Popis zkušenosti:

Nazval jsem to......Téměř až do nebe na mém Harleyi......Rád bych, abyste to viděli stejně......Díky.

– Bones

Slyšeli jste někdy příběh, který zní jako z jiného světa? Přesně tam jsem byl, když se tento příběh odehrával (mimo tento svět), odešel jsem do světa, který nyní nazývám světem duchů. Bylo to v lednu 1998 – jel jsem na svém Harleyi a přejel mě náklaďák. Letecky mě převezli do nemocnice v San Diegu. Podle lékařských zpráv mě museli po cestě třikrát oživovat. Měl jsem 56 zlomených kostí, zhroucenou plíci, uzavřené poranění hlavy; vykloubil jsem si čelist, kterou si také zlomil, přišel jsem o zuby a prořízl si jazyk, takže jsem se topil ve vlastní krvi. V kómatu jsem zůstal po většinu tří měsíců.

Vysvětluji to takto, protože to bylo kóma. Neprobudil jsem se jednoho dne jako ze spánku. Po několika týdnech, kdy jsem byl mimo. Procital jsem a zase jsem odcházel. Takhle to pokračovalo poměrně dlouho. Protože mě lékaři také udržovali v kómatu pomocí léků. To, co teď budete číst, je přesně jak se to stalo, jak si to jen dokážu vybavit. A já si to pamatuji velmi dobře. Nebudu nic přidávat, abych ten příběh přikrášlil nebo aby se můj zážitek podobal s zkušenostem jiných lidí. Neviděl jsem žádná jasná světla, žádný tunel, nebyla tam žádná krásná hudba, žádné mraky, třpyt nebo zlato. Ale na druhou stranu, možná jsem tím směrem nesměřoval! ~ Přestože se jedná o velmi velkou nemocnici, je zastrčená v zadní části obytné čtvrti. Všimnete si jí jen tehdy, když jedete právě tam. Nemocnice je tak trochu ve slepé uličce téhle čtvrti. Jsem si jistý, že jsem nikdy nebyl v nemocnici, tedy před touto zkušeností. Navíc jsem byl v bezvědomí, když jsem se mnou přiletěl na záchranný vrtulník. Navíc, přistávací plocha pro vrtulník je na střeše a vy vstoupíte do trauma centra ze střechy. To vše je velmi důležitý faktor v mém příběhu.

Můj pokoj číslo 734 se nacházel v přední části nemocnice v sedmém patře. Okno směřovalo na betonovou vstupní dvoranu s hlavním vchodem, který byl opatřený střechou proti povětrnostním vlivům. Tato střecha bránila ve výhledu od okna ke vchodu. Mé tělo se nemohlo dostat k oknu. Pokaždé, když jsem se probudil, dozvěděl jsem se o dalším zranění. Pak jsem se vrátil tam, kde jsem se většinou vyskytoval – na vstupní dvoranu. Připadal jsem si tam, jako bych měl v nemocnici přítele, který je zraněným pacientem. Čekal jsem, jestli to zvládne nebo ne. I přesto, že jsem jsem věděl, že ten přítel jsem já. Byl tam se mnou ještě jeden chlápek. Ale oba jsme si hlěděli svého. V té době jsem si myslel, že je na stejné lodi jako já (abych tak řekl), a nevěnoval jsem mu zvláštní pozornost. Myslím, že jsem tam byl asi tak tři dny. V noci jsem se poflakoval na malé venkovní uličce napříč trávníkem. Hned napravo od hlavního vchodu. Nevím, kam se večer poděl ten druhý. Ale přes den byl pořád před nemocnicí. Já jsem se často chodil dívat oknem na své rozlámané tělo ležící v posteli. Bylo to jako koukat na film. Neviděl jsem, že by mé tělo šlo k oknu. Jen můj pohled se přibližoval a zaostřoval.

Po návratu na nádvoří jsem začal bilancovat svůj život. Vzpomínám na další blízká vyváznutí, které jsem v průběhu let zažil, a na přátele, kteří zemřeli v mnohem mladším věku. Tehdy mi bylo 40 a můj otec zemřel ve 32. Bylo mi osm, když zemřel. Pamatuji si úvahy, že jsem měl mnohem delší život než kamarádi. Také si vzpomínám, že jsem přemýšlel o tom, že nemám 6 dětí a ženu, která je na mě závislá. V té době jsem byl čerstvě rozvedený s jednou dcerou ve věku 7 let. Moje bývalá žena vydělávala velmi dobré peníze a s dcerou mě vlastně finančně nepotřebovaly. Rozhodoval jsem se, jestli chci žít nebo zemřít. Protože z nějakého neznámého důvodu se zdálo, že mám na výběr.

