Popis zkušenosti:

Jednou v létě, když teplota stoupala nad čtyřicet stupňů, přesvědčil můj bratr prosbami naši matku i naše další dvě sestry, abychom šli k řece Comal a ochladili se v letnímu vedru. Moje matka byla trochu nesvá, když jsme odcházeli, ale chápala přání bratra utéct k vodě z nesnesitelného vedra, které tehdy v Texasu panovalo.

Přišli jsme k řece Comal poblíž New Braunfels. Abych tento příběh zkrátil. Stovky nebo pravděpodobně tisíce texaských náctiletých se hemžily kolem tamní ohrady a ignorovaly varovné znamení "nebezpečí". Někteří dospívající skákali z mostu do řeky, z výšky asi šesti metrů, nebo více. Ten den bylo opravdu nesnesitelné vedro. Představte si lidi, kteří se bosýma nohama dotýkají rozpálených skalisek, nebo chodníku; snažíce se vyhnout tomu pocitu pálení.

Jedno odpoledne, když mi bylo kolem deseti let, se známí nebo členové rodiny, mohli velmi lehce ztratit v řece, když byli odděleni davem a vodními proudy.

Tehdy jsem byl stržen stranou po proudu, doplaval ke břehu a vylezl po žebříku, abych se dostal ven. Bezúspěšně jsem hledal bratra nebo sestry. Přišel jsem k další malé hrázi, která vypadala méně nebezpečná, než ta první. Rozhodl jsem se projít malou přehradou, do které dopadalo spousta vody. Myslím, že ten vodopád byl asi dva metry vysoký. Procházel jsem kolem a uklouzl, protože řasa na kamenech byla velmi kluzká. Byl jsem spíše výborný plavec, takže jsem nepanikařil, ale byl jsem si velmi dobře vědom silného proudu.

Po pádu vody jsem se pokusil rychle plavat proti proudu a dostat tělo nad hladinu. Zachytil mě spodní proud a já se snažil z něj vyplavat. Úplně jsem ztratil orientaci. Nebyl jsem schopen přijít na to, kterým směrem bylo nahoru, dolů, nebo dokonce doprava a doleva. Zpanikařil jsem a byl velmi vyděšený, z toho, co se mi to přihodilo. Křičel jsem do vody o pomoc a v mé hlavě probíhaly myšlenky na mou matku a rodinu. Voda mi natékala do úst a dýchání se zastavilo. Cítil jsem v těle hrozný chlad a můj mozek přestal fungovat. Všechno kolem mě se pohroužilo do temnoty. Uvědomil jsem si, že se nade mnou zavřely dveře života. Ptal jsem se sám sebe: „Je to zážitek smrti? Je to ono?' Pak jsem se ztratil.

Pak, jakoby mi elektrické výboje zasáhly nohy, stoupaly od mých nohou k mé hlavě a mé tělo zachvátil pocit úžasu. Okamžitě se mi zjevily obrázky z mého života, které blikaly ve snímcích nějakého „filmu“, který se rok po roce měnil, jeden po druhém. Můj první oblíbený snímek byl, když jsem se narodil a poprvé v životě uviděl tvář mé krásné matky! Neuvědomoval jsem si, jak moc mě má matka miluje. Druhý snímek byl - jak jsem si hrál s bratrem a sestrami, a tu nádhernou blízkost, kterou jsem k nim cítil. Třetí snímek, když mě můj otec vyhodil do vzduchu, v tom snímku bylo spousta smíchu i rozpaků. Pak snímky problikávaly rychleji a rychleji a já cítil, jako by mi kolem hlavy nebo těla explodovala spousta hvězd. Bylo to až neuvěřitelné. Pak jsem uviděl světlo na konci tunelu, které se směrem ke mě rozevíralo. Můj duch, nebo duše, byla chycena do světelného tunelu, kterým jsem následné letěl. Stále si ten pocit pamatuji, i dnes! Jediný popis, kterým bych to mohl popsat, je téměř totožné ztvárnění ve filmu: „Kontakt“: Nová postavená kulatá kosmická loď padající z obrovského gyroskopického stroje. Herečka okamžitě prošla tunelem a mohla vidět vesmír ze své vesmírné lodě. To jsem viděl, když jsem se blížil tím tunelem a v průhledných stěnách tunelu viděl nějaký vesmír. Byl to úžasný pocit, letět tunelem rychlostí světla.

Dostal jsem na hranici, a když jsem se ocitl v její blízkosti, byl jsem naprosto šokován tím, kolik břemen mi bylo odebráno z mých ramen. Všechny ty směšné pravidla, nebo zákony uvalené na lidstvo. Poprvé jsem si uvědomil, kolik otroctví nám nařídily vlády nebo církve. Všechno tohle z mých ramen zmizelo a současně se všechno stalo světlem a „Zákony Svědomí“, nemohu najít správná slova, které by ten dojem vystihly. Bylo to jako hurikán, který přitahuje veškerou energii k oku bouře. Byl to téměř stejný pocit, jako by mé tělo a mysl nasály všechny znalosti a svědomí reálných bytostí!

