel v posteli. Vešla jsem do jeho domu a viděla ho. Viděla jsem, že má nervózní tiky a věděla jsem telepaticky, že na mne myslí. Bylo mi ho tak líto a myslela jsem si: "Přála bych si, abych ho mohla uklidnit, aby neměl ty jeho nervózní tiky, protože jsem se cítila nádherně." Viděla jsem, že šel několikrát na toaletu. Pamatuji si, že měl problémy s močením. Zatímco jsem tam byla, všímla jsem si i zařízení jeho domu a nábytku kolem něj. Později, když jsem se zotavila, vyprávěla jsem lékaři o mé návštěvě. Popsala jsem mu uspořádání jeho domu a nábytku. Řekla jsem mu o jeho problému s močením. Byl ohromen, protože všechno, co jsem řekla, byla pravda. Později, když jsem se úplně uzdravila, jsem ho navštívila. Viděla jsem, že všechno je tak, jak jsem to viděla. Pak jsem se zeptala, jestli bych mohla použít toaletu. Vstal, aby mi ukázal, kde to je. Řekla jsem mu, že mě to nemusí ukazovat, protože jsem tam už byla s ním.

Ale vraťme se zpět k zážitku. Po vznášení se kolem Země jsem prošla tunelem. Na konci tunelu bylo světlo tak nepopsatelně silné. Nebylo to však žádné nám známé pozemské světlo. Vešla jsem do klidného prostoru. Bylo tam tak krásně, že jsem si pomyslela: „Země je jako nevyvolaný film. Až když se dostaneme na druhou stranu, je film vyvolán. Všechno je zbarveno krásnými barvami, které tady na zemi neexistují." Viděla jsem překrásnou louku. Byly tam květiny a barvy tak fantastické, že to náš pozemský mozek nedokáže pochopit. Barvy, které máme na zemi, jsou vybledlé ve srovnání s barvami, které jsem viděla v duchovní oblasti.

Lidé, o kterých tvrdíme, že jsou mrtví, stáli před mnou úplně živí. Ale vypadali mladší, než jsem si je pamatovala na zemi. Zároveň se na jejich tvářích jevila jakési zamlžení. Ale věděla jsem, že to jsou oni. Chtěla jsem se k nim přiblížit, ale telepaticky jsem slyšela, že to není ten správný čas. A pak mě stáhli zpátky.

Poté jsem měla další různé podobné zkušenosti, které navzájem korelovaly (vztahovaly se jedna k druhé). Bylo to jako prostříhaný film. Během jednoho z klipů jsem viděla portál, který byl jako oblouk. Cítila jsem, že to byl oblouk života. Nebylo to moc nápadné, ale velmi jednoduché. Oblouk se otevřel, abych tam mohla nahlédnout. Uviděla jsem tam celý smysl života. Pomyslela jsem si, že je to vlastně velmi jednoduché a netušila jsem, proč jsem to dříve nepochopila. Bylo to tak jednoduché, že by to pochopilo i dítě. Bohužel jsem na to zapomněla, ale vím, že ten smysl života existuje.

Letěla jsem dál. Pak mi ukázali různé zážitky z minulých životů. Nikdy dříve jsem neměla žádný vztah k reinkarnaci. Vyrostla jsem v rodině nevěřících, ale vždycky jsem ve svém srdci cítila Ježíše.

Viděla jsem, že jsem žila jako indián. Byla jsem silný a mocný muž a prožila jsem celý indiánský život. Žila jsem v souladu s přírodou a cítila se v tom životě hezky. Později jsem v tom životě byla ve válce s ostatními. Zažila jsem i pád do díry, kde už někteří byli mrtví. Ale já ještě nebyla. V místech, kde jsem ležela, byl odporný a extrémní a nesnesitelný zápach. Pak události přeskočili na nový klip. Přeletěla jsem postavu Krista stojícího s otevřenou náručí. Pak jsem prožívala další život. Bydlela jsem v chatě postavené na kůlech. Nebyl tam žádný nábytek, ale na podlaze byly rohože. Bylo nás šest, velmi krásných a mladých dívek. Byly to nádherné časy. Byli jsme tam, abychom potěšili muže, ale bylo to všechno pěkné a slušné. Žili jsme tam opět všichni v souladu s přírodou.

