Popis zkušenosti:

Bylo normální odpoledne, když se mi konečně podařilo přimět své dvě malé děti k odpolednímu spánku. Když jsem se o dva dny dříve pokusila spát během dne, měla jsem problém se vzbudit, a mluvila jsem o tom později se znepokojením se svým manželem. Proto právě tento den jsem byla nervózní, abych nezaspala a rozhodla jsem se, že se raději budu dívat na televizi. No, tak jsem si sedla na gauč a začala se dívat na svůj oblíbený seriálový kanál a následující věc, kterou si pamatuji, že na mne někdo křičel, ať se vzbudím. Stále jsem slyšela tento hlas, jak říká: „Probuď se Diane, musíš se probudit.” Když jsem otevřela oči a pokusila jsem se sednout (protože jsem si myslela, že jsem usnula), podívala jsem se před sebe a tam stála moje babička. Moje babička zemřela, když mi byly tři nebo čtyři roky, a proto moje vzpomínky na ní jsou jen velmi slabé. Nicméně stála zde ve dveřích mého obývacího pokoje vedoucích do kuchyně, dívala se na mě a mluvila na mě, ačkoli nehýbala svými ústy. Stále jsem se dívala na její rty, protože to bylo něco, co jsem vždy dělala už od dětství, že jsem se dívala lidem na rty, když hovořili. Každopádně jsem neviděla, že by se její rty pohybovaly, a poté jsem si uvědomila, že ke mně hovoří skrze mé pocity. Ptala jsem se jí, co to dělá, a ona mi řekla, že můžu jít s ní. Váhala jsem, protože jsem nevěděla, kam jde, a tak jsem se jí zeptala „Kam jdeš?“ Jen se na mne podívala a řekla, „Můžeš jít se mnou, pojď,“ a otáčela se zpět a vypadalo to, že jde dolů do haly směrem k pokoji mých malých dcer. Věděla jsem, že když nevstanu a nepůjdu s ní, nebudu vědět, kam mám jít a jednoduše jsem nemohla zůstat, kde jsem byla, a tak jsem se začala zvedat.

Tehdy jsem si všimla, že jsem už dál nebyla spojená se svým tělem. Cítila jsem se beztížná a lehká, téměř nehmotná. Podívala jsem se dolů na své tělo a to se se mnou nehýbalo. Potom jsem se podívala zpět na babičku, kam jde, a už byla pryč. To mě vyděsilo tak, že jsem věděla, že bych měla spěchat a dohnat ji. Další věc, kterou jsem si uvědomila, že jsem byla vysoko ve svém obývacím pokoji nebo mimo něj, nejsem si jistá. Vím, že jsem se podívala zpátky dolů, odkud jsem přišla a tam bylo mé tělo. Nejdřív mne napadlo, že bych měla mít starost, že jsem ho tam nechala, ale vypadalo v pořádku a pomyslela jsem si, že bude v pořádku tady na gauči. Viděla jsem barvy mého oblečení a nábytek a přesný způsob, jakým jsem tam ležela. Bylo to úžasné! Potom jsem na chvíli někam odešla. Nejsem si jistá. Nemůžu si vzpomenout, kam jsem šla. Ale moje babička v tu dobu se mnou nebyla. Byla jsem sama.

Potom jsem se vrátila zpět a vznášela se nad sebou v úhlu, ze kterého jsem se nemohla tak dobře vidět, ale přesto jsem se viděla. Jestli tomu rozumíte. Každopádně tu se mnou byli dva lidé nebo někdo (myslím, že duchové). Jeden po mé levici a jeden po pravici. Bylo mi řečeno, že můžu zůstat nebo se vrátit zpět. Podívala jsem se dolů na „sebe”. Bylo to trochu nejasné. Pokoušela jsem se rozhodnout, jestli se chci vrátit zpět, protože ani za nic se mi nechtělo opustit toto úžasné mírumilovné a absolutně přijímající místo, kde jsem právě byla.