Jeden příklad, když jsem se přiblížil k dělící hranici. Nebylo mi nutné vysvětlovat, abych i ve věku svých deseti letech pochopil, že jakmile překročím hranici, nemusím se nikdy vrátit - tečka. Byl jsem úplně nadšený, že mohu projít. Přemýšlel jsem, jestli přestoupím, ale mí předkové na druhé straně upoutali moji pozornost. Mluvili se mnou telepaticky, což mě překvapilo, protože jsem se narodil úplně hluchý a všichni členové mé rodiny uměli znakovou řeč! Byl jsem schopen současně vzájemně komunikovat asi s dvaceti předky telepaticky. Ohromilo mě to.

Spatřil jsem tam nevysvětlitelné společenství, scény a budovy, které nebyly postaveny lidmi, ale samozřejmě nějakým nadpozemským stavitelem. Obrovské velkoměsto bylo téměř dokonalé a bezchybné. Viděl jsem to perfektní město skrze své předky. Jedna z mých babiček, nebo prababiček, nebo dokonce praprababiček, byla překvapená a zmatená tím, že jsem se na té hranici objevil. Všichni projevovali své udivené překvapení, že tam jsem. Vůbec mě nečekali. Rozevřeli však své paže na přivítanou. Jeden z mých předků se telepaticky ptal: „Proč je tady? Má tady teď vůbec být? “ ptal se ostatních: „Jsem překvapený. Myslel jsem, že jeho čas má přijít až v budoucnosti, ale ne teď. “ Další vyskočil v záři dokonalé lásky a radosti, když mne spatřil a telepaticky mi otevřel vizi naší nové budoucnosti. Nemohu ani slovy popsat to, co jsem viděl. Promiňte, že pro to nemám žádná slova.

Po pár vteřinách se ke mně přiblížil anděl a zeptal se mě: „Co tady děláš?“ Byl jsem jeho otázkou úplně šokován. Při prvním pohledu na mého strážného anděla jsem si uvědomil, že byl přítomen i u mého narození a sdílel tu radostnou událost, když mohl prohlásit v jeho „Spisu“, že moje narození bylo dokonáno. Díval jsem se na něj s jakýmsi vzhlížejícím pocitem. Cítil jsem k němu blízkost, ale on mě odtlačil o krok dál. Telepaticky se mě zeptal: „Co se stalo?“ Nezajímalo mě, co se stalo, byl jsem naplněn k prasknutí radostí a láskou. Chtěl jsem jen okamžitě překročit hranici. Můj anděl se ke mně přiblížil, pak si mě přečetl a uviděl skrze mě, že jsem se utopil! Byl jsem udiven, že to odhalil „pohledem“ bez jakéhokoliv rozhovoru. Překvapilo mě rázné prohlášení mého vlastního strážného anděla: „Tvůj čas ještě není u konce. Máš nějaké nedokončené úkoly. Vrať se.“ Nejprve jsem pokrčil rameny a pokusil se proklouznout kolem něj. Pohyboval se jako blesk s nataženou rukou proti mně. Pocítil jsem, jak je moje tělo náhle taženo neuvěřitelnou rychlostí dozadu, světlo tunelu se mi vytratilo z očí a já jsem byl vrácen zpět do svého těla, jeho mocnýma rukama.

Zase jsem cítil své tělo a byl jsem zmaten tím, proč jsem stále v těle. Probudil jsem se a uvědomil si, že jsem stále ve vodě. Měl jsem pocit, že dýchám ve vodě, což nebyla pravda. Slyšel jsem hlas, který mi řekl: „Narovnej se.“ Bez otázek jsem se narovnal a cítil, jakoby se kolem mého těla ovinula velká ruka a vytáhla mě z proudu. Moje tělo bylo tlačeno až ke dnu, kde jsem našel pevnou půdu pod nohama. Vystoupal jsem z vody a z mého těla ústy vytekla veškerá voda. Nemohl jsem uvěřit, kolik vody se dostalo do mého těla a kolik jsem jí vykašlal. Můj život a náhled na svět se poté změnil! Od té chvíle jsem věděl, že už nebudu stejný člověk! Poprvé jsem viděl celý svůj život před sebou a těžká chvíle, kterou jsem zažil při vykašlávání vody, mnou otřásly. Byl jsem však plný naděje, lásky a cítil jsem naprostou jednotu s přírodou a lidmi kolem mě.

Nikdy jsem své matce, bratrovi nebo sestrám neřekl, co jsem zažil! Něco hluboko ve mně mi říkalo, abych o té situaci mlčel. Všechno, co jsem potom kolem sebe cítil, bylo nějaké osvícení. Slovy se ta neuvěřitelná zkušenost nedá, v pozemském smyslu, nijak vysvětlit. Cítil jsem, že stojím přímo u Dveří Soumraku, nebo dveřích do budoucnosti, které se přede mnou otvírají, v šesté nebo sedmé dimenzi.

Měl jsem mnoho vizí a snů, některé z nich byly příjemné a některé děsivé - tady se zastavím. Mimochodem, mí rodiče, bratr a sestry se dozvěděli o mé zkušenosti, až když mi bylo kolem jednatřiceti let. Jen jsem tenkrát nějak ucítil, že je načase, abych jim to řekl. Moje matka byla naprosto šokovaná a těžce ji to zasáhlo! Moje sestry se ke mě rozeběhly, aby mne objaly. Nedokázaly si představit život beze mne. Jen jsem se usmál.

Základní informace:

Pohlaví: Muž

PBS se stalo: 1977, nebo 1978