Popis zkušenosti:

Jmenuji se David a žiji na Hawaji. Mám 32 let a přežil jsem prožitek blízkosti smrti. Nikdy jsem zatím o tom s nikým nehovořil, ani s žádnou odbornou skupinou, která se tím zabývá. PBS měl obrovský vliv na změny v mém životě až to někdy vypadalo, že jsem blázen. Nyní vím, že šílená byla jen část mého já, která tuto skutečnost chtěla popírat a stále pochybovala.

Psal se rok 1990 a já žil ve východní zátoce, v severní Kalifornii. Vrátil jsem se zrovna z lyžařského zájezdu ve Squaw Valley. Poprvé v životě jsem viděl sníh a nějak jsem se tam nachladil, ale chodil stále do práce v Berkeley Host Marriott, kde jsem pracoval jako číšník. Také vím, že počasí bylo velmi chladné, zvláště v období před koncem roku, navíc pro mne, kluka z ostrovů. Byl jsem mladý naštvaný chlap, naštvaný na Boha, protože jsem byl gay.  Tohle jsem si nesl sebou cestou na druhou stranu.  Dnes už vím, že se nikdy nebudu tak zlobit.

Pozdě večer jsem se vracel k mé tetičce Maile, do jejího domu. Nikdo nebyl doma. Myslel jsem si, že moje tetička se strýcem jsou možná na nějaké rodinné oslavě a moje sestra stále pracuje do pozních nočních hodin v PBX management at the Oakland Sheraton. Můj kašel byl mnohem horší a pak jsem náhle cítil problém se nadechnout a vydechnout bez námahy. V tu chvíli jsem si vzpoměl na jednu dívku, z lyžařské boudy ve Squaw Valley, která zápasila s přicházející pneumonií, když jsem tam jednou obědval. Byl jsem doma, oblečen do velmi teplého oblečení, abych se udržel v teple. Hlasitý vítr sem doléhal zvenčí a v tom zvuku jsem v hlavě zaslechl hlas mého otce, který mi říkal, „Chlapče co se s tebou děje, copak nevíš, že v naší rodině neznáme nemoce“?  Jeho hlas mne povzbudil a já se cítil lépe. Postavil jsem se do pozoru a odpověděl „Ano tati já vím“. Oblékl jsem si rukavice, zimní čepici, teplé boty a mířil ke dveřím, abych se trochu v té zimě prošel. Ve čtvrtině cesty dolů k sousednímu bloku jsem se zhroutil. Snažil se rychle vstát, a vypadat co nejlépe. Doufal jsem, že si sousedé nevšimli mé slabosti. Umíral jsem a věděl jsem to. Částečně popírat vážnost situace je před smrtí vždy normální, protože ta zkušenost se zdá velmi absurdní.  

Ocitl jsem se zpět na mém gauči neschopen  pohodlně zaujmout nějakou vhodnou pozici. Nakonec jsem si šel lehnout do mého pokoje. Byl to jen malý náhradní prostor v domě, velký asi jako šatník. Pokoj byl pěkně vyzdoben vším, co jsem měl rád  a jeho samotné vybavení poskytovalo skvělé pohodlí. Kolem půlnoci jsem propadl spánku. Náhle mne probudila bodavá bolest v hrudníku.  Měl jsem vykulené oči a díval se v hrůze do stropu pokoje, ústa otevřená dokořán, abych se mohl v příštím okamžiku nadechnout.  Zmítal a dusil jsem se v posteli. Bolest byla nevyjádřitelná. Vnímal jsem to tak, že teď odcházím, mohu jen poslouchat zvuky a cítil jak bolest postupně slábne, jako bych požil nějakou přírodní euforickou drogu, která osvobozuje můj mozek od bolesti. Pak zmizela všechna fyzická bolest, slyšel jsem tělo a poslední mé kopy do zdi u postele – a pak už nic…

