Popis zkušenosti:

V tu noc, mého prožitku blízké smrti, jsem pracoval na výzkumné lodi a zrovna jsme se vraceli z průzkumu na novém ponorném plavidle, představitel ponorky byl na palubě lodi. Nemohli jsme vplout do malého přístavu, protože moře bylo tak rozbouřené, že by loď mohla zavadit o dno u vjezdu do přístavu, pokud bychom se na vlnách zhoupli a propadli níže. Bylo už pozdě v noci, když jsme zakotvili pár kilometrů od břehu a rozhodli se vplout do přístavu další den, až se bouře uklidní.

Představitel ponorky se velmi snažil dostat na břeh, aby mohl stihnout let domů. Několik dalších členů posádky se také chtělo dostat domů. Rozhodli se, že na nás budou ráno čekat v přístavu. Dohodli se s plavčíkem a se mnou, že je odvezeme na našem nafukovacím člunu.

Kapitán lodě doporučil, abychom si nasadili záchranné vesty a posádka člunu s tím souhlasila. Všichni jsme byli zkušení potápěči a operátoři ponorek, kteří byli zvyklí žít na hladině i pod vodou. Museli jsme se protáhnout kolem zařízení na lodní řetězy, abychom našli a vytáhli staré zaprášené vesty, které tam byly uložené. Většina z nás neměla vestu na sobě už spoustu let a navíc to byly nějaké starší typy.

Zkontrolovali jsme naši polohu na radaru, abychom vytyčili kurz do přístavu a naložili do člunu vše, co bylo potřeba. Potom jsme ho spustili do oceánu, plavčík se chopil řízení člunu na zádi a já si vzal na starost navigaci. Člun měl silný motor a dokázal po vodě létat. Jeli jsme raději opatrně a drželi se na hladině. Kvůli velkým vlnám a propadům jsme většinou světla přístavu vůbec neviděli. Netrvalo dlouho a ztratili jsme v přístavu orientaci.

V jednu chvíli jsme se propadli na jedné z vln. Zakřičel jsem na plavčíka, aby otočil loď a vyrazil zpět na moře. Kamarád loď obrátil směrem k moři a pokračoval v jízdě. Najednou obloha zčernala a nad námi se v sedmimetrové výšce objevil hřeben pěny.

Kilometr od břehu a od přístavu jsme byli v zóně, kde se vlny rozbíjely na hřbetu písku. Pamatuji si, že když jsem tu pěnu uviděl, křičel jsem na všechny: „Zatraceně, tohle je ona,“ a vzápětí do nás vlna narazila. Náraz složil člun na půlku, od přídě k zádi, tři ze čtyř nafukovacích částí se protrhly, podlaha z hliníku a sklolaminátu se rozpadla a motor vypadl z příčníku.

Byl jsem katapultován z přídě do oceánu, když na mě vlna dopadla, zmocnila se mě a stáhla pod hladinu. Nejzběsilejší síla a moc, jakou jsem kdy na svém těle pocítil. Byl jsem sám a oddělen od všech. Ztratil jsem smysl pro orientaci a oceán si se mnou hrál jako s panenkou. Otevřel jsem pod hladinou oči, vyfoukl nějaké bubliny, abych získal představu, kudy se budou vznášet, písek a sůl pálily a všude byla taková tma, že jsem bubliny vůbec neviděl.

Nevěděl jsem, kterým směrem je hladina. Letité zkušenosti z potápění mě naučily nepanikařit. Čekal jsem a čekal, až mě ta stará záchranná vesta "May West" sama vynese na hladinu. V současnosti už není u moře tolik pouličních světel, takže tam bývá většinou tma. Moře mnou stále pohazovalo, plíce mne pálily a potřebovaly se nadechnout. Stále jsem nevyplouval na hladinu. Jak čas utíkal, pálení v plicích se zmenšovalo a začala mi být velká zima. Věděl jsem, že můj mozek potřebuje kyslík, a pak přišla jakási euforie. Zadržoval jsem ten dech, ale nakonec mě přemohla ta euforie a já začal dýchat slanou vodu. Pamatuji si jen to pálení v plicích, které zmizelo a všude kolem byla studená tma.

