Popis zkušenosti:

Měl jsem své první PBS, když jsem byl ještě asi dvou nebo tříleté dítě (tedy asi kolem roku 1953) a souviselo s tím, že jsem se topil. Mé vzpomínky na tuto událost jsou, že jsem viděl pod sebou své tělo; vzpomínám si, že jsem viděl nad sebou jasnou laskavou milující nebeskou kouli a pod sebou svého vyděšeného tátu a mámu. Nevěděl jsem, že je to něco, o čem bych měl mluvit, a nikdo by mi stejně nevěřil. Nikdy to nebyla věc, o které bych cítil, že ji mám vyprávět. Nicméně od této události jsem odmítal chodit do kostela. Chtěl jsem utéct z kostela při každé příležitosti, kterou jsem dostal. Bylo to jako snažit se přiblížit k sobě dva magnety. Poté, co jsem se v presbyteriánském katechismu zeptal, proč člověk v Africe, který byl dobrý, slušný, milující a tak, nemá šanci dostat se do nebe jenom proto, že nečetl Bibli, jsem byl vyhozen z kostela. Všichni byli tak zahanbení a nikdo nedokázal pochopit, proč se cítím tak dobře. To se stalo v roce 1963. Byl jsem ten největší proticírkevní agnostik, jakého jste kdy potkali!!! Neměl jsem žádnou víru v církev. Nechodil jsem do kostela, dokud mi to nenakázal strýc, který mě vychovával po smrti otce, který spáchal sebevraždu. Zatímco jsem byl v kostele v tomto vynuceném sezení, oblečený v obleku, který by si můj strýc opravdu nemohl dovolit mi dát, vešel do přední části kostela člověk. Kongregace se otočila a podívala se na něj. Podíval jsem se mu do očí a viděl jsem, že má kolem sebe vřelou láskyplnou záři. Byl v sandálech a byl oblečený i vypadal zrovna tak jako ten, který visí za kazatelnou. Potom to vypadalo, že chce, abych se podíval na shromáždění. Když jsem to udělal, bylo mi z toho špatně. Celá skupina na něj zírala s očividnou nenávistí. Podíval jsem se zpátky na toho muže a on se mi podíval přímo do očí a usmál se. Taky jsem se usmál a on se otočil a odešel. Ten den, když jsem se vrátil z kostela, jsem šel ven a sundal si ze sebe sako a kravatu a už jsem si je nikdy neoblékl, ani už jsem nikdy nešel dobrovolně do kostela. To bylo v roce 1968.

Potom v roce 1971 jsem byl už ženatý muž s jedním synem, a stopoval jsem na cestě domů z mé práce ve výzkumné laboratoři na Univerzitě v Michiganu. Stopnul jsem si dodávku a v té dodávce bylo sedadlo začínající vzadu za řidičem a vedoucí podél řidičovy strany až dozadu. Sedl jsem si na postranní sedadlo a na zadním sedadle seděl hipísák. Najednou někdo, ale bez toho, aby z něj šel strach, seděl po mé levici. Mluvil ke mně o tom, co se mi má stát, řekl mi, že mám možnost se rozhodnout, jestli si to mám nebo nemám prožít. Mluvili jsme spolu vážně, ale ne hrozivým způsobem. Řekl jsem mu, že to udělám. Jakmile jsem vystoupil z vanu, zeptal se mne znovu, jestli to chci udělat a já řekl, že ano. Řekl mi, kolika kroky bych měl projít, než se to stane. Hipísák a řidič se nervózně zeptali, s kým jsem to mluvil, a když jsem řekl s ‘ním‘ a ukázal na sedadlo, rozsvítil řidič uvnitř světlo, ale nebyl tam nikdo jenom řidič a hipík.

Pamatuji si, že byli vůči mně účastní, avšak vystrašení. Prošel jsem všemi kroky, které byly ze stavu mé mysli vymazány, ale předurčeny. Když jsem dosáhl plný počet, otočil jsem se a viděl auto zatáčet směrem k dítěti na kole. Osoba na zadním sedadle máchla trubkou směrem k dítěti, které přikrčilo hlavu a trubka tak minula cíl. Vstoupil jsem do silnice, kde mě řidič mohl vidět, a mávl jsem rukou. Auto zastavovalo, ale potom zrychlilo a opustilo zpevněnou plochu mířící rovnou na mě. Sebral jsem hrst štěrku a hodil ho na auto, které náhle změnilo směr a jen taktak mě minulo.

