Popis zkušenosti:

Měla jsem zkušenost blízko smrti poté, co jsem se stala účastníkem téměř smrtelné autonehody, která měla za následek poranění hlavy, které způsobilo, že jsem přestala dýchat, což si vyžádalo použití ventilátoru, a následné kóma. Od té doby, co jsem se probrala z kómatu, mám živé vzpomínky na svůj zážitek Blízké smrti, na dobu, kdy jsem byla na druhé straně v nebeské říši.

Pamatuji si, že vším prostupovala jasná mlha. Světlo bylo všude; dokonce procházelo skrze mě! Pamatuji si, jak jsem se dívala na svou ruku a světlo jí prošlo! Viděla jsem, že moje ruka je průhledná, ale nepřekvapilo mě to. Kráčela jsem s nebeskou osobností, Jeho tvář zářila takovým jasem, který nedokážu popsat. Věděla jsem, že tato nebeská osobnost je Ježíš; neřekl, kdo je, prostě jsem to věděla.

Pamatuji si, jak jsem s Ním chodila, ale nechodili jsme ve fyzickém smyslu. Nejlépe bych to mohla popsat tak, že jsme se vznášeli prázdným prostorem nad zemí. Všechno vypadalo celkově bělejší a jasnější. Bylo vidět jasně zelenou barvu rostlin. Viděla jsem vodu a jasnou záři obklopující všechno. Voda byla tak jiskřivě čistá. Pamatuji si, že jsem se chtěla sehnout a napít se z potoka, který protékal zahradou, kterou jsme procházeli. Když jsem se snažila nabrat vodu do dlaní, voda mi doslova protekla rukama a nebyla mokrá. Ježíš se zastavil a díval se na mě, zatímco jsem byla sehnutá a snažila jsem se napít této vody. Cítila jsem na sobě jeho oči. Moje žízeň po této vodě, i když jsem si ji nedokázala donést ke rtům a vypít, byla pryč. Nedokážu popsat ten pocit, když mi voda procházela skrz ruce, ale přesto jsem něco cítila. Cítila jsem ohromnou touhu zakusit všechno v této zahradě. Když jsme s touto nebeskou bytostí rozmlouvali, nebylo to pomocí našich úst, ale věděla jsem, že spolu komunikujeme. Jeho tvář přímo zářila a to, co ke mně cítil, zářilo kolem něho. Jednoduše vyzařoval lásku, starost a péči o mě. Ten pocit klidu byl nepopsatelný. Dostala jsem na výběr, že se mohu buď vrátit na tuto zemi a žít dále život, nebo zůstat s Ním tam v nebi. Oba jsme věděli, že návrat na tuto zemi bude těžký, protože jsem mu řekla, že se chci vrátit do tento pozemského života, jen pokud budu moci pomáhat sobě i ostatním. Věděl, že nechci žít na této zemi, pokud by tento život pro mě znamenal být uvězněnou v nereagujícím těle neschopném komunikovat. Láskyplný pohled v Jeho očích, když se na mě díval, mi tehdy naplnil srdce radostí, a když to píšu, stejný pocit radosti, který jsem cítila tehdy, se mi opět vrací. Nevím, jak jsem to dělala, ale viděla jsem svého manžela tam v nemocnici, jak mě drží za ruku a mluví k mému tělu. Bylo to, jako bych byla v místnosti, ale viděla jsem ho z jiného úhlu pohledu, než pohledem svých očí. Cítila jsem silnou touhu vrátit se na zem a žít více života se svým manželem, pokud s ním budu moci komunikovat a pomáhat mu. Pán porozuměl a vyslyšel touhy mého srdce.

Další věc, kterou si pamatuji, že jsem byla uvězněná v mém těle, zatímco ostatní se starali o mé fyzické potřeby. Pamatuji si, že jsem poznala, co si sestry myslí, podle toho, jak se mě dotýkaly. Poznala jsem, jestli si myslí, že budu žít nebo ne, podle jejich doteků. Poznala jsem, když si myslely, že se starají o mrtvou osobu, jejíž duch tam není. Pamatuji si, jak jsem se snažila křičet: „Podívej, jsem naživu! Budu žít!“ Byla jsem klidnější důvěřovala jsem dané osobě mnohem víc, kdybych věděla, že ví, že jsem ve svém těle, a věří, že mám šanci žít. Očividně jsem dokázala číst jejich myšlenky.