Znenadání jsem si všiml světla, které se začalo kolem mne pozvolna rozjasňovat. Necítil jsem své fyzické tělo, ale i když jsem v něm nebyl, své smysly jsem stále měl. Také mi začínalo být tepleji a pohodlněji. Všiml jsem si, že se v tom světle pohybuji směrem do jakési jasnější oblasti. Nešlo se tomu bránit, ale připadalo mi to přirozené a povědomé. Připadal jsem si vítán, jako bych přicházel domů a cítil jsem neuvěřitelný pocit lásky. Byl jsem neskutečně šťastný, cítil se klidně a velmi milován. Fyzické tělo zmizelo; Stal jsem se beztvarým světlem. Nijak jsem to nehodnotil, jen jsem tu změnu akceptoval, bylo to úplně přirozené.

Pak jsem v tom světle cítil nějaké bytosti a přicházely i další. Stále jsem se pohyboval směrem k těm bytostem a přál si být u nich. Znal jsem ty bytosti, které mě vítali. Podporovali mě a pomáhali mi se přizpůsobit. Přišlo jich více, celkem snad tucet a byli kolem mě. Všechny jsem je dobře znal, snad jako velmi blízké členy rodiny.

Než jsem s kterýmkoli z nich začal komunikovat, objevily se záblesky a výjevy z mého života. Časem jsem se dozvěděl, že se tomu říká životní revize a je pro mne velmi těžké vysvětlit tu nelítostnou intenzitu prožitku. Slovy nemohu vylíčit objektivitu v této fázi zkušenosti. Nejen, že to byly ukázky situací, ale obsahovaly i intimní pocity a nejen moje pocity. Prožíval jsem pocity ostatních lidí v přehledu, a jak se mé činy dotkly jich samotných. Cítil jsem jejich radost, štěstí, zármutky, zklamání, lásku, prostě všechny jejich aktuální emoce. Necítil jsem však, že bych byl za své činy souzen. Přišlo mi to spíše, jako bych si prohlížel svůj život, abych se mohl poučit a zdokonalit. Pak se výjevy a pocity změnily. To mi byly ukázány situace, které nebyly z mého dosavadního života. Byl jsem dezorientovaný a zmatený; Ukazovali mi části z mého života, které se ještě nestaly.

Ostatní bytosti mi byly oporou, ale nemluvili na mne. Uklidňovali mě myšlenkami, láskou a soucitem. Řekli mi o mém životě velmi osobní věci, o kterých se nebudu zmiňovat. Hned potom jsem velmi jasně a zřetelně slyšel slova, že tohle není ta správná chvíle a já se musím vrátit. Nechtěl jsem se vrátit. Prosil jsem, abych mohl s nimi zůstat. Ještě jednou mi bylo řečeno, že teď není správný okamžik a mám ještě nějaké úkoly. Pochopil jsem, že se musím vrátit do svého těla a žít dál. Pobyt v Božím světle mi velmi ztěžoval návrat zpět. Nechtěl jsem se vrátit, bylo to bolestnější než samotné utonutí. Skupinu bytostí, které tam byly se mnou, jsem si nazval spřízněnou skupinou mé duše. Skupina mi pomohla vrátit se do těla, i když jsem toužil s nimi zůstat. Požadavek k návratu zpět byla ta nejkrutější věc, o kterou jsem byl v mém životě požádán.

Uvědomil jsem si, že se mé tělo bez známek života vznáší ve vodě, která si se mnou hrála a omílala vodou s pískem. Námořníci jeden konec lana vezmou a propletou ho zpět do uvázaného lana. U nás mu říkají "hořký konec". Ten hořký konec provazu se mi sám omotal kolem paže a mlátil mě do hrudi. Druhý konec tohoto lana byl připevněn ke člunu. Když zasáhla další vlna, lano mi vykloubilo rameno i palec, ale vytáhlo mě na hladinu. Tři vzduchem naplněné části člunu byly prázdné, ale v posledním byl stále vzduch. Moje tělo bylo zamotané do lana a pontonu se vzduchem. Jedna z vln do mě udeřila tak silně, že mi vytlačila část vody z plic. Konečně jsem vydechl a můj duch byl vhozen zpět do mého těla.