Auto zastavilo a zanedlouho jsem byl mlácen trubkami. Potom jsem ucítil bolest v mých zádech a v mém žaludku. Myslel jsem, že jsem byl prostřelen skrz naskrz. Položil jsem ruce na svůj žaludek a viděl jsem, že je pokrytý krví. To mě utvrdilo v tom, že jsem byl určitě postřelen a řekl jsem útočníkům: „Vy jste mě zabili!“ Až později jsem zjistil, že jsem byl bodnut dýkou, která přerušila tepnu nad mými játry. Odjeli a vzpomínám si, že jsem vzhlédl a uviděl světlo. Pak jsem se podíval dolů na mé tělo a potom jsem stál tváří v tvář nejméně dvěma bytostem. Vypadali jako lidé a zdálo se, že se vznáší ve vzduchu. Uvědomil jsem si, že jsem vysoko nad mým tělem a ne v pozemském prostoru. Bytosti se mně snažili zabránit, abych šel ke světlu. Nevím proč, ale vypadali vyděšeně, a nechtěli, abych odešel. Ale já šel. Vystřelil jsem jako šíp skrze to, co lze označit jen jako tunel. Vnímal jsem ten tunel jako periferní rozostření hvězd a před sebou jsem viděl milující světlo. Pak jsem se zastavil. Byl jsem tam s koulí vyzařující lásku a porozumění. Nezdálo se mi to cizí. Nebylo to děsivé, bylo to naprosto ubezpečující, a nebyl zde pocit ničeho jen můj úžas a láska a vědění a moudrost, kterou vyzařovala koule. Ve srovnání to nebylo, jako kdybyste se dívali na slunce, ale jako kdybyste byli na něm a dívali se na zem. Bylo to obrovské a úplné a jeho síla byla láska.

Pocítil jsem vedle sebe přítomnost, muže, a ten se mě zeptal, jestli jsem připraven na své „životní hodnocení“. Řekl jsem ano. Naše komunikace neprobíhala verbálně, ale jako okamžité vědění. Potom jsem pod sebou viděl město ve velikosti modelu vláčků. Šel jsem do toho města a prošel jsem svůj život. Prošel jsem skrze každý moment a každý pocit. Neměl jsem strach, protože jsem byl stále ve světle. Mluvil jsem s tím mužem o svém životě. Ale nepamatuji si nic konkrétního. Potom si pamatuji, že jsem stál jako před tím ve světle Koule lásky. Cítil jsem její dobrotu, lásku a vědomí. Moje mysl byla ve stavu hlubokého, hlubokého zamyšlení.

Potom jsem šel k dvanácti bytostem vyššího vědomí. Byly přede mnou a stály v řadě. Nebyli to lidé, neměli pocity soudu, autority a atp., ale působili velmi silně. Vypadali vyšší než já. Měli na sobě stříbrno-bílá roucha a měli bílou pokožku a veliké hlavy a veliké oči. Nepamatuji si, že by měli ústa. Nad nimi byl duch. Byl jako hvězda, kterou vidíme ze země, ale velikostně byla veliká jako hlavy bytostí. Duch šel k mé levici a vznášel se nad první bytostí. Bylo to, jakoby vytrysklo video vědomostí z rukou bytostí, které je drželi před sebou. Každá bytost měla něco, co nějak souviselo. Otevírali své znalosti, když se nad nimi pohyboval duch. Poslední bytost mi řekla, co bych měl udělat, až se vrátím a jakou to má důležitost.

Pamatuji si pouze, že jsem viděl mladého muže s hlavou zakloněnou bolestí, jako by měl zraněný krk. Řekl jsem „Ach! Alvin! Můj syn!“, a oni řekli „ne, ne tento syn“. A uvědomil jsem si, koho mysleli. (V roce 1978 se narodilo moje jediné další dítě, syn.) Potom jsem učinil rozhodnutí vrátit se na zem. Vzpomínám si, že to bylo tak těžké rozhodnutí. Bylo to tak těžké, protože všechno zde bylo tak krásné a bylo zde tolik, tolik lásky. Měl jsem pocit svobodné vůle, ale také pocit povinnosti. Závazku. Při tom druhém pocitu, který jsem si uvědomil, jsem byl vystřelen zpět do mého těla.

