Popis zkušenosti:

V březnu roku 1978 jsem si uvědomil, že ležím v posteli. Bylo to divné, protože mi připadalo, že dvě vteřiny předtím jsem ležel v kaluži krve s masivními fyzickými zraněními. Vstal jsem z postele a zíral na svoji levou ruku. Ta byla nyní znovu spojena s mým levým zápěstím. Před několika vteřinami byla moje ruka ztracená mezi troskami mého zničeného auta. Když jsem se snažil vzpomenout si, co se právě stalo, zdálo se, jako když všechno mizí. Chápal jsem události, které se právě staly, ale detaily opouštěly mou vědomou mysl. Snažil jsem se udržet vzpomínku, která vyprchávala z mého dohledu. Zůstala mi jen vzpomínka na to, že jsem ležel v kaluži krve s levou rukou oddělenou od zápěstí a spodní část mého těla ležela tam, kde bývala zadní část vozu, ve kterém jsem cestoval.

Byl jsem v šoku. Jak jsem mohl během několika vteřin cestovat časem a prostorem. Když jsem rozbil auto, bylo 10 hodin večer. Nyní bylo 10 hodin dopoledne a já seděl na posteli a díval se na levé zápěstí a obě mé nohy. Chtěl jsem vědět kým a jak bylo vyléčeno mé zranění. Nebyl to sen, ačkoli jsem ležel v posteli, jako kdybych spal. Moje mysl byla tak napojená na 10 AM a 10 PM, jako kdyby se v průběhu 12 hodin nic nestalo. Věděl jsem, že něco je jinak.

Vstal jsem a rozeběhl se do obývacího pokoje našeho domu. Zeptal jsem se mámy, co se mi právě stalo. Byla tak zmatená mými tvrzeními, jako jsem byl já zmatený chybějícím časem. Trvala na tom, že jsem měl sen. Řekl jsem jí, že poznám rozdíl mezi tím dívat se na mou ruku ve snu a dívat se na ní, když jsem vzhůru.

Řekl jsem: „Když se teď dívám na svoji ruku, mám vzpomínku na dobu před pár vteřinami, kdy nebyla nic víc než krvavý pahýl. Bylo to příliš skutečné a obraz v mé mysli je příliš skutečný a živý, aby to byl sen. Bylo to skutečné. Celé mé tělo bylo rozděleno na polovinu. Moje nohy byly pryč. Zoufale jsem se snažil držet své vnitřnosti uvnitř pahýlem své ruky, zatímco jsem se snažil natáhnout k nohám svojí zdravou pravou rukou. Pravá ruka byla stále dobrá. Bylo to skutečné. Jak mohl vůbec někdo něco takového vyléčit? Jak jste mě všichni našli? Byl jsem pět mil za městem uprostřed ničeho. Jak mě našla sanitka? Dřepěl jsem uprostřed pole s bavlnou. Nechápu, jak mě našli a dokázali sešít, jako kdyby se nic nestalo.“

Moje matka trvala na tom, že se nic nestalo. Potom si vzpomínám, jak jsem uviděl své auto. Měl jsem ho teprve pár měsíců. Byla to moje pýcha a radost. Běžel jsem k předním dveřím a uviděl jsem ho, jak stojí u cesty a září, jako kdyby právě vyjelo z showroomu. (Bylo tři roky staré.) Moje matka poznamenala, jak vypadá čistě. Nezářilo, ale jiskřilo, jako kdyby se do vosku vmísil hvězdný prach. Přiběhl jsem k autu a celé jsem ho prohlédl, abych našel jakoukoli známku toho, že leželo v poli s bavlnou poté, co se vybouralo v rychlosti 125 mil za hodinu. Nebylo nikde ani škrábnutí, flek nebo zrnko špíny. Otevřel jsem kapotu a dokonce i motor zářil. Nebyla nikde ani skvrnka oleje nebo šmíru. Řekl jsem matce: „Tohle není moje auto! Znám svoje auto a tohle není to, které jsem včera řídil.“ Hodinu jsem mluvil se svojí matkou. Nakonec jsem dospěl k závěru, že jsem byl účastníkem velké dopravní nehody. Myslel jsem, že je měsíc říjen. Řekla mi, že je březen. Došel jsem k závěru, že se mi v říjnu stala vážná dopravní nehoda a někde jsem ležel v kómatu, zatímco mi dávali dohromady tělo a auto. Nechtěli čelit špatným pocitům spojených s mým zraněním a tak se rozhodli dělat, jako že se nic nestalo. Jít dál a pokračovat a neohlížet se zpátky na to špatné v minulosti. To byla jediná věc, která mi dávala smysl.