Plíce byly v plamenech, hlava mi bušila a znovu bych se dostal pod hladinu, kdybych nebyl svázaný s lodí. Vykašlal jsem se, vyzvracel a zkusil znovu dýchat. V dálce jsem uslyšel někoho volat mé jméno. Spolucestující už mě hledali. Nějak našli baterku, ale všechno ostatní bylo ztraceno. Doplavali ke mně a k torzu člunu. Stále jsme byli přes kilometr od pobřeží. Všichni jsme viseli na člunu a začali plavat ke břehu. Jakmile jsem se odmotal, stále jsem měl problém zůstat na hladině. Tak jsem si sundal boty, ale nepomohlo to. Pak jsem si rozvázal záchrannou vestu a zjistil jsem, že podšívka byla rozpadlá a zaplavená vodou. Byla to záchranná vesta, která mě táhla dolů. To, co mi mělo zachránit život, mě ve skutečnosti zabilo, abych byl nakonec zachráněn hořkým koncem lana.

Když jsme se dostali na břeh, dva kolegové mi nahodili vykloubenou ruku zpět. Když jsem dorazil domů a ke své ženě, byl jsem stále v šoku. Byla zrovna zdravotní sestrou a pečovala o mě dva dny, než jsem se opravdu úplně vrátil do svého těla. Část mě stále zůstávala ve spojení se světlem, dokud jsem to dostatečně nepotlačil.

Základní informace:

Pohlaví: Muž

PBS se stalo: Duben 1984

Prvky PBS:

Byl váš zážitek spojen s ohrožením života? Ano, nehoda a klinická smrt v převráceném člunu na rozbouřeném moři.

Jak hodnotíte obsah své zkušenosti? Pozitivně

Cítili jste se odděleni od fyzického těla? Shrnul bych to tak, že jsem si oblékl to lehčí tělo.

Jak byste porovnali úroveň vědomí a bdělosti během zážitku s vaším běžným každodenním vědomím a bdělostí? Byl jsem naprosto bdělý a zcela jasně uvažoval.

Setkali jste se, nebo jste se nějak jinak dozvěděli o jiných zesnulých (nebo živých) bytostech? Ano, bylo jich kolem dvanácti, obestoupili mě a já je všechny znal, ale ne z mého života. Cítil jsem z nich něhu a lásku. Z jejich komunikace vyplynulo, že mě vítali, jako bych přišel domů.

Viděli jste nadpozemské světlo? Kolem mě bylo stále jasněji, dokud to nebylo úplně oslňující. Kdybych tam měl pozemský zrak, nic bych neviděl.

