Popis zkušenosti:

Necítil jsem se dobře a nevěnoval dostatečnou pozornost řízení. Přijel jsem na křižovatku a nedbale se podíval na obě strany. Neviděl jsem přijíždět žádné auto, tak jsem jel dál. Najednou jsem zaslechl hlasité troubení, následované běsnícím zvukem srážky. V tu chvíli jsem se začal vznášet v temném prostoru. Ocitl jsem se mimo své tělo, vznášel se ve vzduchu, rozhlížejíce se kolem sebe.

Uviděl jsem uprostřed ulice ležet lidské tělo, vedle nějakého auta. Díval jsem se na něj z několika metrů. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že se dívám na své vlastní tělo. Nepociťoval jsem k němu žádný vztah; Stal jsem se jen lhostejným pozorovatelem. Pomyslel jsem si, že asi musím být mrtvý, ale nebylo mi to ani líto. Nevěděl jsem, kam se mám vydat. Moje myšlenky i mysl pracovaly stejně jako v mém fyzickém životě, ale nějak jsem nedokázal přemýšlet pozemsky.

Po chvíli mě obavy, kam bych se měl vydat opustily, protože jsem si užíval klid a ticho. V tu chvíli jsem byl zaujat dějem pod sebou. Pozoroval jsem to z několika metrů nad scénou, jak lidé běží ze všech směrů k mému tělu. Hlasy jsem neslyšel úplně zřetelně, ale přesto jsem zcela přesně chápal, co říkají. Když jsem ty lidi sledoval, nějak jsem znal jejich myšlenky i to, co chtějí říci.

Protože na ulici, kde došlo k nehodě, byla nemocnice, netrval příjezd sanitky moc dlouho. Záchranáři položili mé tělo na nosítka a přenesli mě do sanitky. Řidič zapnul sirény a vyrazil směrem k nemocnici. V sanitce mi posádka píchla něco do těla, ale nepomohlo to. Moje tělo nereagovalo. I když jsem byl od svého těla oddělen, stále jsem se cítil, jako bych byl uvnitř. Přesto jsem necítil žádné zdravotní potíže ani bolesti. Současně jsem měl pocit, že s každou přibývající vteřinou stoupám výš a výš.

Vznášel jsem se jako na nějaké vlně a cítil jsem se úplně lehce. Na začátku i na konci nehody se vše odehrávalo velmi rychle. Když jsem opustil své tělo, byl jsem v jiné formě, která byla průhledná a nefyzická, přesto to byla podobná lidskému tvaru. I když jsem viděl svoji novou podobu, nevěnoval jsem jí velkou pozornost. Cítil jsem příjemné teplo, nevnímal čich, chuť ani žádné tělesné fyzické smysly. Necítil jsem žádné fyzické věci, ale můj zrak byl výrazně bystřejší. Měl jsem pocit, jako bych se přeměnil v nějakou energii.

Vlétl jsem do nějakého šedého prostředí. Snažil jsem se dospět k šedému a prašnému světlu, které se přede mnou pohybovalo a stávalo se tím jasnějším, čím jsem mu byl blíže. Světlo vypadalo jako osvícená pára nebo kouř, za kterým svítí jasné pouliční světlo. Bylo to beztvaré a obsahovalo to modrou, oranžovou, žlutou a zlatou barvu. Nechápal jsem, co to může být. Světlo mi nijak nevadilo, protože neoslepovalo. Byl jsem k němu přitahován obrovskou silou. Čím blíž jsem se k němu dostal, tím větší radost a pokoj jsem cítil. Po chvíli jsem si všiml bytostí, které se mi podobaly, ale byly jasnější a pohybovaly se pomaleji než já. Pak jsem se ocitl v obklopení svých zesnulých příbuzných. Cítil jsem spoustu radosti a uvolnění, že jsem je spatřil. Bylo mi jasné, že tam jsou, aby mi pomohli. Jejich těla byla průhledná a zářivá. Vůbec mě nenapadlo zeptat se jich, kde to jsem, kam to jdu, co se mi stane, nebo jestli jsem mrtvý? Oni se mnou také nemluvili.

