Popis zkušenosti:

Koncem léta roku 1989 mi lékař oznámil, že budu muset podstoupit hysterektomii. Nechtěla jsem tu operaci podstoupit. Cítila jsem, že jsem příliš mladá, ale protože jsem ztratila svoji matku, když jí bylo třicet, kvůli rakovině dělohy, byla jsem úplně paralyzovaná z toho, co by se mohlo stát. Neměla jsem na výběr, jelikož jsem žila ve velkých bolestech a problémech, tak jsem na nakonec s operací souhlasila. Dali mě na jednolůžkový pokoj a já jsem celé odpoledne přemýšlela nad tím, co se bude příští ráno odehrávat. Vzpomínám si, jak jsem se modlila a říkala Bohu, že se bojím, aby mi dal sílu, protože nechci zemřít.

Kolem osmi hodin ráno mě odvezli na operaci a přivezli mě zpět o něco později (možná kolem jedenácté, ale nejsem si tím jistá). Pamatuji si, že od té chvíle, kdy mě uložili zpět do mého jednolůžkového pokoje, stále jsem otravovala sestry, abych jim řekla, že se cítím divně. Ony mi však opakovaly, že se nic neděje, a někdy mi prostě dali injekci v domnění, že potřebuji něco od bolesti, i když jsem jim stále tvrdila, že nic nechci. Nakonec, kolem půl deváté v noci, si vzpomínám, jak jsem otevřela oči a pomyslela si: „Umřu.“ Když jsem se snažila dosáhnout na bzučák a zavolat sestru, už jsem na to neměla sílu.

Pak mi hlava klesla doprava a uviděla na druhé straně pokoje postel s tou nejkrásnější starší dámou (s čistě bílými vlasy), jakou jsem kdy v životě viděla. Měla jsem pocit, že je velmi stará, přesto vypadala dokonale a mladě. Podívala se na mě a s nejsladším úsměvem řekla: „Zavolám sestry, neboj se, všechno bude v pořádku.“ Musela jsem asi omdlít, protože moje další vzpomínka už je na zdravotní sestry, které se nade mnou nakláněly, a ptaly se: „Co potřebujete?“ Jen jsem hlesla: „Nemůžu dýchat, myslím, že umírám!“

Změřili mi krevní tlak. A pak v panice jedna sestra řekla druhé, aby rychle zavolala lékaře, protože tlak nebyl v pořádku. Dala mi kyslík a brzy se u mého lůžka objevil doktor, který mi řekl, že celý den asi vnitřně krvácím a že mě budou muset znovu okamžitě otevřít. Až do tohoto okamžiku jsem byla úplně vyděšená ze smrti, ale když mě vezli chodbou zpět na operační sál, přepadl mne teplý, útulný a pohodlný pocit. Už jsem se nebála.

Pomyslela jsem si: „Takže, takto se to mělo odehrát!" Ale cítila jsem se už dobře. Řekla jsem doktorovi, který na mě mluvil, když běžel vedle vozíku: „Váš hlas je legrační, mluvíte i s ozvěnou.“ „Neodcházejte, Corino!“, odpověděl. První věc, která se stala hned, když mě uspali (dali mi celkovou anestezii), že jsem se najednou vznášela nad svým tělem a sledovala, jak panikařící doktor říká: „Nic nevidím, příliš mnoho krve." Řezal mě jedním směrem a pak druhým, nahoru a dolů.

Pak si pamatuji na myšlenku a pocit bytí v naprosté tmě. Cítila jsem jakési tělo, ale když jsem se podívala dolů, nic jsem neviděla. Pamatuji si, jak jsem vyděšeně řekla: „Prosím, Bože, nenechávej mne samotnou, kde jsi?“ Pak jsem uviděla to nejjasnější a nejintenzivnější světlo, jaké jsem kdy spatřila. Bylo tak jasné, že jsem se do něj stěží dívala. Před světlem byly obrovské dveře, jako do katedrály a v nich stála moje matka, která zemřela, když mi bylo kolem osmi let. Byli tam i další, ale nevěděla jsem, kdo to je.

Ten pocit, který jsem prožila, bude poněkud těžké vysvětlit, ale vynasnažím se ze všech sil. Všechno zlo a bolesti, kterými jsem ve svém životě prošla, ať už fyzické, citové, nebo psychické, se úplně vytratily. Nahradila je intenzivní láska, akceptace, oddanost a pocit pohody. Za jednu sekundu jsem rozuměla všemu (bylo to tak prosté), ale pak se to vytratilo - jako bychom neměli rozumět „všemu“.

