Popis zkušenosti:

Po útoku psa jsem zůstala při vědomí. Majitel psa mě ihned odnesl přes ulici k otci, který se chystal odejít na noční směnu. Když mě otec uviděl, zbledl, popadl mě a běžel se mnou vedle k sousedům, kteří mě občas hlídávali. Ti mi zabalili obličej do ručníků, protože z něho tryskala krev a odvezli nás do nemocnice. Bála jsem se, aby nejeli rychle a prosila otce, abychom nejeli na červenou. Táta mě pak odnesl na pohotovost, kde po příchodu hlasitě volal o pomoc. Matka byla zdravotní sestrou ve stejné nemocnici a zrovna byla v práci, jen v jiném patře. Ležela jsem na nosítkách nohama směrem k posuvným skleněným dveřím. Pohotovost byla vymalována v barvě „francouzské máty“ a na podlaze bylo béžové skvrnité linoleum. Zdravotní personál byl všude kolem mě a jedna sestra mi z těla odstřihávala hnědé manšestrové kalhoty a oranžový rolák, což ve mě vzbuzovalo velké rozpaky.

Najednou jsem slyšela všechny hlasy tlumeně, jako bych byla pod vodou, nebo spíše zkresleně, jako kdybych si držela ruce na uších. Pak jsem se začala zvedat ze svého těla. Vystoupala jsem asi o dva metry výše, vznášela se u stropu a dívala se dolů na scénu pode mnou. Všichni zběsile pobíhali kolem vozíku. Otec seděl po mé levici a plakal. Otočila jsem se, abych se podívala přes své pravé rameno a pak se bez námahy přesunula do vzdálenějšího rohu místnosti. Cítila jsem všechny končetiny, ale neměla žádné tělo. Podívala jsem se dolů na svoji ruku - cítila jsem ji, ale neviděla.

Ucítila jsem těsně za mnou jakousi bytost. Ta bytost vypadala jako nějaká starší žena, ale v tu dobu jsem neznala žádné zemřelé členy rodiny, takže dodnes nevím, kdo to byl. Cítila jsem, jak mě drží ve své náruči, paže kolem mých ramen se sepjatýma rukama pod mými koleny. Byla jsem jako na houpačce pro miminko, takže jsem neměla pocit nestability. (Bojím se výšek, zejména pak pádu). Uvědomovala jsem si, že kolem nosítka byl velký rozruch, ale své tělo na vozíku jsem nevnímala jako sebe. Cítila jsem se klidně a celkem pohodlně. Teplota byla perfektní. Byla jsem obklopena teplem a láskou. Neměla jsem vůbec strach, necítila bolest, ale spíše velkou radost. Všude kolem mě bylo bílo, bez náznaku jakýchkoli tvarů. Jasná, třpytivá a zářivá bělost, která mě nijak neoslňovala. Bylo to překrásné.

Po chvíli jsem si všimla, že se ke mně přibližuje druhá bytost. Zářila a byla velmi jasná. Neviděla jsem rysy jejího obličeje, ale to mi vůbec nevadilo, zdálo se mi to naprosto přirozené. Všude kolem mě vířily vlny lásky. V hlavě jsem cítila, že na mě bytost mluví. Zeptala se, jestli chci jít s ní do světla. Dotázala jsem se, jestli by se mnou mohla jít i maminka, táta a Teri (moje malá sestra). Nesouhlasil a dodal, že můžu jít jen já sama. Cítila jsem se zoufalá a řekla, že jsem jen malá holka a nemohu odejít bez táty. Sdělil mi, že se tedy musím vrátit. Uslyšela jsem hukot a cítila prudké odstrčení směrem k mému tělu. Proletěla jsem extrémně rychle tunelem zpět a ocitla se opět ve svém těle. Znovu jsem se dívala do stropu a cítila, jak se pode mnou kroutí tvrdé lehátko vozíku. Navíc se mi chtělo čůrat. Matka právě vtrhla do dveří ve svém sesterském oděvu a rozběhla se ke mně. Vysvětlovala jsem jí, jak moc mě mrzí, že mi sestra zničila oblečení.