Jsem stále tady, pomyslel jsem si. Měl bych vstanout a podívat se co ten rozruch znamenal. Šel jsem ke dveřím ložnice a zastavil se. Otočil jsem se dokola a neviděl na sobě své tělo, protože stále leželo na posteli. Můj pokoj byl stejný, ale odlišný. Zdálo se, že vše co jsem tam měl mělo náhle zvláštní a překrásný lesk. Modrozelená světelná aura zářila ze všech mých předmětů, které jsem vlastnil. Zahlédl jsem svoje chodidla a stopy nohou které jsem za sebou zanechával a i mé doteky rukou byly zřejmé. Byl jsem tím naprosto fascinován a uchvácen, takže jsem na chvíli zapomněl, co se vlastně stalo. Nejistě jsem si pohrával s myšlenkou opustit pokoj a odejít za dalšími zážitky.

Chtěl jsem otevřít dveře z ložnice, ale moje ruka jimi prošla až po lokty. Cítil jsem tam pocity jiných, kteří se tam váleli ve velkém smutku, jako by jim na ničem nezáleželo. Bylo to velmi děsivé a tak jsem vtáhl ruce zpět. Podíval se do okna a viděl pohupující se větve, které narážely do okenní tabule, jak s nimi stále lomcovala zuřící bouře. Zvažoval jsem, zda se nemám vrátit do svého těla, ale zdálo se to již být neproveditelné. Jediná žárovka, kterou jsem nechal svítit nad mou hlavou se jevila stále jasnější a jasnější. To je vstup, pomyslel jsem si a rozhodl se jít za tím světlem. Odejít a šel jsem – velmi a velmi rychle. Všechny moje zážitky se mi přehrály od narození až do smrti. 

Ocitl jsem se ve velmi bouřlivém místě. Toto byla asi destinace, kam jsem měl odejít po smrti. Snad to bylo proto, protože jsem umřel ve hněvu a v období, kdy jsem nebyl schopen najít ve svém srdci klid. Z tohoto místa si vzpomínám na něco, co stojí za zmínku. Byla to ozvěna mých „hlasitých myšlenek“.  Můj hlas letěl přímo přede mne k horizontu a ozvěna ho vracela zpět z horizontu ke mně a pak za mne. Tohle mi dělalo vážně zle. To místo, kam jsem se dostal, nebylo vůbec příjemné prostředí. Žádnou bouři na zemi jsem nezažil takovou, jaká se tam přede mnou rozvinula na nebi a na zemi, na této nové třesoucí se planetě. Kolem mne se vyskytovaly různě veliké sopečné průduchy, které mohly ve kterémkoliv okamžiku začít chrlit páru a vedro. Občas se z nich vynořil duch vymrštěný parou, který náhle začal bloudit kolem, jako by ztratil něco, co stále nemůže najít.

Jeden duch byl takto vystřelen z jámy blízko mne, byla to žena. Vyděsilo mne to. Měla na sobě velmi starý oděv, na několika místech roztrhaný, který vypadal dost špinavý. Neměla pod sebou žádné nohy a vypadalo to, že se vznáší. Blížila se ke mně velmi pomalu a když už byla nadosah rozhodl jsem se s ní dát do řeči.

Požádal jsem ji, jestli je mi schopná říci, jak se to místo jmenuje. Nechtěla odpovědět. Nicméně, blížila se ke mně a vypadalo to, že mne chce zastrašit nebo mi nějak ublížit. Všechny myšlenky jsou zde slyšet, takže vaše vlastní úmysly zde nelze skrývat, místo toho jen příjdete a prostě je vyslovíte. Tak jsem „řekl“ velmi přísně „kdo jsi“ !! Strhla část své masky a odkryla lebku a kosti, její čelisti byly dokořán otevřeny, jako by byly vykloubené. Pak odhodila úplně celou róbu, do které byla zahalená a vrhla se na mne jako na chutné sousto. Napadla mé levé rameno mého duchovního těla. Bolest byla naprosto nesnesitelná, byla větší než smrtelná křeč. V tom se vznesla do víru vzduchu kolem, aby si ukousla další kousek mého ducha. Poklekl jsem na kolena, plakal a volal Boha.