Vstal jsem, šel na cestu a uviděl jsem na cestě mladého muže, který byl orientálec. Nabídl mi pomoc, ale opravdu nebylo nic, co by mohl udělat. Odvezli mě do nemocnice, kde mi doktor řekl, že jsem příliš slabý na operaci a že vykrvácím k smrti. Zavolal mé ženě a řekl jí to samé. Pamatuji si, že jsem se tomu smál, protože jsem věděl, že nezemřu.

Řekl jsem mému staršímu bratrovi, který ke mně přispěchal, že jsem měl volbu žít nebo zemřít, a on se na mě díval způsobem, jakoby neexistovala žádná možnost, že si někdo může zvolit život nebo smrt. Řekl jsem to své ženě a mému nejlepšímu příteli. Nezesměšňovali to, ale jednoduše tomu nerozuměli.

Zjistil jsem, že je to tak běžné. Jednou později na Vánočním setkání jsem uviděl knihu „Život po životě“ od Dr. Raymonda Moodyho. Přečetl jsem tu knihu jedním dechem a potom vykřiknul. „Tohle!!“ držel jsem knihu a řekl jsem „To se mi stalo, když jsem byl bodnutý.“ Řekl jsem, že jediný jiný okamžik, kdy jsem cítil něco podobného, bylo, když jsem se topil jako dítě a když jsem cítil od slunce takovou vřelost. Moje matka řekla „Brade, byl jsi tváří dolů v blátě, když jsme tě našli!!“, a to ukončilo celou konverzaci.

Byl jsem ohromen tím, že jsem si uvědomil, že jsem viděl stejnou „kouli“ lásky, když jsem se topil. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem si hrál, když se oni dole snažili, abych dýchal, a dělal jsem takové dvojskoky. To je, když vyskočíte hodně vysoko a potom ještě jednou vyskočíte z vrcholu. Pamatuji si, že tam, kde jsem byl, jsem nebyl sám. Potom jsem byl zpět v mém malém těle. Seděl jsem tam v obývacím pokoji své matky s rodinou, která v druhé místnosti zpívala vánoční koledy. Myslel jsem si, že mi nikdo neuvěří. Že se podle všech mýlím.

Mluvil jsem často s lidmi o své zkušenosti v průběhu let, ale ne do té doby, než jsem uslyšel Danniona Brinkleyho popsat jeho zkušenost, a tehdy jsem se, jak bych tak řekl, rozbalil.

Mluvil o své zkušenosti a bylo to v mnoha směrech podobné jako u mě. Ale v některých ohledech to bylo úplně totožné. Nikdy jsem nemluvil s nikým, kdo by byl pyšný na svůj prožitek blízkosti smrti. Rozhodl jsem se, že už nikdy, nikdy víc nebudu odmítat nebo se stydět za to, co se stalo.

Vím, co jsem viděl, ta koule lásky byl Stvořitel. Neznám jména nikoho, koho jsem v mém PBS potkal. Jména se nezdála důležitá.

Neodešel jsem ze své zkušenosti s myšlenkou, že Ježíš je můj spasitel, nebo že bych chtěl jít do tohoto nebo tamtoho kostela, nebo že nějaké náboženství má něco společného s mým prožitkem. Není to proto, že bych neměl rád nebo snad nenáviděl Ježíše, jenom mi nebylo přímo řečeno ani nijak nevyplynulo, že Ježíš po mně chce, abych se mu klaněl nebo cokoli v tomto smyslu.

Nechodím do kostela, kromě pohřbů a svatby.

Nemyslím si, že by Ježíš chtěl, abych o něm smýšlel jinak než jako o milujícím duchu. Rád bych ho následoval, ale ne prostřednictvím náboženství, ale ve stavu mysli. Nejsem křesťan; ani se o to nechci nijak snažit. Vidím však moudrost Buddhy, Ježíše, Gándhího při uplatňování lásky v jejich životních situacích.

Doufám, že jsem odpověděl na vaše otázky.

S Láskou a Světlem.

Základní informace:

Druh zážitku: Muž