Podle vyprávění rodičů jsem pár týdnů všem kolem sebe vyprávěla můj zážitek. Sestrám, lékařům, sanitářům, všem, každému kdo se ke mně na chvíli přiblížil. Pak mi otec řekl, že to není zdvořilé a měla bych to přestat lidem vyprávět. Pamatuji si, jak jsem se cítila zmatená a v rozpacích, že mi bylo zakazováno lidem vyprávět, že jsem byla v nebi.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: Září 1971

Prvky PBS:

Byl váš zážitek spojen s ohrožením života? Útok psa, rozsáhlé poškození obličeje, těžká zranění a velká ztráta krve. Staroanglický ovčácký pes mě popadl za obličej, třásl se mnou jako s hadrovou panenkou a pak mě hodil do květinového záhonu, přičemž mi roztrhal obličej. Podstoupila jsem dvě operace, jednu ihned, další o dva roky později. Život ohrožující událost, ale asi ne klinická smrt. Nevím, jestli jsem v určité chvíli klinicky nezemřela. Nikdo to nepotvrdil. Ta neodkladná operace zastavila to masivní krvácení.

Jak hodnotíte obsah své zkušenosti? Bylo to nádherné.

Cítili jste se odděleni od fyzického těla? Zcela jasně jsem opustila své tělo.

Jak byste porovnali úroveň vědomí a bdělosti během zážitku s vaším běžným každodenním vědomím a bdělostí? Více vědomí než normálně. Barvy byly živější, detaily zvětšené. Odtamtud jsem viděla celé oddělení pohotovosti a od té doby jsem ho svým rodičům mnohokrát nakreslila. Postřehla jsem i nějaké skvrny na linoleu!

Ve kterém okamžiku jste se během zážitku cítili na nejvyšší úrovni vědomí a bdělosti? V momentě kdy jsem byla nahoře v rohu a u stropu, držena tou první bytostí. Byla jsem si vědoma světla a lásky kolem sebe.

Byly vaše smysly citlivější než obvykle? Citlivější než normálně.

Porovnejte prosím vaše zrakové schopnosti během zážitku - s vaším zrakem bezprostředně před zážitkem. Věděla jsem, že mám tělo, ale neviděla ho. Cítila jsem všechny své končetiny, ale neviděla je. Vůbec mi to nevadilo, pořád jsem se cítila celá.

Porovnejte prosím vaše sluchové schopnosti během zážitku - s vaším sluchem bezprostředně před zážitkem. Slyšela jsem vše trochu zkresleně, jako bych vše poslouchala přes stereo sluchátka nebo pod vodou.

Vstoupili jste do tunelu, nebo jím prošli? Ano - měla jsem pocit jako bych byla nad tou nemocniční místností a měla ji stále na dohled. Bylo to ohraničené, ale nemělo to žádnou pevnou strukturu nebo stěny. Stále jsem viděla své tělo na pohotovosti, ale z mého stanoviště neviděla za jasné okraje světla. Když jsem byla vhozena zpět do svého těla, měla jsem pocit, že se vracím jakýmsi tunelem.

Setkali jste se, nebo jste se nějak jinak dozvěděli o jiných zesnulých (nebo živých) bytostech? Ano, první bytost, která mě držela v náručí, jsem neznala, ale měla jsem v její přítomnosti pocit mateřské lásky. Nevím, kdo to byl a nekomunikovali jsme spolu. Druhá bytost byla větší a vzbuzující velkou úctu. (Nyní, jako dospělá věřím, že to byl Ježíš nebo snad svatý Petr.) Zeptal se mě, jestli s ním chci jít do světla, ale když jsem se zeptala, jestli můžu vzít své blízké, sdělil mi, že to nejde a musím jít sama. Po mé myšlence, že nemůžu opustit tátu, mě poslal zpátky.

Viděli jste nadpozemské světlo? Ano, obklopilo mě v té místnosti. Druhá bytost, přicházela z místa intenzivnějšího světla, byla neuvěřitelně jasná a bílá.

Zdálo se vám, že jste navštívili jiné, nadpozemského světy? Místnost, která byla světlá a bílá. Byla jsem si vědoma hranic toho prostoru, ale neviděla jsem nic víc.

Jaké emoce jste během vaší zkušenosti cítili? Hlavně mírumilovnost. Jediné nepohodlí mi způsobilo přemyšlení nad tím, že budu navždy oddělena od táty. Nebyla v tom panika, ale jen rozpor. Chtěla jsem zůstat s tátou.

Viděli jste budoucí události? Z budoucnosti světa jsem si přinesla jakési znalosti, které bych neměla znát. Řekla jsem třeba německému tchánovi, že Berlínská zeď bude zbořená, rok předtím, než se to stalo. Často jsem měla varovné pocity před katastrofickými událostmi, které měly postihnout mé blízké. Mohla jsem je pak včas varovat. Loni v létě jsem byla v Kanadě na dovolené a cítila tornádo - volala jsem domů a varovala všechny, aby se schovali. Byli v bezpečí dříve, než začaly houkat sirény. Tornádo pak minulo náš dům v Texasu a prošlo zhruba půl míle od něho.