Měli jste pocit, že najednou rozumíte všemu? Všechno o vesmíru. Když jsem se vrátil, byl jsem dva dny v přímém spojení s tím světlem. Zčásti jsem byl v šoku, část mého těla cítila opravdovou bolest a část byla stále ve světle a prožívala fyzické uzdravování. Během těch dvou dnů jsem si uvědomil, že jsem dostal tři neuvěřitelné dary. Prvním darem bylo přijetí. Věděl jsem, kdo jsem a byl schopen přijmout, že mám chyby a přednosti. Už jsem se nepotřeboval trýznit kvůli neúspěchům. Místo toho jsem se začal učit, přijímat a udělat ze sebe lepšího člověka. Pochopil jsem, že můj život může ovlivňovat ostatní životy, aniž bych si to dříve uvědomoval. Vím také, že jsem za všech okolností na správném místě. Druhým darem bylo pochopení slova tolerance. To bylo pro mě velmi nové. Rád jsem prosazoval své zájmy. Najednou jsem pochopil, že musím respektovat a uznávat názory a životní cesty ostatních. Chápu to tak, že ostatní na své životní cestě prožívají to, co potřebují pro svůj osobní rozvoj. Moje tolerance umožňuje chápat, že kráčejí po svých vlastních cestách. Třetím darem byla pravda. Dva dny po mém prožitku blízké smrti to bylo nejintenzivnější. Neměl jsem jen fyzický šok; největší můj šok zavinilo poznání pravdy. Ty dva dny jsem strávil a vnímal vše mým otevřeným srdcem. Když říkám otevřené srdce, mám na mysli to světlo a lásku, kterou vnímáte v přítomnosti té bezpodmínečné lásky. Ten pocit návratu domů zůstal v mém srdci. Měl jsem pocit, jako by se mé srdce rozšířilo mimo fyzické tělo a bylo spojeno úplně se vším ve vesmíru. Postavit se tváří k pravdě bylo kvůli mé minulosti velmi psychicky náročné a bolestivé, protože jsem se musel postavit sám sobě. Musel jsem se svým chybám i svým přednostem postavit čestně a jasně. Pochopil jsem, že každý má svůj vlastní názor a ten se velmi liší od opravdové pravdy. Těmito třemi dary začal můj nový život. Začal jsem se měnit. Už jsem neviděl všechno stejně. Začal jsem na sobě pracovat. Když jsem jako mladý muž dospíval v Arizoně, rozuměl jsem přirozené indiánské cestě. Při práci na sobě jsem měl tendenci sledovat a pozorovat cestu, kterou jdu. Největší můj růst přišel ve chvílích komunikace s přírodou. Moje duše najednou přijímala informace, které jsem dříve neměl šanci poznat. Zpočátku jsem těmto věcem nevěřil, takže jsem si je ověřoval. Nerozuměl jsem si s touto nově probuzenou duchovní stránkou, dokud jsem postupem času nezmoudřel a začal tomu více důvěřovat. Pokračoval jsem v práci, zábavě a žil si svůj život. S nově nalezenými schopnostmi jsem se úplně sžil asi za deset let. Odešel jsem kvůli mému duchovnímu vzestupu zpět do Arizony, kde jsem kdysi jako teenager vyrůstal. Mým plánem bylo vyrazit na některou ze starých stezek a užít si přírody. Usoudil jsem, že jsem se svými třemi dary urazil již kus cesty, a myslel si, že si vedu velmi dobře. První den nauky se měla celá skupina sejít k ranní mediaci. Odešel jsem pryč od všech ostatních, abych se uchýlil do malé jeskyně, kterou jsem znal. Mým záměrem bylo jen meditovat, relaxovat a soustředit se. Moc jsem to neuměl. Duch a světlo z mého prožitku blízké smrti mě přemohly. Začal jsem znovu a opětovně prožívat svůj zážitek blízké smrti. Ale bylo to velmi rozdílné. Tentokrát Duch hovořil přímo se mnou, nepromítal myšlenky a informace. Od té původní zkušenosti, která se mi stala před deseti lety, jsem se nikdy nepokusil vrátit ke Světlu nebo úplně otevřít své srdce. Bylo to, jako bych na to účelově zapomněl a teď se vrátil daleko do minulosti. Těsně po prožitku mé lidské já nebylo schopno přijmout to spojení s univerzálním vševědoucím Bohem a vším co existuje všude kolem. Uvědomil jsem si, že jsem to potlačoval násilím. Vrátil jsem z meditace a byl znovu zpět i s mým otevřeným srdcem. Polovinou mysli jsem byl ve světle - polovinou ve své fyzické přítomnosti. Celé tři dny jsem si stále dokola přehrával svůj prožitek. Tedy to vyvrcholilo do mé druhé transformační zkušenosti. Tato druhá ve mně zanechala pocit, že se mohu kdykoli