Popis zkušenosti:

Byla jsem přijata do nemocnice s oboustrannou pneumonií a s akutním selháním ledvin. Umístili mne do samostatné místnosti, která na tom oddělení nebyla nijak monitorována. Ležela jsem jen na vozíku a signalizační zvonek nefungoval. Byla jsem připojena ke kyslíku s respiračním poměrem 28-35. Během toho dne jsem byla na různých testech, a když jsem se vrátila, nechali mě bez dozoru, nesledovali mě ani v noci. Ve spánku jsem, začala mít hypoxické halucinace, a když jsem se probudila, viděla jsem, jak se zajíci honí s veverkami po celé místnosti. Snažila jsem se zavolat sestru, aby mi pomohla, ale signalizace nefungovala. Pak jsem asi opět upadla do spánku a opustila své tělo. Stála jsem vedle vozíku. Věděla jsem, že jsem zřejmě velmi blízko smrti, a když se mi podařilo vrátit do svého těla, pokusila jsem se znovu přivolat sestru, ale nešlo to.

Pak jsem spatřila bílý tunel, kterým jsem velmi rychle prošla a na konci vešla do bílého světla. Na levé straně jsem spatřila zástup bytostí. Řekla jsem jim, že se nebudu zastavovat a jdu dál. Otočila jsem se napravo a ocitla jsem se v naprosté temnotě. Byla jsem však velmi klidná a pomyslela si: "Myslím, že jsem mrtvá." Napadlo mne, že bych měla alespoň někomu říct, že jsem mrtvá a zamířila do ošetřovny zdravotních sester, abych je požádala, aby se podívali do pokoje číslo šestnáct. Uviděla jsem tam všechny, které byly zrovna v práci, a řekla jim to. Pak jsem si uvědomila, že je to hloupost, protože jsem nebyla ve svém těle. Byla jsem jako nějaká lehká koule. Když jsem si to uvědomila, vrátila jsem se do prázdnoty. Pak jsem přemýšlela nad tím, komu bych to měla říct, a pomyslela jsem na svou matku, která se na zimu stěhovala do Harlingenu v Texasu. Jakmile jsem na to pomyslela, uviděla jsem před sebou okno. Za oknem muže a ženu spící v posteli. Vstoupila jsem oknem a podívala se na ně. Necítila jsem žádné emoce ani žádné pouto. Řekla jsem matce: "No, já jsem si myslela, že bych vám měla říci, že jsem zemřela a chystám se odejít." Pak jsem se vrátila oknem zase zpět do prázdnoty.

V prázdnotě jsem přemýšlela, co mám dělat dál. Chtěla jsem se ujistit, že to je opravdu prázdnota. Šla jsem nejdříve doleva a pak doprava. Pak dál a dál, ale všude, kde jsem byla, byla jen tma. Nedokázala jsem určit, kde jsem. Viděla jsem jen temnotu všude kolem sebe. Když jsem se upřeně dívala do té temnoty, měla jsem pocit, že já vydávám nějakou záři, ale nebyla jsem si tím úplně jistá. Když jsem se opět zadívala do temnoty, zahlédla jsem obrysy nějaké modré mříže, ale ta modrá byla tak tmavá, že se zdálo, že se mísí s temnotou. Dívala se do všech směrů a uvažovala, kam mám jít a co mám dělat. Když jsem tak přemýšlela, objevila se přede mnou v malá okénka, nebo snad televizní obrazovky, které byly téměř holografické. Obrazy se pohybovaly a v nich se odehrával můj život.

Přemýšlela jsem, co všechno o té prázdnotě vím, jen že je všude kolem, ale je neuchopitelná. Jak jsem na to pomyslela, vše se změnilo a v jediném okamžiku se kolem mě objevily další malé okna, kterých bylo nekonečně mnoho. Byla jsem tím ohromena a pomyslela si, že nevím, které z nich si mám vybrat, ale že musím být trpělivá, abych si vybrala správně.

Pak jsem se začala ptát sama sebe, kdo vlastně jsem. Byla jsem mé sekundární vědomí, nebo mé primární vědomí (mé vyšší já). Když jsem si tu otázku položila, zaslechla jsem nějaký hlas z pravé strany. Zhruba tam, kde bych měla mít pravé ucho, kdybych měla nějaké tělo. Hlas se zeptal: "Kým chceš být?"

Odpověděla jsem okamžitě a řekla. "Budu vždy studentkou školy Ramthy osvícené." Když jsem to řekla, všimla jsem si, že počet oken kolem se náhle zredukoval.

Pak mne napadlo, jestli už někdo našel mé tělo, kdybych náhodou byla připravena odejít jinam. Podívala jsem se tedy zpátky na mé tělo. Jakmile jsem to udělala, uviděla jsem, jak mí přátelé, rodina budou muset vyřizovat dědictví a budou z toho vystresovaní. Věděla jsem, že se musím vrátit a vypořádat se s nedokončenými záležitostmi. Vůbec se mi nechtělo, s povzdechem jsem si řekla: "Dobře vrátím se." Probudila jsem se v mém těle. Byla jsem v těžkém stavu a můj fyzický stav se značně zhoršil. Ale tentokrát zvonek zazvonil a já dokázala konečně sestru přivolat. Nakonec jsem byla převezena na jednotku intenzivní péče. Zůstala jsem tam ještě deset dní na dýchacím přístroji.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 19. března 2016