Popis zkušenosti:

Měsíce před mojí zkušeností jsem byla na přerušení těhotenství. Odsuzovala jsem své rozhodnutí a skutečně jsem uvažovala o sebevraždě z pocitu lítosti a pocitu viny. Snažila jsem se, abych si odpustila, tak se teď v životě snažím zapomenout, na to co jsem udělala. Strávila jsem týdny v trýzni, kdy jsem si přála pro sebe samotnou smrt a neměla jsem pocit, že s tím budu moci žít celý život, protože jsem věděla, že ten život jsem dítěti vzala.

Pak se měla stát ta automobilová nehoda, o které jsem netušila. Opouštěla jsem byt matky a jela zpátky do mého bytu. Před týdnem jsem si naplánovala grilování s mnoha přáteli. Byla jsem však účastnicí strašlivé autonehody. Obrovské auto vrazilo do mého malého křupavého autíčka. Obličej narazil do volantu a celý se prohnul na poloviny. Narazila jsem na palubní desku a zlomila ji. Všechno se stalo tak neuvěřitelně rychle, že jsem měla obroučky slunečních brýlí zaražené do mého pravého horního obočí. Obličej začal krvácet a já jsem se snažila vyjít z auta. Obávala jsem se, že by se vzňalo nebo explodovalo, protože motor stále běžel, ale nic se nestalo. Sledovala jsem dalšího člověka, který byl účastníkem té nehody, vyskočil z auta, aby si vzal svoji poznávací značku a odjel. Nedokázala jsem přijít na to, jak a co nejdříve uvolnit bezpečnostní pás, protože jsem se ho z nějakého důvodu pokoušela uvolnit ze špatné strany. Když jsem se mi podařilo uvolnit bezpečnostní pás a otevřít dveře, vystoupila jsem z vozu. Udělala jsem krok nebo dva a mé tělo se sesunulo. Spadla jsem dozadu a hlavou jsem silně narazila do země.

Pak si pamatuji, že jsem byla v jakémsi "prostoru". Nebylo to jako pokoj se stěnami nebo dveřmi, ale byl to otevřený prostor. Bylo to teplé a pohodlné. Nejlepšími slovy, kterými bych to popsala, pocit naprosté spokojenosti a klidu. Bylo to zřetelné a velmi živé. Bůh tam byl přede mnou a já byla ráda, že drží mé dítě. Dítě bylo miminko, perfektně odpovídalo velikosti a tvaru. Bůh se mnou mluvil a řekl něco takového: "Všechno je dobré. Dítě je dokonalé a já ti nedávám žádnou vinu. Odpouštím ti a miluji tě." Přál bych si, aby sis pamatovala, co jsem ti řekl.“ Komunikovali jsme spolu a bylo mi dovoleno dítěte se dotknout a pochovat si ho. Cítila jsem naprostý klid a odpuštění. Byla jsem připravená zůstat s mým dítětem a pečovat o něj jako rodič. Bůh mi řekl, že bude na dítě dohlížet a že bude v pořádku, ale já se prý musím vrátit. Řekl, že se vrátím a s dítětem budu v budoucnu. Prozatím jsem měla ještě nějaký úkol a musela jsem se vrátit. Chtěla jsem v tomto krásném, teplém a láskyplném místě zůstat. Vědomí, že mi bylo odpuštěno, způsobilo, že mé srdce se zalilo "hřejivými" pocity. Rozloučila jsem se s mým dítětem, políbila ho a podala ho zpět Bohu. Vzpomínám si, že dítě bylo zabaleno do měkké, hedvábné přikrývky. Bylo to krásné loučení. Neměla jsem žádné pocity ztráty nebo smutku, i když jsem musela odejít. Byla jsem zaplavena úlevou, cítila jsem se odpočatá naplněná mírumilovnými pocity.

Dívala jsem se dolů na mé tělo a na událostí, které se děly pode mnou. Křižovatka a ulice byly zcela zablokovány. Byly tam policejní vozy, sanitka a mnoho lidí v hloučku kolem mne. Někdo nade mnou klečel a držel mi hlavu, někdo se za mě modlil, lidé mluvili a bylo tam spousta shonu a ruchu. Lidé se vyrojili také z pláže, která byla jen pouhý blok daleko. Viděla jsem SEBE, ležet tam uprostřed ulice ve všem tom shonu, který se právě odehrával kolem. Viděla jsem můj oblíbený cop "Guess" přehozený přes rameno, které byl zalitý krví. Vzpomínám si, že jsem si pomyslela: "Páni. Kolik času asi už uplynulo, kdy se to všechno stalo, a já se vrátila na zem?"

Pak jsem ucítila silnou vůni, kterou mi drželi pod nosem. Byla jsem zpátky v těle. Cítila jsem se opravdu těžce, jako bych byla omámená, nebo stále setrvávala ve velmi hlubokém spánku. Snažila jsem se probudit a snažila se otevřít oči. Moje oční víčka byly hrozně těžké, ale necítila jsem žádnou bolest. Když jsem otevřela oči, bylo to, jako kdyby někdo změnil tlumený zvuk na vyšší hlasitost a všechno bylo najednou velmi hlasité a skutečné. Rozuměla jsem mladým mužům, kteří si navzájem sdělovali stav mého srdce. Někdo se mě zeptal, jestli vím, kde jsem, jaký je datum a jak se jmenuji. Jediné, na co jsem byla schopná myslet, bylo: "Mám stále zuby?" Všechna ta léta strávená s rovnátky. Cítila jsem v ústech, jako by mě někdo udeřil, až mi všechny zuby vypadaly. Spolykala jsem hodně krve; údajně tolik, že si mysleli, že mi musí vypumpovat žaludek.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: květen 1990