Popis zkušenosti:

Bylo mi kolem čtyř let. Pokud si dobře vzpomínám, stalo se to v létě nebo na podzim. Měl jsem potíže s dýcháním a večer mě matka s otcem opět přivedli na pohotovost. Nebylo to nic neobvyklého, protože jsem s tím bývával v nemocnici minimálně jednou za dva týdny. Z jedné návštěvy si zřetelně pamatuji, jak jsem zaslechl lékaře radit mým rodičům, aby se o mě nestarali s takovou péčí a nechali mě umřít. Řekl jim, že to stejně nemá cenu, protože mám tak těžké astma a že do devíti let stejně zemřu.

Tak jako tak, ležel jsem na vyšetřovacím stole a rodiče byli vlevo ode mne. Dveře do místnosti byly zavřené a já měl velmi intenzivní bolesti. Při dýchání jsem měl pocit, že mám v krku i plících žhavé žiletky. Nepamatuji si, kdy jsem přestal dýchat; vím jen, že všechny bolesti ustoupily a já se ocitl v nějakém obrovském prostoru.

Vzduch, pokud bych tomu tak mohl říkat, byl naplněn neskutečným bílým světlem. Zdálo se, že to místo je nekonečně rozsáhlé, snad do celé věčnosti. Pamatuji si bytost světla, Bůh, stál nedaleko. Blížilo se to ke mě jako nesmírně mocná věž, ale vyzařovala z toho vřelost a láska. Jeho první slova mě šokovala: „Bobby, omlouvám se za tu bolest, kterou ti toto setkání způsobí. Když jsem tvořil vesmír, zavedl jsem pravidla a omezení. Pokaždé, když sem přijdeš, změníš se, a protože toto je podruhé. Budeš si pamatovat více, než bys měl, a budeš tím trpět tak, že si to nedovedeš představit. Budeš trpět, jak nikdo ve vaší rodině nikdy netrpěl, ale já to nemohu změnit." Když ta slova byla vyslovena, pokud bych to tak mohl nazvat, objevily se záblesky z mého pozemského života, kdy jsem cítil pýchu, lásku, radost a smutek, to vše mnou prostupovalo. Každý obraz byl o mě, ale sledoval jsem to z pozice bytosti, která stála vedle mne.

Vzpomínám si na konverzaci, která mi připadala nekonečná, ale ve skutečnosti to trvalo maximálně minutu nebo dvě. Vzpomínám si na bílé světlo, které jako by pulzovalo a chápal jej jako nějakou nástavbu Boha, kde byly uloženy všechny momenty mého života a umožnilo je smrtelníkovi prožít. Kdybych to měl lépe charakterizovat, nazval bych to Knihou osudu, která obsahuje vše, co bylo, je a bude.

Nějak jsem z toho světla cítil, že Bůh se propojil, aby byl se mnou v jednotě. Viděl jsem celý svůj dlouhý život. Viděl jsem, jak moje matka zemře a já jsem s tím nemohl nic dělat, protože jsem cestoval. Viděl jsem, jak má sestra kvůli znásilnění bojuje s hlubokými depresemi, které prožila před jejími dvacetinami. Viděl jsem, jak otec zemřel několik let po matce. Viděl jsem dům, který jsem postavil pro moji rodinu, uprostřed států. Také jsem zažil poslední okamžiky mého pozemského života. Ležel jsem v posteli, a nevěděl, kde jsou zrovna teď moje děti a vnoučata. Vzpomínám si, že jsem si pomyslel: „Tak - konečně hotovo.“ Vzpomínám si, jak mnou projela obrovská vlna smutku, když jsem pomyslel na svou dceru, která zemřela přede mnou, a jak vzpomínám na svou ženu. (Pomyslete na fakt, že mi byly čtyři roky, zatímco jsem pozoroval životní zážitky starého muže) Vzpomněl jsem si na noc, kdy jsme se vzali, pokoj byl matně osvětlený, ona stála přede mnou a svlékla se. Vzpomínám si, jak jsem uviděl její první prameny šedých vlasů a pak si vzpomněl na ten okamžik, kdy jsem si uvědomil, jak jsem se v ten moment znovu narodil a pochopil, že všechno mělo smysl. Pak jsem si uvědomil, že ji znovu uvidím, stejně jako dceru, a konečně jsem se přestal smrti bránit.

To ale nebylo všechno, protože mi byly ukázány i následky mého chování u tisíce lidí, na které jsem v životě působil, a procítil to, co cítili oni, když jsem měl vliv na jejich životy. Také jsem viděl spojitosti ze svého života a mého jednání. Viděl jsem lidi číst mé knihy, i jak jsem vyučoval děti, když jsem učil.

Pamatuji si, jak jsem se probudil zmatený a snažil se s tím vším vypořádat. Dlouhou dobu jsem se snažil vyrovnat s tím, co jsem viděl. Pokaždé, když máma onemocněla, uvažoval jsem, jestli je to ta chvíle, kdy zemře. Snažil jsem se být vždy silný, ale časem jsem se nakonec začal obviňovat z blížící se smrti mé matky a blížícího se znásilnění mé sestry. Nemohl jsem se smířit s tím, co jsem viděl, a trvalo mi to skoro třicet let, než jsem se přestal obviňovat a připustil, že s těmito věcmi nemám nic společného.

poté potratila. Moje máma měla Alzheimerovu chorobu a demenci sedmého stupně. Neočekávalo se, že vydrží ještě rok. Dostala se do konečné fáze přibližně ve stejnou dobu, kdy jsem podepsal smlouvu s Teach For America a začal cestovat po celých státech. Můj otec se po smrti mé matky snaží najít nový domov, než přijde na řadu. Pokud jde o mě, učil jsem již čtrnáct let a pracoval téměř s deseti tisíci dětmi. Začal jsem také psát knihu a články. Nyní žiji stále na cestách a začal uvažovat, že bych si mohl někoho najít.

Základní informace:

Pohlaví: Muž

NDE se stalo dne: Neuvedeno


Překlad Josef
https://www.nderf.org/Experiences/1bobby_r_nde.html