Pak další klip. Viděla jsem se, že jsem žila ve Francii v aristokratické rodině. Byla jsem velmi arogantní a rozhodně ne osobou, která by se mi dnes líbila. Byla jsem dospělá dívka s jemnými bílými šaty. Stála jsem tam s rodinou a měla jsem být popravena. Kolem nás byla spousta špinavých, drsných lidí. Posmívali se nám a plivali na nás. Myslela jsem si, „Chátra! Lůza!“ Pak tam byl střih. Museli mi useknout hlavu. Viděla jsem dav, jak odcházel k dřevěné nádobě, aby ze sebe smyli krev a špínu. Pak byl další střih. Všechno bylo tiché a klidné. Viděla jsem slunce. Tenhle život byl strašný zážitek.

Za mým levým ramenem stála milující bytost, která mi ukázala můj současný život. Láska byla tak silná, že jsem se neodvážila obrátit, ale myslím, že to byl Ježíš. Byl mi ukázán můj život, od narození až do bezvědomí. Viděla jsem se spíše více negativně. Nebyla jsem tak dobrá, jak jsem si myslela, až jsem se za to styděla. Ale Bytost lásky mě nesoudila. Jen mě podporovala a zahrnovala mne láskou. Viděla jsem nejen AKCE, které jsem dělala, ale také MYŠLENKY, které jsem vysílala. A myšlenky znamenaly víc než akce. To mě překvapilo. Netušila jsem, že to bude takhle. Bylo to strašidelné. Je velmi dobré dělat dobré skutky vůči druhým, ale pocity a myšlenky, které jim posíláte, se počítají více. Například, je špatné usmívat se na někoho zdvořile a přitom mít negativní myšlenky.

Jak zasejete, tak budete sklízet. Zjistila jsem, že jsem neměla moc co sklízet. Myslím, že proto jsem chtěla jít zpět a dokončit svůj pozemský život. Bylo toho tolik, co jsem ještě musela udělat. Musela jsem se jako člověk hodně polepšit. Musela jsem jít dolů, abych zasela to, co bych potom mohla sklízet. Zatím jsem toho moc nezasadila. Viděla jsem to úplně jasně. Byla jsem opravdu zahanbená, když jsem se viděla. V první řadě jsem musela zasít lásku. To je dnes pro mne nejdůležitější přikázání.

Také mi ukázali dobré věci, které jsem udělala. V dětství byla kolem našeho domu cesta, kde se shromažďovali opilci. Když jsem se procházela se psem, měla jsem kolem nich jen projít, místo toho jsem se posadila a mluvila s nimi. Byli překvapeni, že jsem s nimi chtěla hovořit. Řekla jsem jim, že je někdo, kdo je miluje a že je to Ježíš. Věděla jsem, že Ježíš miloval tyto pijáky a já cítila, že mi vraceli spoustu lásky. Milovali mě takovou, jaká jsem byla. Začala jsem s nimi chodit do jejich domu a uklízela jim. Žili v malé dřevěné chatrči na vřesovišti. Nasbírala jsem květiny, aby jejich chatka byla útulná a milovala jsem to. Bavilo mne být s těmi lidmi. Toto všechno mi znovu ukázali a byly to právě jedny z mých dobrých skutků.