Pamatuji si, že v této nebeské říši jako duch komunikovala telepaticky. Jsem frustrovaná, když ostatní lidé nedokážou číst mé myšlenky nebo já nedokážu číst jejich myšlenky. Mluvit mými ústy je tak fyzické (a obtížné, mohu dodat). Fráze, kterou tento svět používá jako spřízněné duše, (zpravidla v romantickém smyslu) odkazuje na komunikaci mezi dvěma dušemi. Někomu to může znít neuvěřitelně; těm, kteří tuto komunikaci ducha s duchem nezažili, dokonce mysticky. Komunikace na duchovní úrovni je velmi hluboká, je to velké požehnání.


ZDE JE ROZŠÍŘENÁ VERZE

POPIS ZKUŠENOSTI:

Měla jsem zkušenost blízké smrti poté, co jsem byla vážně zraněna při téměř smrtelné automobilové nehodě, která způsobila, že jsem přestala dýchat, což si vyžádalo použití podpůrného ventilátoru, a následné kóma. Od té doby, co jsem se probrala z kómatu, mám živé vzpomínky na dobu, kdy jsem byla na druhé straně závoje v nebeské říši. Vše prostupovala jasná mlha. Světlo bylo všude, procházelo dokonce i skrze mne! Pamatuji si, jak jsem se dívala na svou ruku a světlo procházel skrz ni. Viděla jsem, že moje ruka je průhledná, ale nepřekvapilo mě to. Když jsem kráčela s touto nebeskou postavou, její tvář zářila takovým jasem, že to nedokážu popsat. Věděla jsem, že tato nebeská osobnost je Ježíš, protože jsem ho poznala jako známého přítele. Neřekl mi, kdo je, protože to nebylo nutné. Pamatuji si, jak jsme šli s Ježíšem, ale nechodili jsme ve fyzickém smyslu, nejlepší způsob, jak mohu popsat naši chůzi, bylo, že jsme kráčeli ve vzduchu a vznášeli se nad zemí této krásné zahrady, v níž jsme se procházeli.

Všechno vypadalo celkově bělejší a jasnější. Viděla jsem jasně zelenou barvu rostlin. Viděla jsem vodu, obklopovala ji jasná záře a zurčení vody znělo melodicky, tento proud vody úplně zpíval! Voda byla tak jiskřivě čistá! Pamatuji si, že jsem se chtěla sehnout a napít se z potoka, který protékal zahradou, v níž jsme se procházeli. Když jsem se snažila nabrat vodu rukama, voda mi doslova protekla skrz ruce a nebyla mokrá! Zatímco jsem se skláněla a pokoušela se napít se této vody, Ježíš se zastavil a podíval se na mě. Cítila jsem na sobě jeho oči.

Moje žízeň po této vodě, i když jsem ji nebyla schopna donést ke rtům a vypít, byla v tu chvíli pryč! Nedokážu popsat ten pocit, když mi voda procházela skrz ruce, ale přesto jsem něco cítila. Cítila jsem ohromnou touhu zakusit všechno v této zahradě. Když jsme s Ježíšem mluvili, nebylo to našimi ústy, ale přesto jsem věděla, že spolu komunikujeme, Jeho tvář přímo zářila, a to, co ke mně cítil, zářilo kolem něho. Jednoduše vyzařoval lásku, starost a péči o mě jen tím, že tam stál. Ten mír, který jsem cítila, byl nepopsatelný!

Dostala jsem na výběr, že se mohu buď vrátit na tuto zemi a žít dále život, nebo zůstat s Ním tam v nebi. Oba jsme věděli, že návrat na tuto zemi bude těžký, protože jsem mu řekla, že se chci vrátit na tuto Zemi, pokud budu moci pomáhat sobě i ostatním. Věděl, že nechci žít další život na této zemi, pokud by tento život pro mě znamenal být uvězněnou v nereagujícím těle neschopném komunikovat. Pohled lásky v jeho očích mě tehdy naplnil radostí, a když si nyní připomínám ten pocit radosti, který jsem tehdy cítila, jsem opět naplněna radostí.