spojit se světlem. Dozvěděl jsem se, že se všichni můžeme spojit se světlem. Jde jen o to, dopřát si čas naslouchat a uklidnit svou mysl. Díky tomu jsem přišel na to, že jsme všichni součástí všeho, třebaže tomu říkáme Bůh. Všichni jsme spolutvůrci našich životů i všeho, co prožíváme. Potřeboval jsem, těch deset let přemýšlení, abych byl připraven na tuto transformaci, která mě donutila postavit se tomu tváří v tvář. Toto porozumění způsobilo, že jsem ještě více změnil svůj život. Zapracoval jsem na sobě, abych se stal lepším člověkem - chci vám to popsat. Začal jsem tím, čemu teď říkám tichá služba. Začali za mnou chodit další lidé, kteří hledali pomoc. Duše mi mnohokrát intuitivně sdělila, co mám udělat, nebo říci, často ve formě individuální rady s duchovním základem. Myslím, že to, co lidi ke mně přitahovalo, byla změna způsobu, jakým jsem vyjadřoval lásku a soucit, protože já jsem měl možnost poznat Světlo, pocítit opravdovou a bezpodmínečnou lásku. Jsme všichni jen lidé a naše lidské ega vytvářejí naši vlastní představu pojmu láska. Ať už je to láska k přítelkyni nebo k jídlu, jako lidé máme v sobě nějaká očekávání. Očekáváme lásku na oplátku nebo alespoň určité chování lidí. Takto však bezpodmínečná láska nevypadá. Tím, že žijete bez očekávání lásky od druhých a bezpodmínečným rozdáváním své lásky budujete opravdový cit, který ostatní vnímají, a přitahuje je. Také to však může způsobit určité problémy. Lidé často nechápou vaši bezpodmínečnou lásku a vykládají si ji podle sebe. Lidé si často vytváří iluze a očekávání. Než jsem tento fakt rozeznal, působilo mi to určité potíže. Během několika posledních měsíců se projevila moje třetí transformace. V mém životním přehledu mi byly ukázány i budoucí události. Jednou z nich byl boj a smíření se s rakovinou. Nedávno mi diagnostikovali rakovinu plic ve čtvrtém stadiu se špatnou prognózou. Přišla v době, kdy jsem se více zabýval svými lidskými potřebami, než duchovním já. Kvůli mé službě lidem a zkušenostem jsem se s rakovinou smířil okamžitě. Přivedla mě to zpět do mého středu a rovnováhy mezi tělem a Duchem. Přineslo mi to nový pohled na to, jak se s tím smířit a zvládat všechny aspekty smrtelné nemoci. Duše mi napovídala způsoby, jak se vypořádat s fyzickou bolestí, s účinky léků, které pomáhaly i ubližovaly, ale také s mentálními procesy uzdravování. Byly mi odhaleny metody vizualizací a meditací na úlevu od fyzické bolesti. Pomáhaly mi při soustředění na emoční úzkosti a změny nálad. Metody najdete na mých webových stránkách, aby z nich mohli mít prospěch všichni. Duše mi napověděla, že toto je moje budoucí cesta. Mám spolupracovat a pomáhat ostatním s nevyléčitelnou nemocí a pokračovat ve své službě lidem. Tato třetí zkušenost nebyla jako ty předchozí, ve kterých jsem získal konkrétní schopnosti. Díky tomu se všechny mé schopnosti očistily a spojily do větší rovnováhy. Bylo to pro mne potvrzení toho, že jsem opět na správném místě s jasnou filozofií. Nastala chvíle, abych lidem pomáhal tím, že budu více veřejně sdílet, co jsem zažil, naučil se, jak to využívám ke smíření se s nemocí. Myslím, že pokud bych měl shrnout poznání z těch tří transformací a vyjmout to nejdůležitější, tak by to bylo sdělení: Všichni jsme si vybrali cestu, na které právě jsme, pro náš možný růst a vývoj. Všichni máme přístup k Božímu světlu a lásce, jen se musíme zastavit, zaposlouchat se a být jí otevření. Všichni zdoláváme překážky a hořké zkušenosti, které musíme překonat, poučit se z nich, abychom se mohli rozvíjet a zdokonalovat. Bůh nás neopustil, i když se nám věci zdají být těžké. Abychom mohli růst, je nutné zažít vše, ať už to vnímáme jako dobré, nebo špatné. Boží světlo a láska je součástí každého z nás a nemusíme ji hledat. Jen se musíme otevřít a začít ji vnímat.

Dospěli jste na hranici nebo místo, odkud by nebylo možné se vrátit? Byl jsem poslán zpět proti mé vůli a byl si toho vědom. Po zhlédnutí a přezkoumání života jsem to přijal, žádná další diskuse neproběhla.