Snažil jsem se mluvit s přáteli a rodinou o mém takzvaném kómatu. Všichni popírali, že jsem měl nehodu nebo byl v kómatu. Věděli, co věděli, a já jsem věděl, co vím. Něco schovávali. Vždycky jsem měl dojem nějakého zakrývání. Ukázalo se, že na té cestě, o které jsem řekl, že jsem tam měl nehodu, spáchal sebevraždu můj přítel. Nevzpomínal jsem si na žádného přítele. Zmínili jeho jméno, ale nic mi neříkalo. Zeptal jsem se na něj, ale oni se vyhnuli tématu. Chtěli na něco zapomenout a chtěli, abych se dál neptal. Každý byl rád, že jsem si nepamatoval posledních pět měsíců. To jen přililo olej do ohně mého podezření, že ke mně nebyli upřímní.

Vzal jsem člena rodiny a několik přátel sebou na tu cestu. V příkopu byl obtisk od přední mřížky auta. Bavlněné pole bylo masivně poničené, ale nebyly tam žádné kovové trosky. Někdo mi řekl, že jsem si procházel spoustou problémů kvůli jednomu podvodu.

Několik týdnů se mi do mysli vlévaly některé vzpomínky. Narazil jsem s autem, a když se zastavilo, byl jsem zle pořezaný od čelního a létajícího skla. Vykřikl jsem k „Bohu“, aby mi pomohl. Pak jsem najednou stál venku vedle auta. Cítil jsem se nahý, protože jsem už na sobě neměl žádné oblečení. Moje první myšlenka byla, že jsem byl vyhozen z auta a krvavou scénu v autě jsem si jen představoval. Potom jsem přemýšlel, jak se dostanu domů a jak vysvětlím to, že jsem nahý? Podíval jsem se na auto - bylo totálně zničené. Z přední části auta vycházela pára. Nemohl jsem říct, že to bylo zpod kapoty, kvůli stavu v jakém byla. Auto bylo tak zdeformované a roztrhané, že už ani nevypadalo jako auto. Vypadalo jako malá koule. Viděl jsem, jak z nebe padá pneumatika, dopadla na zem a odkutálela se pryč. Pak mě napadlo, že mé mrtvé tělo je uvnitř auta. Něco mi říkalo, abych se tam šel podívat, ale odmítl jsem. Už jsem viděl, jak vypadalo, a nechtěl jsem to vidět znovu. Tehdy jsem si uvědomil, že jsem zemřel. Už jsem nebyl ve fyzickém těle. V tu chvíli jsem uslyšel hluk. Znělo to, jako kdyby divoká zvířata vrčela a smála se. Znělo to jako smích hyen. Viděl jsem je v dáli, jak běží ke mně. Vykřikl jsem k „Bohu“ o pomoc. Začal jsem se vznášet směrem nahoru k obloze.

Tehdy jsem si vzpomněl, že jsem měl cíl. Hledal jsem přítele, který uvízl na druhé straně brány smrti. Nedokázal se dostat k „Bohu“. Byl jsem zde, abych ho našel a odvedl k „Bohu“ a prosil jeho jménem o odpuštění. Řekl jsem té síle, která mě nesla nahoru, aby mě pustila a nechala mě dostat se k těm odporným kreaturám. Chystal jsem se každou z nich nakopat do zadku, abych se dostal ke svému příteli. Potřeboval jsem získat svého přítele před tím, než budu moct jít k „Bohu“ a zaklepat na nebeskou bránu. Něco mi říkalo, abych se vzdal a přestal bojovat. Řekl jsem: „Nepůjdu nikam bez svého přítele.“ Hlas řekl: „Tvůj přítel je s tebou, zatímco mluvíš. Otoč se a přesvědč se sám.“ Otočil jsem se a viděl, že nesu kamaráda na zádech. Vítězně jsem vykřikl a přiblížil se nahoru.

Cestoval jsem pod úhlem 45 stupňů, dokud jsem nedosáhl světla. Bylo to jako laserová show, kterou jsem slyšel, cítil, viděl, dotýkal se jí, cítil jsem její vůni i chuť.

To je vše, co si pamatuji z roku 1978. Řekl jsem každému, komu jsem mohl, že jsem letěl jako raketa do nebe. Lidé se mě ptali, kdo byl ten můj přítel, a já jim odpovídal, že nevím. Jen jsem se na něj odkazoval jako na svého přítele. Když jsem se tehdy otočil, abych se podíval za sebe – vše, co jsem viděl, byla jeho záda. Jeho záda byla na mých zádech. Neviděl jsem jeho tvář, jenom jsem slyšel jeho hlas. Netušil jsem, kdo to je.

