Popis zkušenosti:

Byla jsem na biopsii prsu, kvůli nějakým hrudkám. Bylo mi osmnáct let a byla jsem poprvé těhotná. Měla jsem lokální anestezii, takže jsem byla naprosto při vědomí a vědoma si všeho, co se kolem mě dělo. Měla to být jednoduchá ambulantní operace, což znamená, že jsem po operaci měla jít domů. Cítila jsem, jak mě doktor řeže a vytahuje ze mě ty hrudky, jako by lokální anestezie nezabrala tak, jak by měla. Doktor si všiml mého rozrušení, protože se mě zeptal, jestli něco cítím, když mě operuje, a já mu odpověděla, že to cítím. Myslím, že mi nevěřil, že to cítím, protože s tím nic neudělal.

Pak si pamatuji, že se mi začala točit hlava a cítila jsem, jak celým mým tělem, včetně prstů na nohou, projelo velké horko. Najednou jsem své tělo vůbec necítila. Momenty mého života se mi okamžitě mihly před očima, jako bych se dívala na zrychlený film. V tu chvíli jsem cítila, že jsem se oddělila od těla, které bylo na operačním stole, a já se začala vznášet. Po celou dobu jsem slyšela, jak doktoři a asistenti spolu mluví. Slyšela jsem doktora říkat: „Pojďte, chlapi, ztrácíme ji, ztrácíme ji.“ A pak bylo všechno zkomolené a už jsem jim nerozuměla ani slovo. Jen jsem pozorovala doktory a sestry, jak horečně pracují na mém těle.

Když jsem se vznášela vzhůru k obrovskému dlouhému tunelu, ve tvaru kornoutu, pocítila jsem strach. Otvor, kterým jsem vstoupila, byl široký, ale na konci tunelu se východ zužoval a v něm zářilo téměř oslepující jasné světlo. Nějaká dívka na konci tunelu vystoupila ze světla. Čekala na mě, měla na sobě nějaké šaty, nebo róbu. Její plášť zářil jako světlo na konci tunelu. Neměla žádnou barvu kůže, protože sama vypadala jako světlo, ale měla obličej a ruce. Róba jí zakrývala nohy i chodidla, takže si nevzpomínám, jestli nějaké měla. Věděla, že se bojím, natáhla ke mně ruku a utěšovala mě. Jemně mi naznačila, že budu v pořádku a to mě okamžitě uchlácholilo. Byla to taková chvíle pokoje, jakou jsem nikdy předtím nezažila. Bylo to velmi upokojující.

Stále jsem se otáčela za sebe, abych se podívala dolů na operační sál, ale ona mi řekla, abych si s tím nedělala starosti. Řekla, že mám jít vpřed, protože tam, kam mě vede, mě čekají mnohem lepší věci. Souhlasila jsem a stále se přibližovala ke konci tunelu. Nic jsem neslyšela a při rozhovoru jsme nevyslovovaly žádná slova. Dokázala jsem číst její myšlenky a ona mohla číst mé, takže jsme nepotřebovali slova, abychom si rozuměly. Říkala jsem jí své jméno a ona mi řekla, že tam kam jdu, jméno již nepotřebuji, což mě zmátlo, ale ve všem jsem jí důvěřovala, protože byla velmi milá. Když jsme se blížili blíž a blíž ke konci tunelu, cítila jsem přicházet ze světla teplo. Podívaly jsme se na sebe a usmáli se.

Pak k nám přistoupili dva muži, oblečeni stejně jako ona, přivítali mě a pozdravili. Všichni mi dávali najevo, že jsem doma a já si velmi přála jít s nimi. Těšila jsem se, že s nimi půjdu a vůbec se nestarala o svůj život, který jsem opustila, protože jsem věděla, že všichni budou chápat mé rozhodnutí zůstat tady s těmi milými bytostmi. Jeden z mužů, kteří mě přišli pozdravit, se na mě najednou podíval a řekl mi, že se musím vrátit, protože ještě nenastal okamžik, abych s nimi mohla jít. Přepadl mne pocit velkého smutku, protože jsem se vrátit nechtěla. Potom na mě padl pocit zmatku a nerozhodnosti. Stála jsem před rozhodnutím vrátit se zpět, nebo zůstat s nimi. Hluboce ve svém srdci jsem věděla, že se vrátit nechci, protože jsem necítila potřebu se vracet. Nikoho a nic jsem nepostrádala, ale on mě ujistili, že mě tam všichni budou opět čekat, až nastane pravý čas se vrátit. Dal mi také zcela jasně najevo, že bude v pořádku, když půjdu s nimi, ale že si nemyslí, že by to pro mě byla dobrá volba. Velmi srozumitelně mi vysvětlil, že jakmile bych zcela vystoupila z tunelu, nemohla bych se už nikdy vrátit - a budu s nimi navždy. Což bylo přesně to, co jsem si přála. Dívka, která mě přišla přivítat, však nechtěla, abych šla dál, ale on se na ni podíval, jako by jí řekl, ať se stáhne a neovlivňuje mé rozhodování. Opravdu jsem jeho myšlenky neslyšela, ale postřehla jsem výraz v jeho tváři. Všichni se znovu začali usmívat a mé tělo plulo dozadu, až se mi ztratili z dohledu. Už jsem nebyla ani v tunelu a cítila jsem, jako by mě to nasávalo zpět, dolů do mého těla, ležícího na operačním stole. Probudila jsem se vedle doktora, který volal mé jméno.

Musela jsem ten prožitek někomu sdělit, protože když jsem jej ten samý den vyprávěla své matce, úplně to zavrhla a řekla mi, že je to všechno výplod mé fantazie, na všechno musím zapomenout a hlavně nikomu nic neříkat. Řekla mi, že to je jen v mých představách a nic z toho není pravda. Bylo velmi těžké to potlačovat, protože jsem věděla, že to, co jsem zažila, bylo stejně skutečné jako ona v tom okamžiku, když jsme o tom mluvili. Stále to vidím, jako by se to stalo včera.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

Otázka NDERF: Měla jste pocit nějakého osobního propojení, když jste potkala ty bytosti? Když se vám narodilo první dítě, byla to dívka?

Ch - odpověď: Cítila jsem pocit důvěrnosti, z dvou dalších bytostí. Cítila jsem, že je už znám. Ano, porodila jsem dívku a cítila nutkání dát jí jméno KEARA. Je to ruské jméno vyslovované; „Kýarra“. Cítila jsem, jako by mi bylo to jméno sděleno, protože jinak o Rusku ani o ruských lidech nic nevím.

Také jsem zažila něco, nevím, jestli to mám nazvat vizemi, protože se nepovažuji za vědmu, ale viděla jsem události, které mi byly odhaleny dříve, než se staly a pak je prožila znovu "Deja Vu". Místa a události, které mi byly velmi známé. Také mi byly odhaleny cesty mého života, kterými bych se měla vydat. Vždy jsem tyto věci až donedávna zavrhovala, kvůli víře své matky. Lidé, se kterými se setkávám, mi byli také nějak povědomí. Bláznivé na tom všem je to, že mi to nepřipadá divné nebo nepříjemné. Připadá mi úplně normální, když mě ty vize popadnou. Proč se mi to stalo?