Moje matka se na mne podívala a sdělila mi (ne slovy, ale telepaticky): „Dostala jsi druhou šanci. Můžu tě doprovodit dál, nebo se můžeš vrátit.“ Vzpomínám si, jak jsem se tam cítila skvěle a chtěla tam zůstat, ale pak jsem pomyslela na své malé děti a řekla: „Musím se vrátit, děti mě ještě potřebují, sama víš, jak těžké bylo pro tebe odejít od nás, když jsme byli mladší."

Náhle jsem měla pocit, jako bych byla natažená na dlouhatánské gumě napnuté na maximum. Pak jsem se vrátila s tak silným nárazem, že to téměř bolelo. Ten návrat mi byl nepříjemný. Otevřela jsem oči v přítomnosti zdravotní sestry, která plakala u mé postele na jednotce intenzivní péče, oči měla úplně červené. Řekla: „Jste zpátky! Ach! Jak jste nás všechny vyděsila, zaběhnu pro doktora."

Hned při jeho příchodu jsem jemu i celému týmu kladla otázky. První; „Kdo byla a kde je ta stará žena, která byla v mém pokoji?“ Odpověděli mi: „Jaká stará žena? Ve svém pokoji jste byla sama.“ Pak jsem se zeptala: „Zemřela jsem, že?“ Neodpověděli mi, ale když jsem doktorovi začala barvitě vyprávět vše, co kdo řekl a popisovat nástroje, které používali ve chvílích, když jsem se vznášela nad mým tělem, málem utekl z místnosti.

Od té zkušenosti se můj dar intuice ještě více posílil. Někdy se cítím propojená naprosto se vším - s rostlinami, stromy, oblohou a vším, co je kolem mne. Je to ten nejúžasnější pocit na světě. Tam, kde jsem předtím cítila vztek, teď cítím lásku. Ta zkušenost zasáhla do všech oblastí mého života.

Vím, že mám od Boha úkol, protože jsem nedávno měla další operaci břicha (která měla trvat půldruhé hodiny, ale trvala čtyři a půl hodiny). Měla jsem očividně velké "štěstí". Říkali mi pak „tvrdý oříšek" a „zázračná dívka". Nepamatuji si, že bych měla stejný prožitek jako tenkrát, ale vrátila jsem se s tím nejúžasnějším a nejkrásnějším pocitem. Pamatuji si, jak jsem svému lékaři před operací řekla: „Nebojte se, poprosila jsem Boha, aby vedl vaše ruce i ruce specialisty, pokud to bude nutné.“ A přesně to se i stalo - museli k operaci přivolat specialistu kvůli komplikacím.

Vím, že Bůh chce, abych něco dokončila. Přála bych si být jistá tím, co přesně chce. Bylo by mi příjemné radit a psát lidem (kdybych v těchto věcech byla lepší), nebo snad dělat nějaké přednášky. Bylo by hezké být nějakým způsobem darem osvícení pro ostatní. Chtěla bych v tomto světě učinit nějakou velkou změnu, ještě než odejdu. Vím, že to pro některé lidi může znít hloupě, ale věřte mi, že si to přeji z celé hloubi mého srdce a duše. Úžasný pocit!

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 1989

Prvky PBS:

Ve kterém okamžiku jste během zážitku byli na nejvyšší úrovni vědomí a bdělosti? Bylo to jako být ve skutečné realitě „tady a teď“, jako když tady teď sedím a píši vám o tom.

Vstoupili jste do tunelu, nebo jím prošli? Ne, bylo to spíše jako nejčernější tunel, těsně předtím, než jsem uviděla jasné světlo. Letěla jsem tunelem, cítila své tělo, kterého jsem si však nevšímala.

Viděli jste neobvyklé světlo? Ano, jasné a intenzivní světlo, které bylo teplé, milé, láskyplné a plné moudrosti. Můj osobní pocit je, že všichni jsme jen „záblesky“, které vycházejí z toho „obrovského světla“. Když naše fyzická těla zemřou, pak se naše duše, duch, podstata, pocity a myšlenky vrátí k tomu zdroji, ke „Světlu“.

Přišli jste na hranici nebo místo, odkud by nebylo možné se vrátit? Velmi jsem si přála tam zůstat, protože mi tam bylo nádherně, ale věděla jsem, že kdybych tu bariéru jen rukou přesáhla, už bych se vrátit nemohla.