Nevím, jak jsem to udělala, ale dál si vzpomínám, že jsem byla v nemocničním pokoji a dívala se na svého manžela, který mě držel za ruku a mluvil se mnou. Jen jsem se nedívala vlastníma očima. Poznala jsem, že je to moje tělo, ale byla jsem mimo něj a dívala jsem se na své tělo shora. Když jsem viděla tuto scénu, pocítila jsem silnou touhu. Chtěla jsem se vrátit na tuto zem a žít více života se svým manželem, pokud s ním budu moci komunikovat a pomoci mu. Bylo mi porozuměno a touhy mého srdce byly vyslyšeny. Další věc, kterou si pamatuji, jsem byla uvězněna ve svém těle, zatímco se jiní starali o mé fyzické potřeby. Pamatuji si, že jsem poznala, co si o mně sestřičky myslí, podle toho, jak se mě dotýkaly. Věděla jsem, zda si myslí, že budu žít nebo ne, díky jejich dotekům. Poznala jsem, když si si myslely, že se starají o mrtvou osobu, jejíž duch tam není. Pamatuji si, jak jsem se snažila křičet: „Podívej! Jsem naživu! Jsem tady! Budu žít!" Uvolnila jsem se a důvěřovala té osobě mnohem víc, když jsem věděla, že ví, že se stará o živého člověka. Očividně jsem dokázala číst jejich myšlenky!

Pamatuji se, že ve svém duchovním těle jsem komunikovala telepaticky, takto jsme komunikovali s Ježíšem v té nebeské zahradě. Bylo to tak snadné, nevyžadovalo to žádnou námahu, něco jste si pomysleli, a vaše myšlenky a byly sděleny. Mluvit mými fyzickými ústy je tak těžké a frustrující, někdy vám lidé neporozumějí a špatně pochopí význam toho, co se snažíte říct.

Fráze, kterou svět používá ‚být spřízněnými dušemi‘, odkazuje na komunikaci mezi dvěma dušemi, komunikaci ducha s duchem. Komunikovat na duchovní úrovni je velmi hluboký zážitek. Věřím, že mám tento duchovní dar od doby, kdy jsem prožila blízkost smrti, a tento dar hluboce žehná mému životu, když ho používám. Cítím tuto velkou potřebu komunikovat na duchovní úrovni s ostatními, a jedním z mála způsobů, jak mohu komunikovat tímto způsobem, je psaní. Musím se psychicky připravit, abych mohla komunikovat na duchovní úrovni. Máte na to dost času, když píšete doma, bez rozptylování. Jsme to, co si myslíme. Rozptylují mě triviální myšlenky, televizi sleduji jen zřídka, a to pouze tehdy, když podněcuje dobré myšlenky.

Poslouchám teď jinou hudbu a tíhnu k éterické sféře. Moje zkušenost blízké smrti mě změnila, toužím po spravedlnosti a hnusí se mi zlo. Jsem vlastně docela vděčná za svou nehodu, i když nepříznivě změnila mé fyzické schopnosti, zároveň však mé duchovní schopnosti nesmírně rozkvetly! Od té doby, co jsem se probudila z kómatu, jsem v poklidné naději. Věřím, že důvod, proč stále žiji, jeden z důvodů, proč jsem se vrátila na tuto zemi žít, je ten, že mám dosvědčit, že duchovní svět je skutečný a krásný a že Ježíš je tím, kým říká, že je. Je naším bratrem a dobře jsme ho znali jako přátelského bratra v duchovním světě. Toto poznání, tato víra ovlivňuje každý aspekt mého života a mou touhu sdělit to ostatním. Věřím, že to je důvod, proč jsem se vrátila žít dále svůj život, abych to řekla všem, kteří budou naslouchat.

Při vyplňování položky č. 27 v dotazníku jsem chtěla odpovědět takto, ale váš dotazník mi nedovolil kopírovat a vložit, takže to udělám zde.