Ta žena (duch) si položila ruce na hlavu a zmizela zpátky v otvoru, kterým se objevila. Všiml jsem si, že i ostatní blížící se duchové provedli to samé. Neustále jsem plakal a volal Boha a ptal se ho jestli mi odpustí mé hrubé výroky, které jsem o něm říkal a jestli by mne mohl vzít domů, pryč z tohoto divného místa.

V tomto okamžiku jsem si všiml, že se mi přestala vracet hlasitá ozvěna mých myšlenek. Když jsem „zakřičel“ jeho jméno k vrcholkům horizontu. Jen jeho jméno samotné explodovalo do světla a zvuku. Zbytek duchů kolem mne neunesl strach z Boha. Nebyla to pro ně vůbec příjemná chvíle. Připadlo mi to smutné, ale pro mne i radostné, protože když když to světlo na horizontu explodovalo, věděl jsem, že Bůh moji omluvu vyslyšel.

Jeho světlo bylo tak překrásné, že se to nedá slovy popsat. Bylo to jako světlo vycházejícího slunce, které vystoupilo zpoza hor na oblohu. Láska prostoupila každou část mé bytosti a můj duch byl znovuzrozen. Planeta Země se pod jeho vlivem světla také změnila. Viděl jsem, jak se trhají a otvírají části skal a vystřikuje z nich voda jako vodopády.  Tmavé mraky nad mou hlavou se rychle začaly zmenšovat a ustupovat dozadu. Bůh přišel: jeho světlo bylo teplé a přívětivé. Rozlil se ve mně obrovský klid a mír.  

Jeho světlo se pomalu rozlilo po krajině, na které se začala objevovat tráva. Obrovské vysoké stromy se prorvaly z povrchu a najednou stály přede mnou. Všechny boží stvoření vyšly z lesa, jako by mne zdravily. Bylo to nejkrásnější přivítání domů. Slzy radosti a smích jsou všechna slova, která se dají pro tento zážitek použít. Jeho světlo se stalo extrémně jasné a já jim byl celý pohlcen.  Bůh mne držel chvíli v objetí a jeho světlo nabývalo jasnosti, až jsem již nic jiného neviděl.

V tomto bodě jsem pocítil, že nastal čas, abych se vrátil na Zemi. Díval jsem se na něj a prosil ho „prosím pane, mohl bych tady zůstat?“ Utěšoval mne a řekl, že můj čas ne Zemi ještě neskončil. „Nyní odejdi a buď vzorný, je toho ještě moc, co se máš naučit“. Během cesty na Zem jsem mu neustále děkoval a pak i tady. PRÁSK!!! Byl jsem „zcela“ zpět v těle (nevím jestli „zcela“ je to správné slovo), ale poprvé jsem se cítil „zcela“ zpět v těle, ok.

ANO, teď jsem byl zpátky, ve své žijící mašině a kontroloval jsem všechny její funkce – závady nenalezeny! Dýchací systém - zcela vyčištěn!! Byl jsem dezorientován, šokován a trochu zmaten. To jsou jediná slova, která mne napadají, abych popsal můj návrat do lidského těla. Dalším by mohlo být – popírání druhů. Otázkou je, jak může přijít logická úvaha o popírání lidství? Vykouřil jsem snad hodně „trávy“ a pak se vydal na tuto zvláštní cestu? Odpověď a důkazy byly kolem mne. Moje bunda a další oblečení byly jako po boji rozházené v pokoji, to když jsem se vrátil domů z procházky. Telefon byl stále na čísle 911 a operátor mi nadával.  Musel jsem se přesvědčit, že jsem ve svém pokoji zády ke zdi. Pomalu jsem se posadil a čekal na východ slunce.

Tohle bylo jedno z nejkrásnějších rán, která jsem kdy spatřil. Obloha byla jasně růžová a sluce vycházelo za horizontem. Dokonce i teď vím, když jsou mé dny a život více napjaté, že nastal čas zastavit se a počkat si na východ slunce. Mnohokrát „JEJ“ vidím smějícího se na slunci, svítícího na mou tvář. Je to pro mne obrovská útěcha vědět, že se jednou vrátím domů, až skončím všechno poznání a všechny mé úkoly.

Základní informace:

Druh zážitku:    Muž