Měsíce jsem mluvil o tomto zážitku. Lidé říkali, že ať už to bylo cokoli, změnilo to moji osobnost. Říkali, že jsem jiný člověk ve stejném těle. Stále mi neřekli nic o mém příteli, který zemřel. Netušil jsem, proč si vzal život. Byl pro mě naprostou záhadou. Vůbec nikdo mi nevěřil, když jsem jim říkal, že jsem byl ve zdemolovaném vraku svého auta, zemřel jsem a potom se nějak vrátil do života. DOKUD…

V roce 1988 jsem měl malou nepříjemnost, která mě zavedla v sanitce do nemocnice. Znovu jsem se probudil s tím, že jsem postrádal 12 hodin mého života. Neměl jsem představu, jak a proč jsem se dostal do nemocnice. Přišel doktor a řekl mi, že mě dohnala stará zranění. Chtěl mluvit o těchto zraněních. Řekl mi, že našel známky o nejpozoruhodnější operaci, jakou kdy viděl. Řekl mi, že to vypadá, že jsem byl uvnitř zmrzačený a potom nějak poskládaný zpět dohromady. Řekl, že mé chirurgické jizvy popírají všechno, co do té doby kdy viděl. Zeptal jsem se ho, jestli to vypadá jako zranění, které mohlo být způsobeno kutálením se v autě v rychlosti 125 mil za hodinu. Řekl, že to je přesně to, na co myslel. Řekl jsem mu, že jsem vždycky věděl, že se to stalo, ale lidé se mě snažili přesvědčit, že ne. Doktor chtěl, abych našel lékaře, který provedl operaci, pro kterou měl důkazy. Řekl jsem mu, že to nemá žádný smysl. Už jsem obvolal každou nemocnici ve svém starém rodném městě, abych našel jakoukoli informaci, ale nikdo žádnou neměl. Bylo to, jako by se to nikdy nestalo. Řekl jsem doktorovi, že je první člověk v mém životě, který mi kdy uvěřil. Požádal mě, abych mu dovolil ukázat mé záznamy světu, a každý na světě mi uvěří.

Řekl jsem mu, že se za to budu modlit a uvidím, co mi řeknou mé sny, abych udělal. Vrátil jsem se a řekl mu, že je nemůžu zveřejnit až do roku 1999. Musel jsem počkat, až se uskuteční slib, který jsem dostal. Doktor byl zklamaný, ale řekl jsem mu, že se musím řídit svým srdcem a zůstat věrný mým vizím a snům.

Před několika měsíci jsem si vzpomněl na obě 12 hodinové periody z roku 1978 i 1988. Během události z roku 1988 jsem měl také PBS prožitek. Zdravotník, který mě oživil, mi řekl, že jsem byl 26 minut bez známek života. Řekl mi, že jediný důvod, proč mi dal kyslíkovou masku, byl ten, že jsem na něj začal mluvit, zatímco jsem byl mimo tělo. Vzpomínám si v roce 1988, když se mě na to druhý den zeptal. Vybavuji si to. Byl jsem mimo tělo a snažil jsem se dostat zpět.

Nyní také věřím v reinkarnaci. Slib, který jsem dostal během obou těchto PBS, byl ten, že se můj přítel znovu vrátí do života. Narodil se znovu v novém těle. Čekal jsem na něj 21 let, než vyroste. Podle všeho bych měl opět otevřít náruč našemu přátelství. Pouto, které mezi námi existovalo, nemůže být zničeno životem, smrtí, časem, prostorem ani ničím jiným. Je to pouto mezi našimi srdci.

Je toho hodně kolem mého příběhu a pracuji na tom, abych sepsal všechny detaily. Byl jsem o to požádán během mých mimotělesných cest ke světlu během obou mých PBS.

Základní informace:

Druh zážitku: Muž

Datum, kdy se PBS událo: 5. květen 1978

Byla vaše zkušenost spojena s ohrožením vašeho života? Havárie auta, která nebyla nehodou, ale ani bych to nepovažoval za pokus o sebevraždu. Dávám svůj život zpět tomu, kdo mi ho dal. ???