=================

Myslela jsem, že by mohlo pomoci lidem, kteří se starají o rehabilitaci lidí s poraněním mozku, když vám podrobněji popíšu svůj vlastní rehabilitační proces. Nejprve vám řeknu pár osobních informací. Jsem registrovaná zdravotní sestra, ve skutečnosti jsem v den nehody vzala svého 16-ti letého syna na dopravní inspektorát, aby napodruhé udělal řidičské zkoušky poté, co předtím neuspěl, aby mohl získat svůj první řidičský průkaz. Nechala jsem ho řídit z dopravního inspektorátu domů, kde se chystal přesednout do starého Mustanga, kterého jsme mu koupili, a pak chtěl jet do školy a já jsem měla jet za některými pacienty, které jsem navštěvovala u nich doma a kteří na mě čekali. Pracovala jsem pro In Home Health v Las Vegas. Místo toho se však běh mého života toho dne navždy změnil.

Při jízdě domů můj syn přijel na na křižovatku, kterou považoval za křižovatku ‚four-way stop‘ (křižovatka, kde jsou na každém příjezdu značky STOP, zhruba odpovídá české neoznačené křižovatce, kde platí přednost zprava). Zastavil a pak vyjel přímo před plně naložený nákladní vůz se štěrkem, který mířil ze štěrkoven na naší straně města. Můj syn Clint, který si myslel, že nákladní vůz také musí zastavit, vyjel před něj, nevěděl však, že zastavit nemusí, křižovatka byla ‚two-way stop‘ (křižovatka vedlejší a hlavní silnice). Kamion byl na trase kamionů se štěrkem, která byla po mé nehodě i jiných nehodách na téže křižovatce nedávno přesměrována. Každopádně kamion narazil na stranu řidiče mého zbrusu nového Chevy Prism (3 týdny starého), můj syn Clint nebyl připoután bezpečnostním pásem a já také ne. Policie řekla, že kdyby měl na sedadle pás, byl by rozdrcen a zabit a já bych odešla bez škrábnutí. Náklaďák nás táhl 80 stop (cca 25 metrů), než zastavil, a myslím, že nás museli z auta vystřihnout. V mojí paměti úplně chybí vzpomínky na průběh nehody. Mojí poslední vzpomínkou na ten den je, že jsem mluvila s mým vedoucím pro sestry z hospice na svém mobilním telefonu z dopravního inspektorátu, kde jsem čekala na Clinta, když dělal řidičské zkoušky s mým autem. (Také jsem navštěvovala pacienty v jejich domovech v rámci hospice a domácí zdravotní péče.) Jak vidíte, byla jsem tehdy zaneprázdněná, produktivní dáma!

Clint upadl do bezvědomí, utrpěl pneumotorax, měl několik prasklých žeber a zlomenou klíční kost na levé straně. Pamatuje si, jak přišel do sanitky. Já jsem byla zraněna mnohem vážněji; Musela jsem být resuscitována, buď na místě nehody, nebo cestou do traumatologického centra, kde jsem podstoupila urgentní operaci hemotoraxu (krevní sraženiny) v mém mozku a břišní průzkumnou operaci. Můj manžel byl v práci informován o mé nehodě a zavolal do mých dvou míst, kde jsem pracovala, že budou muset zajistit, aby tyto pacienty navštívil někdo jiný, a informoval je o mé autonehodě. Sestry z obou agentur se objevily v nemocnici a prohlédly si mé záznamy a stav a zjistily, jak vážně jsem byla zraněna a že se bezprostředně očekává, že zemřu.