Obklopil mě nějaký světelný kužel. Můj dosavadní život a všechny události z něj se mi začaly přehrávat v mé mysli, ale bylo to zřetelné, skutečné a živé. Bylo to jako prezentace diapozitivů, ale já u toho znovu prožil i všechny pocity z těch událostech. Všechno mi bylo ukázáno v chronologickém pořadí. Přestože ta recenze celého mého života trvala jen několik minut, bylo mi to příjemné a podnětné. Jakmile se můj život zastavil, moje mysl začala analyzovat můj život a mé činy. Cítil jsem, že celkově jsem byl k lidem relativně laskavý.

Pocítil jsem svobodu. Světlo svatého světla mě opustilo a já věděl, že se musím vrátit do fyzického života. Snažil jsem se tomu bránit, protože jsem právě prožíval nové a příjemné věci. Ale nějak automaticky jsem opustil to prostředí a přesunul se do šedavě modrého prostoru, kde jsem se v poloze na zádech pomalu vracel zpět do sanitky. Sanitka vjela do nemocnice, kde ihned mé tělo převáželi na jednotku intenzivní péče. Moje vznášející se duše mohla snadno procházet zdmi. Když jsem se přiblížil ke zdi, tak ta okamžitě zmizela. Necítil jsem žádné fyzické překážky nebo pocity. Věděl jsem, že se pohybuji, přesto jsem ten pohyb necítil. Vplul jsem do operačního sálu a vznášel se blízko stropu. Doktoři a sestry obklopovali mé tělo, ale nikdo mě u stropu neregistroval. Masírovali mi hrudník. Sestra mi vložila trubici do krku, aby ji použila k podpoře dýchání. Další lékař mi dal nějakou injekci. Ale moje tělo nereagovalo. Slyšel jsem, jak doktor volá: "růžový kód!"

Hned potom, i když jsem se vznášel ve vzduchu, jsem prošel stranou něčím pevným a jemným. Přepadl mě ohromný pocit osamělosti, deprese a strachu. Pocítil jsem, že moje komunikace s ostatními byla přerušena a já už nebyl s lidmi v kontaktu. Cítil jsem, že kdybych nevstoupil znovu do svého těla, zemřel bych navždy. Byl jsem smutný, že zde nechám svoji rodinu, přátele a z představy, jak se budou cítit po mé smrti. Dokázal jsem si to nejen představit, ale cítil i jejich pocity. Navíc jsem měl rozdělané důležité práce, které jsem potřeboval dokončit, a ještě mi probíhalo hlavou, že jsem příliš mladý na to, abych teď umřel. Přesto jsem chtěl zůstat v tomto příjemném nefyzickém prostředí. Cítil jsem, že se musím rychle rozhodnout, zda zůstanu v mém těle, nebo mimo něj. Cítil jsem, že nemohu zůstat venku příliš dlouho, protože bych umřel nastálo. Tak jsem se rozhodl pro návrat.

Po celou tu dobu se mě zdravotnický personál snažil zachránit. Několikrát mi dali elektrický šok, ale já nic necítil. Cítil jsem však, že těžknu a tlačím se dolů k mému tělu. Bylo to, jako kdyby úsilí lékařů fungovalo. Když mi dali poslední šok, mé tělo poskočilo. Ucítil jsem, že jsem s tím škubnutím vstoupil, jako pevný předmět, do svého těla. Věděl jsem, že jsem uvnitř svého těla a uslyšel výkřik jedné ze sestřiček: „Páni, pomohlo to!“

Když jsem vstupoval do svého těla, uslyšel jsem jakýsi pískot a cítil, že jsem v nějakém otevřeném a temném prostoru, jako v trychtýři a vstupuji do těla hlavou. Když jsem do něj vstoupil, cítil jsem hodně intenzivní bolesti. Myslím, že jsem byl pryč tak patnáct až dvacet minut. Několik dní jsem nebyl úplně v kondici, ale když mi bylo lépe, doktor mi řekl: „Prošel jste kritickým stavem.“ Řekl jsem mu, že to vím a řekl jsem mu celou svou zkušenost od začátku do konce. Byl ohromen a úplně oněměl.

Od té zkušenosti je pro mě důležitější má mysl a duše, než tělo. Někteří říkají, že na ně mám léčivé účinky. Teď cítím, že s lidmi lépe vycházím a chovám k nim větší toleranci. Dokážu lépe porozumět jejich pocitům i tomu, co se v nich děje. Tato zkušenost změnila můj život a mé myšlení. Už se nebojím umírání, když jsem to sám jednou zažil.

Z Gonbade Kavoos, Írán - Zima 1996