Prvky PBS:

Jak vnímáte obsah vaší zkušenosti? Pozitivně

Mohly vaši zkušenost ovlivnit nějaké drogy nebo léky? Ne

Cítili jste se odloučeni od fyzického těla? Ano

Zdál se čas rychlejší nebo pomalejší? Připadalo mi, že se vše odehrálo najednou, nebo se čas zastavil, nebo ztratil smysl. Během PBS v roce 1988 tam byl závoj, který vypadal jako voda. Když jsem do něj vstoupil, cestoval jsem skrze dimenzi, která měla jinou vibrační úroveň. Pochopení a rozumové schopnosti měly jinou formu.

Porovnejte váš sluch během zkušenosti s vaším každodenním sluchem těsně před zkušeností. Tóny harmonie, odlišné od hudby, kterou jsem kdy dříve slyšel nebo vnímal.

Vypadlo to tak, že jste si byli vědomi věcí, které se děly někde jinde, např. mimosmyslovým vnímáním? V roce 1988 zatímco jsem byl mimo tělo… Mluvil jsem a komunikoval se záchranářem, který dorazil na místo mé nehody. Už vzdali mé oživování. Když jsem se vrátil zpět ze své cesty za světlem, křikl jsem na něj, aby se vrátil do práce, protože ještě nebyla dokončená. (Odešel, aby si dal cigaretu, zatímco čekal, až dorazí policie.)

Prošli jste tunelem? Ano. Připojil jsem se ke světlu.

Setkali jste se nebo měli jakékoliv vědomí o zemřelých (či žijících) bytostech? Ano. Byly tam dvě nebeské bytosti v průběhu PBS v roce 1978. Jedna byla žena a druhá muž. Byli jako staří přátelé, které jsem rozpoznal, když jsem byl mimo své tělo. Měl jsem povědomí o mnoha společných cestách a dobrodružstvích v duchovním smyslu.

Viděli jste nadpozemské světlo? Ano. Podobné laseru.

Měli jste vizi minulosti a jednotlivých událostí? Ano. Během této akce jsem požádal o popkorn. Dozvíte se, jak vaše činy vyvolávají řetězovou reakci v životech druhých. Vysíláte vlny hněvu a nenávisti a cítíte odezvu, cítíte, jakou to vyvolává řetězovou reakci v životě každého, koho se to dotýká.

Byly vám předány vize (události) z vaší budoucnosti? Události z budoucnosti světa. Osobní události z mé budoucnosti. Vzpomínky na světové události se mi neobnovily. Mám za to, že tyto informace mi byly poskytnuty.

Bůh, Duchovno a Víra:

Jaké bylo vaše náboženství před vaší zkušeností? Nejsem si jistý. Žádné.

Jaké je vaše náboženství nyní? Duchovní a velmi ostražité vůči náboženství.

Změnila se vaše víra ve svých hodnotách a přesvědčeních, protože jste měli vaši zkušenost? Ano. Po PBS v roce 1988 jsem byl velmi šťastný. Před PBS jsem byl deprimovaný a trpěl pocitem viny, protože jsem necítil, že žiju život do svého plného potenciálu. Následně jsem začal obdivovat život s obnoveným pocitem naděje.

Týkající se našeho pozemského života z jiného pohledu než náboženství:

Změny ve vašem životě od doby vašeho zážitku PBS: Víceméně beze změny.

Po PBS:

Je těžké popsat zážitek slovy? Ano. Komunikace za závojem světla byla bez anglických slov. Byl to jiný typ řeči, který bylo těžké vyjádřit slovy. Někdy to bylo až za hranicí slov.

Existují nějaké zážitky z vaší zkušenosti, které jsou obzvláště smysluplné anebo pro vás významné? Nejlepší byly lekce, které jsem mohl sdílet s ostatními. Pochybnosti a nedůvěra druhých byly nejhorší.

Sdíleli jste někdy tuto zkušenost s ostatními? Ano. V roce 1988 tam bylo mnoho svědků. Říkali mi, že se jich tehdejší události velmi dotkly. (Byli svědky mého těla bez života a poté ho viděli vrátit se zpět.) Všichni chtěli, abych napsal o svém zážitku. Slíbil jsem jim, že jednoho dne o něm napíšu, protože „lidé“ v mém „snu“ mi řekli, abych to udělal.

Je ještě něco, co byste rádi přidali ke své zkušenosti PBS? Je toho tolik, že nyní pracuji na tom, abych vše sepsal. Je to ucelené a podobné tomu, jako bych se pokoušel procpat slona vchodovými dveřmi domu. Je těžké to sepsat, protože to prostě nesedí. (Duchovní poznání do fyzického jazyka.)

Byly naše otázky a informace, na které jsme se ptali, přesné a srozumitelně popsané s ohledem na vaše zkušenosti? Nejsem si jistý.