Kaplan z hospice za mě uspořádal modlitební bohoslužbu v luteránské církvi a pozval i další sestry. Vím, že přišli, protože mi později byla dána kniha, kde se lidé, kteří se této modlitební bohoslužby zúčastnili, zapsali a připsali pro mě poznámky s podporou. Všichni členové mého sboru byli požádáni, aby se za mě ve stejný den postili a modlili. Moji rodiče v Utahu, kteří byli chrámovými pracovníky v chrámu mormonské církve, nechali mé jméno napsat na seznam jmen, za která se ten den modlili ti, kteří toho dne navštěvovali chrám, ve všech chrámech na západě Spojených států. Modlitba je hmatatelná síla, síla dobra zde na této zemi! Mnoho lidí se mě ptá, co byla první věc, kterou jsem si myslela nebo cítila, když jsem se asi tři týdny po nehodě probrala z kómatu. To, co jsem cítila, byl neuvěřitelný pocit síly, jak na mě mnozí mysleli a modlili se za mé uzdravení k Bohu. Cítila jsem jeho lásku a soucit ke mně a věřím, že tato komunikace vedla k mé neuvěřitelné zkušenosti s Kristem v oné nebeské zahradě.

Nyní již jen nedoufám, že existuje nebe a že Kristova životní zkušenost a usmíření jsou skutečné, teď už to vím! Stejně jako vím, že jsem porodila všech 5 svých dětí a hmatatelně je držela v náručí. Mé svědectví o Kristu ve mně hoří, když na něj teď myslím; Mám vizuální vzpomínku, jak se na mě díval, tam v té nebeské zahradě. Láska a starost o mě v jeho očích jsou ohromující, pokud o tom přemýšlím příliš dlouho, cítím se emocionálně rozrušená. Od mé nehody byly všechny mé emoce na povrchu, mnozí by si mysleli, že jsem emocionálně nezralá, jako dítě. Jsem nevinný, emocionálně, říkám, co si myslím, jsem velmi upřímná, ale nikdy jsem nikomu neřekla nic krutého nebo zraňujícího, jen moje postřehy lidi překvapují a dost často nevědí, jak na to ode mě vzít.

Můj manžel mě velmi chrání, ale často je šťastně překvapen, jak teď věci říkám a dělám. Poměrně často říká, že už jsem ztratila opatrnost, kterou jsem mívala v rozhovorech s ostatními, říká, že moje naivita je osvěžující. Nyní se každý den modlím a následuji nabádání ducha, s kým bych měla mluvit a o čem, moje duše mi říká, s kým bych měla mluvit a koho rozptylují jiné věci, kdo by neposlouchal, co mám říci, a jestli mají dobré motivy. Byla jsem asi měsíc v centru péče o zotavující se pacienty, a právě tam jsem se probrala z kómatu.

Poté jsem šla na 2 dny do rehabilitační nemocnice. Řekli mému manželovi, že budu každý den chodit na fyzioterapii, logopedii a pracovní terapii a že tyto terapie pomohou v mém uzdravení, ale moji rodiče přijeli z Utahu, aby mě navštívili a pomohli o mě pečovat, protože můj manžel musel každý všední den chodit do práce. Takže jsme všichni přišli s tím, že půjdu domů a moji rodiče zůstanou tak dlouho, jak budu potřebovat jejich pomoc, a že budu dostávat terapie, které potřebuji od In House Home Health, od mých přátel. Všechny mé rehabilitační terapie byly prováděny u mě doma. Procházky po mém domě. Cvičení, chození kolem bloku. Cvičení s fyzioterapeutem od házení a chytání pěnového míčku postiženou stranou až po nošení závaží v levé ruce během cvičení. Cvičení se ještě více zkomplikovalo, když začal s návštěvami ergoterapeut.

Musela jsem dělat spoustu cvičení na paměť a koordinaci rukou a očí, a mezi jejich návštěvami jsem si dělala vlastní rehabilitační věci prostě jen tím, že jsem se starala o náš domov, místo toho, abych byla přivázaná v posteli a čůrala na sebe, protože by mi nikdo neodpovídal na volací tlačítko, aby mě rozvázal a vzal mě do koupelny. Všichni se kolem mě shromažďovali, táta mi každé ráno masíroval bolavé spastické svaly, když jsem vylezla z vířivky, kterou máme v naší hlavní koupelně, a pak jsme se spolu šli projít, to je ve stejnou dobu, kdy do domu přicházeli terapeuti.

