Popis zkušenosti:

Můj zážitek byl v roce 1953, když mi bylo 20 let. Čekala jsem dítě. Po 5 hodinách na porodním stole jsem byla blízko smrti. Potřebovala jsem krev a v malém městě, kde jsem bydlela, žádná nebyla. V té době se lékař rozhodl, že mě posadí do sanitky a pošle mě do nemocnice v Nashvillu, 25 mil daleko. Bylo to kolem půlnoci. Staré sanitky byly stavěny jako pohřební vozy. Můj manžel se bál sedět tak blízko mě, když jsem umírala, a tak si dovnitř vedle mě sedla moje matka. Můj PBS začal v době, když se snažili rozhodnout o mém převozu; doktor si samozřejmě myslel, že jsem upadla do kómatu – já jsem ale slyšela každé slovo. Když přijel ředitel pohřební služby (byl také řidičem sanitky) se vším, co se dělo, ležela jsem na zádech se zavřenýma očima – viděla jsem jeho nohy a viděla jsem, že nemá zavázané tkaničky u bot a že nemá ponožky!! To mě opravdu zlobilo, protože jsem se bála, že zakopne a upadne.

Museli mě vézt přes čekárnu a já jsem slyšela všechny ty komentáře – moje tchyně neustále opakovala „je mrtvá – podívej se, jak se jí v hlavě protočily oči“. V tu chvíli jsem nic neviděla: vše bylo černé. Když mě dali do sanitky, vznášela jsem se mezi jejím stropem a mým tělem. Zřejmě jsem opravdu sténala a slyšela jsem to - celou dobu jsem si říkala - „kéž by byla zticha.“ Bylo to, jako kdyby moje tělo byl někdo jiný a mě to sténání rušilo a chtěla jsem, aby bylo ticho! Slyšela jsem matku, jak mluví k mému tělu a říká mu, že brzy tam budeme – Sanitka jela naplno se zapnutou sirénou a pamatuji si, že jsem před námi viděla železniční přejezd a myslela jsem, že by měla zpomalit – necítila jsem žádnou bolest, ale moje tělo pořád dělalo hluk. Když jsme dorazili na místo, už na mě čekali a pět mužů mě odtlačilo do výtahu a pak rovnou na porodní sál – v tu chvíli jsem šla rovnou ke stropu a dívala se, jako bych se dívala na televizi.

Cítila jsem se tak dobře a tak (chybí mi slova – myslím, že poklidně by mohlo být blízko). Absolutně jsem se nezajímala o tělo ani o dítě. Nevnímala jsem všechny ty lidi v čekárně, kteří tam se mnou přišli, ani jsem na ně nemyslela. Když jsem se vznášela v místnosti, dívala jsem se dolů. Pak jsem najednou šla rychle dozadu a nahoru. Aniž bych to cítila, najednou jsem se pohybovala vpřed. Nemyslím, že to bylo jako tunel, ale byla tma a vpředu bylo zářivé bílé světlo a já jsem si opravdu chtěla pospíšit a dostat se tam. Jediný zvuk byl jako víření.

Druhý den jsem se probudila na jednotce intenzivní péče a vedle mé postele seděl doktor. Byla jsem tak nadšená, že jsem mu chtěla o tomto nádherném zážitku vyprávět, a on se jen usmál, poplácal mě po ruce a začal mi vyprávět o mém miminku. Řekl, že mě chce připravit na to, až ho uvidím – bylo v porodních cestách tak dlouho, že mělo hlavu celou zmáčknutou a nahoře zašpičatělou – řekl také, že se bojí, že mohlo dojít k poškození mozku (rodila jsem už týden, než to všechno začalo). Později se ukázalo, že syn má IQ 160.

Narodil se neděli po Velikonocích a o 25 let později zahynul v neděli po Velikonocích při letecké havárii na Aljašce, kde pracoval jako bush pilot. Než zemřel, zažil už několik velmi nebezpečných situací. Jak mě to změnilo? Před PBS jsem byla učitelkou nedělní školy ve velmi přísné fundamentální církvi. Po PBS jsem věděla, že nic není tak, jak jsem vždy věřila. Přes noc jsem se stala metafyzičkou – bylo to jako osmóza – nebyly žádné knihy. O ničem se tolik nešuškalo jako o mém „vědění“. Přesto jsem o tomto úžasném zážitku chtěla informovat každého, s kým jsem přišla do styku. Pak se začalo říkat, že jsem to já, a ne dítě, kdo má poškozený mozek. A tak jsem se celá léta před doktorem Moodym učila držet jazyk za zuby. Z PBS jsem vyšla s poznáním, že žádná smrt neexistuje, jen přechod na jinou úroveň. To mě zachránilo, když můj jediný syn zahynul. Truchlila jsem pro sebe a všechny lidi, kteří ho milovali, ale věděla jsem, že necítil žádnou bolest a žádný smutek. Když se mu dva týdny po jeho smrti narodila dcera, přála jsem si pouze, aby ji mohl vidět, a pak jsem si uvědomila, že ji viděl.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

Datum, kdy se PBS udála: 1953