V souvislosti s mým přehledem života jsem také viděla epizodu z mého dětství, když mi bylo deset nebo jedenáct let. Ta epizoda mi způsobila hluboké duševní rány pocházející z otcovského komplexu. V dětství jsem dělala všechno, abych svého otce potěšila. Před mojí zkušeností se smrtí jsem nikdy nepochopila, proč se ode mne náhle distancoval. Ale když jsem tam viděla svůj život, pochopila jsem to. Viděla jsem dívku, kterou jsem byla já. Měli jsme jít na narozeniny dědy od otce. Spontánně jsem řekla: „Nechci tam jít, protože dědeček umírá." Mého otce se to dost dotklo. Dostala jsem facku, jedinou v mém životě. Přesto jsem stále nechtěla jít. Řekla jsem svému otci, že mám bolesti hlavy, takže mi dovolil zůstat doma. V 21:50 přestaly jít hodiny v obývacím pokoji. Řekla jsem: „No, děda asi umírá." Když jsem si lehla, nemohla jsem usnout.

O půl druhé dorazili moji rodiče. Můj otec přišel do mého pokoje. Podíval se na mne s podivnýma očima. Pak řekl: „Dědeček zemřel." Pro mě to nebyla divná nebo nepřirozená věc, protože jsem věděla, že zemře. Ale můj otec byl v šoku. Od té doby se choval, jako by se mě bál, a tak se distancoval. Způsobila jsem mu tím nějaký emocionální blok. Dělala jsem všechno proto, abych ho potěšila. Nevěděla jsem, co způsobilo jeho odstup. Ale zjistila jsem to až u přehledu mého života.

Když jsem byla v duchovní oblasti, viděla jsem, že se musím vrátit na zem, abych dokončila mnoho věcí. Byla tady vedle mě milující Bytost. Nebylo to nic viditelného, ale cítila jsem ji. Byl to druh ducha nebo duše. Ukázala mi, že se musím vrátit, a žít dál. Ale nepamatuji si, co přesně to bylo. Má první myšlenka byla: „Tohle lehce zvládnu." Byla jsem tak silná, když jsem měla tu milou bytost po boku. Ale milující bytost pomalu zmizela. Byla jsem poslána zpět stejným tunelem, kterým jsem předtím přišla. Vrátila jsem se do nemocničního pokoje, kde leželo moje tělo. Visela jsem pod stropem a viděla, jak se lékaři o mne šetrně starají.

Teď jsem se bála. Bránila jsem se, protože jsem neměl chuť vrátit se do svého těla. Chtěla jsem zůstat v duchovním světě, protože tam jsem byla šťastná a cítila se dobře. Ale vrátila jsem se. A to bylo opravdu kruté, měla jsem pocit, jako kdybych byla ve svěrací kazajce, když jsem se mohla před tím volně pohybovat. Cítila jsem strašnou bolest. Necítila jsem chlad, teplo nebo cokoli jiného. Cítila jsem jen bolest a měla křeče. Připadalo mi, jako bych se rozdělila na dvě osoby. Na jedné straně jsem byla v těle se všemi bolestmi. Na druhé straně ve mně žily všechny ty čerstvé zkušenosti.

Když jsem se vrátila do těla, získala jsem nový dar, se kterým jsem se musela naučit zacházet. Cítila jsem a viděla, co je skryto v ostatních lidech. Bylo to, jako kdybych byla jasnozřivá. Mohla jsem je prozkoumat a zažít jejich pocity a myšlenky. Rychle jsem také pocítila, že lékaři v nemocnici nebyli ke mně upřímní. Což mě velmi frustrovalo, protože v té době jsem autoritám věřila. Věřila jsem dříve tomu, co lékaři řekli. Ale najednou jsem viděla, že neříkají pravdu. Viděla jsem, že z nich promlouvá jejich vlastní egoismus. Někteří lékaři říkali, že jsem hysterická, protože jsem špatně reagovala na bolest. Ale v jejich očích jsem viděla, že to, co řekli slovy, neodpovídalo jejich myšlenkám a pocitům. To mě děsilo.