Můj synovec je chiropraktik, ale žije v Laughlinu, jeho partner však žije a praktikuje tady ve Vegas, a tak jsem asi 3 měsíce chodila k jeho partnerovi 3x týdně, později už jen jednou týdně. Moji rodiče zůstali 1 měsíc, pak jsem se mohla o sebe doma postarat sama. Všechny dámy v mém sboru se na setkání Pomocného sdružení přihlásily na různé dny v týdnu, aby se mnou chodily na procházky. Mám teď mnoho přátel, kteří se zajímají o můj život, protože se tehdy dobrovolně přihlásili, že se mnou půjdou na procházku. Je pravdou, že ještě i nyní, pokud dělám příliš mnoho opakovaných pohybů levou rukou, jako je psaní na klávesnici, mám potom bolavé uzlíky svalů kolem levé lopatky a v levé ruce začínám mít křeče. Zde je ukázka jedné z mých básní.

Čekání

Čekání na odpovědi na mé modlitby
je pohybem mého srdce,
vědomě opouštím myšlenky na to,
co jsem si myslela, že mi Bůh řekne,
a jsem v klidu a čekám.

Dávám si dnes ráno čas,
abych slyšela Boží tichý hlas.
Vzdávám se očekávání toho,
co si myslím, že udělá,
a dávám mu šanci udělat to,
co je pro mě nejlepší.

Když sleduji východ slunce a čekám na Boží hlas,
vidím na tmavé ranní obloze slabé předjitřní světlo.
Od obzoru k okrajům mraků se šíří růžová záře.
Oranžově zlaté paprsky světla se vějířovitě šíří,
aby by se dotkly vrcholových větví stromů,
aby putovaly dolů do keřů, ke studené, temné zemi.

Temnota uprchla. Jak mě osvětluje, cítím růžovou záři jeho lásky,
teplo jeho ducha ve mně, když čekám na odpovědi na svou modlitbu,
kterou jsem se modlila v šeru před svítáním.
Připravuji se slyšet jeho hlas, zatímco sleduji východ slunce.
Když vidím paprsky slunečního světla prorážející ven z mraků,
moje duše nachází radost!
Moje duchovní nadání roste, když ve vděčném tichu sleduji svítání,
když dnes ráno čekám a naslouchám Božímu hlasu.
Jak krásný způsob, jak začít den!, Čekání . . .

Toto je moje první báseň, kterou jsem napsala poté, co jsem vyšla z PBS, abych se podělila s ostatními. Dala jsem to všem dámám v mém kostele, které se dobrovolně přihlásily, že půjdou se mnou na procházku, protože jsem potřebovala pomoc během své počáteční rehabilitace. Tato báseň byla vydána na Den matek 1998, z nemocnice domů jsem se vrátila v listopadu 1997.


DĚKUJI PŘÍTELI

Jsem v hluboké mlze,
v krásné zahradě,
chodím a mluvím s Pánem.

Řekla jsem Ježíši
Chtěla bych zůstat na této zemi,
abych dokončila svou pozemskou zkoušku.

Řekla jsem mu, že věřím, že jsem silná
abych čelila nepřízni osudu
a pokušení, které mě čekají,
s jeho pomocí. Ježíš to slíbil
že nikdy nebudu sama,
jeho duch bude vždy se mnou,
bude mě posilovat,
dodává mi odvahu..
Ježíš mi řekl, že pošle pomoc
od svých služebníků, kteří ho slyší.

Ježíš mi řekl
že se soucítil,
že mě miluje,
že ví, že se k němu vrátím,
a že mi s tím pomůže.

Povzbuzena jeho sliby,
a s vírou v něj,
Vrátila jsem se do tohoto světa.
Vyšla jsem z kómatu,
navzdory všem očekáváním,
a začala jsem bojovat!

Ježíš své sliby dodržel.
Měla jsem u sebe jeho ducha,
a veškerou pomoc, kterou potřebuji
od jeho služebníků, kteří naslouchají,

Děkuji ti! za to, že jsi služebníkem Páně,
za to, že zůstáváš otevřený jeho duchu.
Znám sliby, které jsem dala Hospodinu,
a jeho sliby, jež mi dal, se naplní,
s jeho pomocí. Ty jsi síla Páně,
jeho pomoc a on je tvůj.
Jaké nádherné přátelství!
Děkuji příteli!