Názory a víra po PBS:

Změnilo se po PBS vaše vyznání nebo víra? Nejsem si jistá, věřím v Boha a nebe, bez výhrad. Mám spíše pocit, že Bůh nechce, abychom se mu zalíbili tím, že se budeme řídit lidmi vytvořenými pravidly, které rozdělují veškeré formy náboženství. Každá z církví tvrdí, že oni nabízí tu jedinou správnou CESTU a jiné církve ne. Nejkratší cestou k Bohu je přece mluvit přímo s ním. Jen takové spojení znamená, že žijeme ve společenství s Bohem. Pak nepotřebujeme církev ani jeho prostředníky. Myslím si také, že Bůh cítí, jak mnoho církví zneužívá jeho jméno a používají víru jen jako prostředek k ovládání a vykořisťování lidí, místo aby vnímali to, co nám Bůh sděluje přímo. Žádná církev nikdy nebyla ochotna vyslechnout to, co jsem zažila. Pro mě jsou náboženské spolky spíše jakési umělé formy sociální kontroly, než skutečné spojení s Bohem.

Získali jste nějaké informace o posmrtném životě? Ano, věděla jsem, že jsem byla na zvláštním místě, o kterém mi nikdo ze známých předtím nevyprávěl, protože tam nikdo z nich nebyl.

Změnil prožitek vaše mezilidské vztahy? Jsem velmi pevně spjata se svým otcem. I když mě tenkrát požádal, abych už lidem nevyprávěla, co se mi stalo. On jediný z rodiny opravdu rozumí tomu, že jsem to reálně prožila a věří mým schopnostem. Třídím teď lidi do skupin: Na ty otevřené a ty druhé.

Po prožitku:

Bylo pro vás obtížné vyjádřit PBS slovy? Ne.

Máte po své zkušenosti nějaké duševní, nebo jiné neobvyklé speciální schopnosti, dary, které jste před touto zkušeností neměli? Ano, začalo to maličkostmi - věděla jsem, kdo mi zavolá, dříve než zazvonil telefon. Slyšela jsem duchovní volání lidí, sama jim zavolala a zjistila, že se mnou celý den potřebovali mluvit. Cítím se jako naladěné rádio. „Vím“ věci, které se později ukážou jako pravdivé. Občas vidím v hlavě film, který mi říká, co se děje uvnitř člověka. Vídávám obrazy, které zobrazují nějakou skrytou nemoc, nebo mi ukazují stará zranění. Vize jsou naprosto přesné a potvrzené osobami, které jsem „přečetla“. Mám vždy pravdu. „Věděla jsem“, že rakovina mé babičky nebude příčinou její smrti, ani jí nebude způsobovat utrpení. Řekla jsem jí to a ulevilo se jí. Za rok dostala náhlý infarkt, kterému podlehla.

Chtěli byste zdůraznit některé části z vaší zkušenosti, které jsou pro vás zvlášť smysluplné nebo významné? Když jsem byla držena v náručí, rozhlížela se a viděla, že se ke mně blíží druhá bytost. Cítila jsem nepopsatelnou lásku a bezpečí.

Sdíleli jste se někdy tuto zkušenost s ostatními? Ano, jako dítě jsem to vyprávěla všem, dokud jsem nebyla napomenuta. Znovu jsem to začala vyprávět lidem, když mi bylo kolem jednadvaceti, vnímavý byl jen jeden pastor, kterého moje zkušenost velmi zajímala, protože pracoval v hospici. Je to ironie, protože moje matka, jako zdravotní sestra na jednotce intenzivní péče byla svědkem umírání mnoha lidí a sama viděla pacienty v procesu smrti. Natahují ruku, sedají si - dokonce i pacienti, kteří byli dlouhou dobu v kómatu. U některých lidí jsem sama vycítila, že můj příběh potřebují slyšet a řekla jim ho. U jiných mám pocit, že nejsou schopni pochopit, že existuje něco nad námi, těm to nikdy nevyprávím.

Jaké bylo vaše přesvědčení o realitě zážitku, krátce poté (týden; měsíc), co k němu došlo? Zkušenost byla skutečná. Měla jsem pocit, že musím všem říct, co se mi stalo. Chtěla jsem jim jen sdělit, že nad námi je něco více, co nevidí.