Jsem přesvědčena, že mi byly darovány duchovní zkušenosti, které mi pomohly ve všech dalších náročných letech propojených nemocí. Všechny zážitky a veškerá moc, kterou mi dal Bůh, když jsem byla v bezvědomí, se přenesly velmi silně do mých myšlenek. Což mi pomáhalo vydržet všechny ty hrozné bolesti. Vzpomínám si, jak jsem byla hospitalizována s po epileptickém záchvatu. Lékař se díval do mého spisu. Pak řekl nahlas a hlavně sobě: „Ale jak tady můžete vůbec sedět? Podle toho co čtu, jste měla být mrtvá!" Pak jsem mu řekla, že kdybych neměla spoustu těch duchovních zážitků, které mi daly víru v Ježíše Krista, neseděla bych tu. To ho trochu zneklidnilo a spěšně spis dočetl.

Nikdy jsem nepochybovala o tom, že to co jsem zažila je pravda. Po mém onemocnění jsem chtěla žít v tomto světě. Snažila jsem se použít svou logiku a namluvit si, že to byly halucinace. Ale nejde to provést, nemohu na to stále zapomenout. Když je to v mé paměti stále tak čerstvé, i po čtyřiceti čtyřech letech, pak to nemohla být jen halucinace.

Můj prožitek blízkosti smrti se stala základním kamenem mého života. Po tom, co jsem byla v bezvědomí, jsem prožila tolik bolesti, že jsem stále myslela na milující bytost, se kterou jsem se setkala. Mohla jsem z prožitku v mé paměti vybudit tolik energie, že bych vydržela každou bolest. V tom uvažováním o láskyplné Bytosti a mých minulých životech jsem našla další sílu žít. Milující bytost je v mém životě nejsilnější element. Vždy z toho čerpám. Kdyby tam bytost nebyla, jsem si jistá, že bych na zemi nevydržela. Když jsem v průběhu let měla nějakou intenzivní bolest, že jsem to nemohla vydržet, požádala jsem o pomoc. Často jsem zažila odpověď, že jsem cítila něco teplého, co mne zahalilo, jako do pláště. To mi vždy dalo sílu s tou bolestí bojovat.

Bůh mi pomohl v mém neštěstí. Nikdy mě neopustil. Dal mi sílu, se kterou mohu bojovat s fyzickou a duševní bolestí. Někdy jsem cítila, že čím silnější je bolest, tím větší je Bůh. Bůh je všemohoucí. Bůh je fantasticky skvělý.

Skvělý prožitek blízkosti smrti mi také dal pocit, že sem nepatřím. Mám pocit, že jsem zde na výletě, ale jinak už patřím do duchovního světa. Jsem vděčná a šťastná za svou rodinu, za své přátele a dnes žiji mnohem intenzivněji než předtím. Přesto vítám, že každým rokem stárnu, protože vím, že se blížím ke své smrti a duchovnímu světu. Jsme tady všichni jen na takovém výletě. Náš skutečný domov je v duchovním světě s Bohem. To je naše místo původu. My všichni se vrátíme do našeho skutečného domova, až si splníme naše úkoly na tomto výletě. Když jsem se musela vrátit na zem, uvědomila jsem si, že na Zemi existuje smysl života. Život je něco jako školní docházka. Může to být neuvěřitelně těžké, ale nesmíme zapomínat, že čím víc dobrých věcí můžeme zasít, tím lépe budeme žít, až odtud odejdeme. Škola života je jako cesta na Zem a na té cestě musíme udělat určité věci.

Když jsem se vrátila do svého těla, myslela jsem si, že od tohoto dne bude vše "jen skvělé." Ale nebylo. Já jsem se nestala lepší osobou a každý den dělám spoustu chyb. Uvědomuji si ale, jaké myšlenky vysílám, a vím, že láska a pozitivní myšlenky jsou to, co má na zemi opravdovou hodnotu. Uvědomila jsem si, jak důležité je milovat a vysílat láskyplné myšlenky, být užitečná, být přítomná a poslouchat. Nejdůležitější věcí není neustále usilovat o to, abyste se dostali na vyšší úroveň takzvaného společenského žebříčku. Neměli bychom usilovat o získání moci, slávy a peněz. Všechny tyto věci neznamenají nic, když se tam budeme dívat zpětně na svůj život.