Asi třetí den se na mě promluvil ten druhý chlápek na dvoře. Podíval se mi do očí a řekl: „Dobře Georgi, co budeš dělat?“ Tehdy jsem si uvědomil, že ten chlápek je Bůh nebo někdo z jeho blízkosti. Možná můj otec, i když nevypadal jako na těch pár fotkách, které jsem viděl. Už jsem byl málem na odchodu, ale zastavila mě myšlenka, že bych opustil dceru (kterou zbožňuju) a ona má svého tátu moc ráda. Prostě jsem nechtěl, aby vyrůstala bez táty. Ne, když k tomu budu mít co říct. A zřejmě jsem měl co říct. Od toho chlápka jsem také věděl, že se zlepším. Neřekl vůbec nic kromě (Dobře Georgi, co budeš dělat). Ale nějak jsem věděl, že se zlepším. Také jsem věděl, že to bude trvat velmi, velmi dlouho.

Mluvili jsme spolu mentální telepatií nebo něčím podobným. Takže jsem mu řekl, že chci zůstat. Taky jsem mu řekl, že hodně piju a nechci se k tomu způsobu života vrátit. Na to mi neodpověděl. To bylo naposledy, co jsem ho viděl. I když mám pocit, že ho ještě někdy uvidím. S velkou silou jsem se vrátil do svého těla Proč to říkám: Moje tělo leželo na operačním stole a čekala na mě další operace. Když jsem se plně probudil, něco jsem řekl. Pak jsem slyšel doktora říkat, „On nic necítí“. Tak jsem jim řekl, že pracují na mé pravé noze, blízko holeně, hluboko uvnitř. V místnosti se rozhostilo ticho. Pak už si pamatuji jen anesteziologa a sebe. Prosil jsem ho, aby mě vysadil. Po chvíli, která se zdála jako dlouhá, to udělal.

Jednou v noci mě navštívil kamarád Richard a já se začal často budit. Richard řekl, že si půjde ven zakouřit. Já sám jsem před nehodou kouřil. Tak jsem řekl, ať mě vezme s sebou. Že už jsem si nezapálil celou věčnost. Opravdu jsem se chtěl dostat z té postele. Věděl jsem, že jestli mi někdo pomůže, bude to Richard. On a Spivey mě často navštěvovali, a kdybych kouřil, dostal bych se často ven. Richard tedy sehnal invalidní vozík, zvedl mě, posadil do něj a jeli jsme. Dolů výtahem a předními dveřmi, rovně asi deset nebo patnáct metrů, pak se Richard sehnul a zabrzdil kola u křesla. Měl jsem zlomenou čelist a zuby přitisknuté k sobě. Ale snažil jsem se tvářit, že si cigaretu užívám, abych se mohl ještě vrátit. Když jsme dokouřili a byl čas jít zpátky dovnitř, Richard mě otočil čelem ke vchodovým dveřím a na dvůr. Když jsem viděl místo, kde jsem se poflakoval a kde stál ten druhý chlápek, a taky venkovní uličku, kam jsem chodil v noci, řekl jsem: „Ty krávo, takže to bylo skutečné.“ Teprve tehdy jsem si uvědomil, že moje vzpomínky nebyly jen sen. A vyprávěl jsem Richardovi celý příběh. Krátce nato Richard řekl: „Budeme ti muset začít říkat Bones. Spivey řekl: „Nemáš se čeho bát. Jen dobří umírají mladí.“ A já věděl, že se uzdravím. A věděl jsem, že to bude trvat velmi, velmi dlouho.

Na závěr vám řeknu, že jsem dva a půl roku „vůbec“ nepil. Teď už piju jen jako gentleman. Chci říct, že mám v lednici balení šesti lahví Budu, které jsem si koupil před měsícem. Jedna nebo dvě lahve jsou ještě plné. Dceři Krysten se daří skvěle a polovinu času žije s tátou. Za posledních 37 měsíců jsem podstoupil 43 operací. Poslední před šesti týdny. Kromě několika vyměněných zubů mám stále všechny části těla. Já vím, že toto je jen část té velmi, velmi dlouhé doby. Krysten je teď deset let a já se těším, až ji jednou povedu na její svatbě. A jak se zpívá v té písničce: Mohl bych uniknout bolesti. Ale to bych musel vynechat „TANEC“ – Bones

Základní informace:

Pohlaví: Muž

Byla vaše zkušenost spojena s ohrožením vašeho života? Ano Nehoda