Popis zkušenosti:

Moje zkušenost byla asi před dvaceti lety, když mi bylo asi sedmnáct let. Byla jsem velmi nemocná a všechny mé lékařské testy byly v pořádku. Můj otec byl lékař. Nikdo nedokázal zjistit, co mi je.

Cestou do nemocnice otec řekl matce, že se domů nevrátím.

Cítila jsem, že chci být sama. Pět dní jsem nebyla při plném vědomí. Jednou v noci jsem se probudila a šla jsem na toaletu, což jsem asi neměla. Nemohla jsem najít cestu zpět do své postele. Tolik jsem se snažila. Říkala jsem si, že to musím zkusit pravou stranou. Nemohla jsem, tak jsem to zkusila levou stranou. Spadla jsem na podlahu. Bylo mi tak špatně, že jsem nemohla ani pohnout rukou.

Jedna žena zavolala ošetřovatelky. Přišly, ale nemohli se mnou pohnout. Slyšela jsem hlas, který říkal, že musí vyhledat pomoc. Vrátili se se dvěma muži, pak mě odnesli a položili na postel. Druhý den ráno jsem čekala, až přijde máma. Každé ráno, ještě než jsem otevřela oči, jsem věděla, že tam bude moje máma. Řekla jsem jí, aby šla domů, že chci být sama. Prosila mě, aby mohla zůstat. Řekla jsem, že chci být sama. Poté, co odešla, jsem viděla, jak mé tělo jde „mimo tělo“. Bylo to něco, co jsem nikdy předtím nezažila. Cítila jsem se svobodná, bez omezení, bez strachu. Bylo to potvrzení toho, co nedokážu popsat slovy, něco uvnitř. Nevím, jak dlouho to potrvá, než si na něco vzpomenu. Byla jsem pět dní v kómatu. Během této doby byla moje matka se mnou ve dne v noci. Ráno pátého dne mi máma později řekla, že má pocit, že je v místnosti těžké počasí a že něco hučí.

Pak mi máma řekla „ty“ pohni rukou a ukaž na Emama Aliho sedícího po mé levé straně (což si ani teď nepamatuji) Pak jsem uviděla muže, který tam ve vší počestnosti seděl. Nemohla jsem se ani pohnout, jako bych nebyla nikdo. Jak jsem řekla, nevěděla jsem o čase. Slyšela jsem od své mámy, že se pak začala také modlit, a já už zase nic nevím, až přišlo ráno. Máma mi toho dne večer řekla, že jsem se probrala z kómatu a já si vzpomněla, že jsem na místě, které bylo zelené. Stála jsem na velkém kameni nad hrobem a byla jsem tak šťastná. Bylo mi osm nebo devět let a někdo za mnou přišel. Řekl, že mě chtěl vzít s sebou, ale bylo mu řečeno, že není správný čas. Věděla jsem, že nemám klást žádné otázky, i přesto, že jsem nechtěla odejít. Držel mě za pravou ruku. Pak mě opustil. Pak se moje postel otočila dvakrát o 360 stupňů a zastavila se a já jsem začala otevírat oči, ale nemohla jsem, protože bylo tolik světla a věděla jsem, že musím oči otevřít pomalu. První věc, o kterou jsem požádala, byla moje máma. Držela jsem ji za ruku. Později mi matka řekla: jakmile jsi mě vzala za ruku, řekla jsi mi, že ses vrátila z jiného světa. To si taky nepamatuju. Jsem tu třináct let a měla bych říct, že máma zemřela. A také se stala další věc, což bylo, že od mé mámy přišla zpráva, ale v tuto chvíli mi není příjemné o tom mluvit.

Na několik otázek, které jsme jí položili, odpověděla:

Udělám vše pro to, abych vám poskytla správné informace. 1. Místo, o kterém jsem mluvila, byl hřbitov, ale všechno na zemi bylo zelené, ale jinak zelené, jaké vidíme na běžném hřbitově. Pamatuji si, že jsem měla na sobě černobílé šaty. 2. Ne, nevěděla jsem, kdo to je, pouze vím, že to byl muž (ve skutečnosti jsem o té otázce hodně přemýšlela, protože věřím, že jen Bůh ví, kdy přijde čas; jak to, že mi řekl, že mě vezme, ale bylo mu řečeno, že není čas). Když mě držel za ruku, měla jsem pocit, který nedokážu popsat. Neměla jsem se na nic ptát, ale zvedla jsem hlavu, abych se na něj podívala, byl velmi vysoký, jako by dosahoval k obloze. Pak jsme se otočili a šli rovně. Stále mě držel za ruku, dokud jsme nedošli na křižovatku. Byla to jen odbočka doleva. Nechal v té levé boční ulici a já věřím, že šel rovně; Nebo si myslím, že jakmile jsem odbočil doleva na tu ulici, moje postel se otočila dvakrát o 360 stupňů, a pak jsem věděla, kde jsem, jak jsem vám řekla.

Základní informace:

Pohlaví: Žena