Mnoho lidí v naší době páchá sebevraždu. Chápu je. Kdybych neměla všechny duchovní zkušenosti, které mám, myslím, že bych také spáchala sebevraždu. Duchovní zážitky mi daly sílu žít. Myslím si, že lidé, kteří páchají sebevraždu, budou mít při přechodu do duchovního světa těžké chvíle. Nesmíme je soudit, protože jsou to velmi nešťastní lidé. Bůh to ví. Prostě nemohli vydržet život na zemi a Bůh to chápe. Jsou věci, kterým v naší lidské podobě nerozumíme. A existují věci, kterým nejsme schopni vůbec porozumět. Je to proto, že naše pozemské bytosti nemohou pojmout Boží velikost. Sebevrahy nepotká na druhé straně žádné odsouzení. Neodsoudili bychom naše děti, kdyby spáchali sebevraždu. Pokud odsoudíme naše děti, odsuzujeme tím i sebe. Nesoudím někoho, koho miluji, protože ho miluji bezpodmínečnou láskou a ne ze sobeckosti. Miluji své děti tolik, že je neumím soudit, ale pomáhám jim a podporuji je. Tak to také dělá Bůh. Jsem si tím zcela jistá. Bůh pomáhá těm utrápeným duším projít všemi obtížnými věcmi. Nevěřím, že existuje věčné zatracení. Protože Bůh se k nám chová jako dobrý otec ke svým dětem. Je-li dítě nerozumné, nebo dělá špatné věcí, dobrý otec takové dítě neodvrhne a nepošle ho pryč. Náš duchovní otec nám to také nedělá. Bůh se nikoho nezřekne. Pokud existuje peklo, tak je to tak, že vidíme sami sebe se všemi negativními myšlenkami, které jsme vyslali. Když opustíme Zemi, budeme se soudit sami. Uvidíme sami sebe v jasné objektivitě, která se nedá s ničím srovnat. Byl to pro mne velmi bolestivý proces. Nebude to snadné zvláště pro lidi, kteří si vzali svůj vlastní život, až spatří svůj životní přehled. Tito lidé nemohou zjistit, co je příčinou jejich problémů. Podvědomě položili pokličku na svůj vnitřní chaos, protože se na něj nemohou dívat. Ale Bůh se postará o své duše a pomůže jim být volnými. To je zcela jisté. Moje duchovní zkušenosti mě naučily, že nesmíme soudit jiné lidi. Na to nemáme vůbec žádné právo. Když jsem viděla, jak nečistá jsem, uvědomila jsem si, že nesmíme soudit jiné, bez ohledu na to, kdo jsou. Všechno se nám k nám vrátí; pokud ne v tomto životě, pak až tam budeme zkoumat náš život. Ani jiným lidem nemáme právo říkat, jak by měli žít svůj život. Ale jedna z nejlepších věcí, kterou pro ně můžeme udělat, je poslat k nim milující myšlenky. Nesmíme soudit jiné lidi, když udělají něco špatného. Nezažili to, co jsem prožila já. Dokud jsem nezjistila, že stojím na špatné straně, nevěděla jsem, kdo opravdu jsem. Proto: NIKDY NESUĎTE LIDSKÉ BYTOSTI, ZKOUŠEJTE JE POCHOPIT!!! Bůh je tak skvělý a opravdu by se chtěl s námi zkontaktovat. Je však těžké, aby Bůh přišel k nám, protože jsme materialističtí egoisté. Tímto způsobem jej blokujeme. Není záměrem Boha, aby se dělo všechno to zlo ve světě, jako jsou války. Je to způsobeno naším lidským egoismem a sebestředností. V lidech je obojí - jak dobro, tak zlo. Naším úkolem je dbát na to, aby zlo nevítězilo. Máme odpovědnost za naše životy. Měli bychom se přestat snažit dosáhnout toho moc v pozemské úrovni, protože život je jen kratičká chvíle. Když jsem viděla svůj život, bylo to, jako by život na zemi trval jen okamžik. Ale žijme tak, jako bychom měli žít stovky let.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: Léto 1974