Základní informace:

Pohlaví: Žena

Byla vaše zkušenost spojena s ohrožením vašeho života? Ano Nehoda Měla jsem úraz hlavy, přestala jsem dýchat a musela jsem být resuscitována a na 1-2 týdny jsem byla připojena na podpůrný plicní ventilátor, protože jsem často přestávala dýchat.

Prvky PBS:

Mohly vaši zkušenost ovlivnit nějaké drogy nebo léky? Ne

Byl váš zážitek v některých projevech jako sen? Ano, vzpomínám si, že jsem byla průhledná, voda mi doslova protékala rukama, a já jsem komunikovala prostřednictvím svých myšlenek.

Cítili jste se odloučeni od fyzického těla? V které fázi během zážitku jste byli na nejvyšší úrovni vědomí a bdělosti? Byla jsem v kómatu, normální cítění se mi pomalu vracelo, když jsem se probírala z kómatu a rehabilitovala.

Vypadal čas rychlejší nebo pomalejší? Připadalo mi, že se vše odehrálo najednou, nebo se čas zastavil, nebo ztratil smysl. Věděla jsem, že jsem v nebeské zahradě, a s kým hovořím, věděla jsem, že se vznáším nad svou nemocniční postelí a dívám se na své tělo v posteli a můj manžel mluví k mému tělu.

Porovnejte váš sluch během zkušenosti s vaším každodenním sluchem těsně před zkušeností. Ne

Vypadlo to tak, že jste si byli vědomi věcí, které se děly někde jinde, např. jako mimoslyslovým vnímáním? Řekla jsem manželovi, že jsem ho viděla, jak na mě na nemocničním lůžku mluví a řekla jsem mu, že mě přitom držel za ruku. Později mi řekl, že když jsem byla v kómatu, dával si záležet na tom, aby mě vždycky držel za ruku, když se mnou mluvil.

Prošli jste tunelem? Ne

Setkali jste se nebo měli vědomí o zemřelých (či žijících) bytostech? Ano, s Ježíšem; poznala jsem ho, protože jsem se s ním setkala již v životě před svým narozením, vzpomněla jsem si, že jsem s ním žila v nebi jako duch, dříve než jsem se narodila, jako se starším bratrem. Věděla jsem, že jsem Boží dítě, poznala jsem Ježíše jako svého staršího bratra a neverbálně jsme si připomněli naši společnou minulost v nebi.

Viděli jste nadpozemské světlo? Ano Bylo všude! Rostliny a voda zářily zevnitř.

Viděli jste nějaké jiné nadpozemské světy? Nějaká kouzelná nadpozemská říše.

Jaké emoce (pocity) jste cítili během zážitku? Cítila jsem se velmi milována a chráněna, a svůj PBS si přeji sdílet s lidmi.

Měl(a) jste pocit pochopení všeho? Všeho o vesmíru. nic, co bych již dříve nevěděla, jen to přišlo s větší silou. Nyní VÍM, že Ježíš je skutečný, ne jen že bych v něj měla jen nejistou víru.