Jaké je teď vaše přesvědčení o realitě zážitku? Můj prožitek byl rozhodně skutečný, věřím tomu. Jako pětiletá jsem neměla žádnou představu, jak si mám vysvětlit, proč jsem byla u stropu a proč nemám strach o své tělo. Připadlo mi to normální. Dnes si stále živě vybavuji každý detail, jako tenkrát. To mohu připsat jedině Bohu. Ironické, protože dávno nejsem ta zapálená katolička, i když se mě osobně dotkl a požehnal mi i papež Jan Pavel II. Bylo to v Edmontonu v roce 1987. Proč já? Bylo to setkání snad připomínkou od Boha, že tady mám ještě nějaké úkoly?

Chtěli byste ještě něco zmínit? Nejsem si jistá, jestli jsem neměla další zážitek, když mi bylo třicet let. Ležela jsem v nemocnici s dvojitým mykoplazmovým zápalem plic. Později jsem zjistila, že doktoři měli velké obavy o můj život. Bylo to se mnou opravdu zlé. Měla jsem čtyři infuze s různými druhy antibiotik, bronchodilatátory a stimulanty dýchání. Tu noc jsem, kolem čtvrté hodiny ranní, uviděla něco přicházet k oknu mého pokoje.

Do pokoje vstoupily bytosti, zahalené do tmavých hábitů. Neviděla jsem jim do tváří, ale slyšela jsem, jak se mnou telepaticky hovoří. Čtyři bytosti stály jakoby na stráži vedle mé postele a před oknem. Pátá bytost stála v čele mé postele u zdi. Ta mi pak položila ruku na čelo. Pokaždé, když se mě dotkl, uslyšela jsem v hlavě slovo „dýchej“. Zpočátku jsem se hodně bála. Jsem přece racionální a dospělá žena!

Do pokoje přišla sestra, aby mě zkontrolovala. Řekla jsem jí, že potřebuji kněze, protože mám halucinace. Ptala se mě jaké, tak jsem se jí zeptala: "Vidíte těch pět hostů, které tu mám?" Řekla: „Ne, spěte."

Ležela jsem tam zbytek noci a cítila, jak mi ta bytost klade ruku na hlavu a přikazuje mi dýchat. Cítila jsem se v bezpečí a byla odpočatá, i když jsem už nespala.

Ráno při východu slunce bytosti najednou zmizely. Celý následující den za mnou chodili na návštěvu lidé a tvrdili, že byli nějak donuceni za mnou přijít. Ti lidé vůbec nevěděli, že jsem v nemocnici a znala dobře jen moji instruktorku z aqua fitness, přinesla kresbu anděla a tvrdila mi, že ji její dcera požádala, ať mi to dá.

CELÝ ten den, jsem v televizi na každém kanále slyšela někoho mluvit o andělech. Zavolala jsem matce do jiné provincie a dozvěděla se, že matka spolubydlícího mého bratra v noci zemřela - prostě přestala dýchat. Cítila jsem nesmírnou vinu, že mě celou noc hlídalo pět bytostí a ji žádná.

Moje schopnosti vycítit určité události se od toho okamžiku znásobily. Sice jsem během jejich návštěvy neopustila své tělo, ale měla jsem velmi silný pocit, že tam byli, aby mě chránili před něčím, co mě mohlo ohrozit. Znovu asi nechtěli, abych odešla z tohoto světa.

Chtěli byste ještě něco dodat? Přála bych si, abych o tom mohla mluvit s jinými lidmi. Jsem si vědoma, že na světě je velmi málo lidí, kteří dokážou pochopit, že nebe je skutečné místo, že můžete věřit v Boha i bez veškerých náboženství. Mé zkušenosti jsou zcela v rozporu s mojí racionální osobností. Přesto jsou naprosto pravdivé a nemohu je popřít. Vím, že kdybych to popírala, nevážila bych si Boha.

Napadají vás další otázky, které bychom vám mohli položit, abychom lidem pomohli sdělit jejich zkušenost? Vyvracejte lékařský mýtus, že se jedná pouze o biochemický projev selhávání umírajícího mozku!!! Nevedlo by snad selhávání mozku po záchraně pacienta k rozpoznatelným symptomům poškození mozku? Lidé s prožitkem potřebují jen trochu více legitimity a úcty. Jsme skuteční, racionální, logičtí lidé, ne náboženští fanatici.