Měli jste vizi minulosti a jednotlivých událostí? Teď říkám ano, i když jsem předtím řekla Ne, protože tehdy mi vzpomínky na můj životní přehled byly příliš blízké, než abych o nich mluvil. Ano, měla jsem životní přehled, Ježíš a já jsme se na to dívali společně, on v mých myšlenkách a já v jeho. Byl to úžasný zážitek! Vzpomínání, a vlastně znovu-prožívání stěžejních životních zkušeností, dobrých i špatných. A chápání, pociťování Kristova zármutku nebo radosti z mých činů, když jsme se dívali na klíčové životní zkušenosti. Když jsem poprvé otevřela toto téma, zjistila jsem, že když jsem mluvila o svém životním hodnocení, prozradila jsem intimní informace o svém minulém životě, o kterých se mi příliš nechtělo mluvit. Nyní mám větší jistotu při sdílení osobních „věcí“ s cizími lidmi, i přesto, že některé momenty v mém životním hodnocení někdy vrhají špatné světlo na mě i na další pro mě významné osoby, s nimiž jsem v té době komunikovala, a které cítím potřebu chránit před vnějším vyzvídáním. Během mého PBS mi bylo slíbeno, že budu mít Ježíšova ducha s sebou po zbytek mého života, jak to bude potřeba. Zpočátku jsem nevěřila, že se to stane skutečností v každodenním životě. Ale je to tak! V důsledku toho jsem dnes méně zdrženlivá, když mluvím o svém minulém životě, o své spiritualitě, protože jsem zjistila, že jeho duch je vždy tu, aby mě vedl přes dříve drsné mělčiny, takže nyní hovořím o své životní recenzi s taktní obezřetností. Teď mám pocit, že dokážu být ve svých online odpovědích obezřetná, a tak (sebevědomě) říkám „Ano, měla jsem životní recenzi,“ Nyní s jistotou vím, že mě chrání před bezohlednými lidmi. Vím, že jsem stále naivní, nevinná a doufám, že vždy budu. Ale cítím jistotu, že mě Jeho Duch povede – že mi napoví, s kým a o čem mám mluvit.

Byly vám předány vize (události) z vaší budoucnosti? Ne

Dosáhli jste nějaké hranice nebo nějaké ohraničené fyzické struktury? Ne

Dospěli jste k hranici, ze které není návratu? Dospěla jsem k bariéře, kterou jsem nemohla překročit. Jinak bych se již nevrátila

Bůh, Duchovno a Víra:

Změnila se vaše víra ve svých hodnotách a přesvědčeních, protože jste měli vaši zkušenost? Ano Cítím silnější potřebu sdílet s lidmi své náboženské cítění, dříve jsem byla na rozpacích, zda se mám odvážit do této oblasti.

Týkající se našeho pozemského života z jiného pohledu než náboženství:

Jaké změny nastaly ve vašem životě po vašem zážitku? Moje priority se změnily, jsem šťastnější, klidnější a soustředím se na modlitbu a vnímání jeho ducha, tak aby byl se mnou a vedl mě každý den.

Změnily se nějak konkrétně vaše vztahy po PBS, protože jste měli tento zážitek? Ano Jsem známá jako místní básní své kongregace a stala jsem se lepší učitelkou nedělní školy pro děti i dospělé, a často jsem vyzývána, abych mluvila nebo učila. Což je pro mě překvapivé, protože mi často není dobře rozumět, jelikož mám v důsledku zranění hlavy nezřetelnou řeč a dvojité vidění. Samozřejmě, že jsem v kostele učila osmileté děti už před svým PBS, a je stále učím. Teď jsem fenomenální učitelka, pokud to sama mohu říct, i se svou nezřetelnou řečí. Je to proto, že tvrději pracuji a trávím SPOUSTU času přípravou na vyučování v kostele a podobně. Což znamená; „Snažím se být Pánovým nástrojem ve všem, co dělám, tím, že jsem otevřená pokynům z nebe“ „Cítím, že od mého PBS mám zvláštní kanál pro pomoc shůry“

Po PBS:

Je těžké popsat zážitek slovy? Ano Když jsem o něm mluvila, podléhala jsem při vzpomínání emocím.

Máte nějaké psychické nebo neobyčejné či jiné speciální schopnosti po své zkušenosti, které jste před vaší zkušeností neměli? Ano Často dokážu přečíst myšlenky jiných lidí a poznat jejich záměry. Vím, na koho se obrátit a komu se vyhnout.

Existují nějaké zážitky z vaší zkušenosti, které jsou obzvláště smysluplné anebo pro vás významné? Dívat se Ježíšovi do tváře a číst jeho myšlenky o mně, když jsme společně sledovali život, který jsem prožila. Nejhorší bylo číst negativní myšlenky sester, které se o mě staraly, když jsem byla v kómatu, o mých šancích na přežití.

Sdíleli jste někdy tuto zkušenost s ostatními? Ano

Stalo se vám někdy ve vašem životě něco, co by mohlo být považováno za součást vašeho zážitku? Ne