Potom mi na mysli vyskočily má matka, sestra a mé dvě malé dcery a já jsem věděla, že mne budou potřebovat – dokonce i přesto, že jsem věděla, že většinu svého života budu trpět – bylo mne třeba, musím se vrátit zpět, nemůžu je nechat beze mne. A tak jsem se v tomto okamžiku rozhodla vrátit se zpět. A… A najednou jsem se ocitla na tmavém místě a padala, padala, rychleji a rychleji a cítila jsem jako kdybych byla vtlačována do malé díry dokud jsem necítila opět své tělo. Bylo to to nejčernější, co jsem kdy viděla. Bylo to tmavší než jakákoli noc a černější než jakákoli černá může být. Skoro jsem se bála, dokud jsem znovu neucítila své tělo, jeho váhu a tlak. Mé plíce tak strašně bolely, že jsem si myslela, že to nepřežiju. Najednou jsem slyšela ten hlas, jak na mne křičí „Vstávej Diane, musíš vstát!“ Pokračoval stále, dokud jsem se konečně nepokusila otevřít oči. V tuto chvíli si pamatuji, že jsem se pokusila zhluboka nadechnout, bylo to jako bych byla hozena zpět do svého těla a potřebovala jsem znovu začít dýchat, skoro jako poprvé. Můj hrudník se zvednul a mé plíce nasály vzduch pomalu, krůček po krůčku a najednou jsem se pořádně nadechla a tak strašně to zabolelo!! Znovu jsem se nadechla a potom jsem otevřela oči a uvědomila si, že je se mnou něco hodně špatně, ale pamatovala jsem si, co jsem zažila. Viděla jsem svou babičku – a měla na sobě žluté květované šaty a chtěla, abych šla s ní. Posadila jsem se na gauči a uvědomila si, že jsem celá mokrá, mé oblečení, vlasy, všechno. Dokonce i gauč byl ode mne promáčený. Posbírala jsem všechny své smysly a šla k telefonu, abych zavolala matce, protože mé srdce bilo jako o závod a já jsem jí prostě musela říct, že jsem byla s její matkou! Později jsem začala pozorovat víc znaků mimosmyslového vnímání a věci se mi začaly dít přirozeně, kdykoli ve dne nebo v noci. Viděla jsem vraždy, viděla jsem, že bylo uneseno dítě z nemocnice nedaleko od místa, kde jsem žila. Věděla jsem, co se mi chystají lidé říct ještě předtím, než dokonce dorazili ke dveřím, aby mi to řekli. Věděla jsem, že se mi chystá někdo zavolat na telefon, ještě předtím, než zazvonil. Jak šly roky, stále více a více se toho stávalo – v roce 1986 jsme se přestěhovali do našeho prvního domu – byl to starý dům, ale byl náš první. Poté, co jsme zde několik měsíců žili, jsem věděla, že máme společnost. Malou společnost! Děti, myslím že chlapce a děvče. Hrály si v našem domě, zatímco my jsme byli pryč, a když jsme se vrátili, slyšela jsem je, jak si hrají, a když jsme vstoupili dovnitř, tak přestaly. Potom v roce 1993 nebo 1994 mne navštívil muž – duch z doby, kdy jezdily koně a kočáry. Položil ruce na má ramena a já jsem cítila jeho vřelost, lásku a bolest. Vyděsilo mne to a já vyskočila a běžela do druhé místnosti. S křikem jsem se ho ptala, co ode mne chce – protože jsem často slyšela jeho kroky a holky viděly jeho stín na konci své postele stejně jako já. Ale můj muž nikdy nic neviděl ani neslyšel. Nicméně někdo mi řekl, že pokud to není duch Boží a vy mu řeknete, aby odešel v jeho jménu, tak odejde – a tak jsem to udělala. Stalo se jen párkrát, kdy se ke mně vrátil, aby se mnou mluvil – chtěl vědět, proč jsem si myslela, že by mi ublížil. To už jsem se fakt bála. Nechtěla jsem už mít nic společného s těmihle věcmi. A tak jsem po nějaké době začala ignorovat všechno, co se dělo. Přestala jsem dovolovat mým smyslům rozpoznávat cokoli, co se před mnou objevilo – jednoduše jsem si šla svou cestou. Také jsem dokonce nějakou dobu mohla používat své ruce, aby se lidé cítili lépe. Cítila jsem teplo v mých rukou, když jsem se dotkla jejich těla, abych rozmasírovala uzel v jejich zádech nebo ramenou. Každý v mém okolí chtěl, abych mu dala masáž. Ale potom, když jsem se začala dozvídat více o „čchi“ a zkoušela o tom mluvit s ostatními, lidé si mysleli, že začínám být „divná“ a začali se mě bát – tak jsem toho také nechala. Když má matka byla velmi nemocná a umírala v nemocnici – přišel duch k její posteli vedle mě. Řekla jsem mu, že jí ještě nemůže mít, že jsme spolu ještě neskončily a on odešel. Den po dni se jí dařilo lépe a lépe a nyní žije plný, pěkný a zdravý život. Každopádně vždycky jsem cítila, že jsem zde z nějakého důvodu, ale nyní nevím, jaký to je důvod a cítím se ztracená, cítím, že nejsem na správném místě.

Základní informace:

Druh zážitku:    Žena

Byla vaše zkušenost spojena s ohrožením vašeho života?    Ano. Plyn z topení pronikal do místnosti. Byla jsem zhruba jenom pět stop od topení. Vím, že když jsem se vrátila do svého těla, tak jsem nedýchala. První nádechy mne vracely do života. Pamatuji si, když jsem se plně vrátila do svého těla – že jsem si myslela, že to je to, co cítí novorozeně, když se poprvé nadechne vzduchu! Potom mé srdce bilo tak rychle, že jsem cítila, jako by mi mělo vyskočit z hrudníku!

Prvky PBS:

Mohly vaši zkušenost ovlivnit nějaké drogy nebo léky?   Ano. Zjistili jsme o pár dní později, že z našeho topení unikal plyn a museli jsme ho vyměnit, aby nám neotravoval vzduch.

Byl váš zážitek v některých projevech jako sen?   Nejdříve, když jsem uviděla svoji babičku a když na mě někdo křičel, ať se probudím - to byl jediný čas, kdy to vypadalo jako sen. Kromě toho, že mé tělo vypadalo neostře, když jsem se na něj podívala zpátky dolů a pokoušela se rozhodnout , co chci udělat.

Cítili jste se odloučeni od fyzického těla?   Ano. Byla jsem lehká a pohybovala se velmi rychle dokola a nahoru a dolů. Bylo to ohromné! Cítila jsem se tak svobodná a volná, upřímná a čistá. Líbilo se mi to.

V které fázi během zážitku jste byli na nejvyšší úrovni vědomí a bdělosti?    Skvělé!!! Věděla jsem přesně, co se stalo, když jsem si uvědomila, že se vznáším a přišlo mi to v pořádku, že to tak je. Nebyla jsem si jistá, jak se dostanu zpět do vnášející se pozice a měla jsem starost o to, kde jsem, ale musela jsem se soustředit, abych se rozhodla, jestli chci jít zpět nebo zůstat tam. Takže si myslím, že jsem o své cestě nepřemýšlela tolik, až dokud nebylo po všem. Pak jsem se snažila opravdu hodně přemýšlet o tom, kam jsem šla. Ale prostě si nemůžu vzpomenout.

Vypadal čas rychlejší nebo pomalejší?   Připadalo mi, že se vše odehrávalo najednou, nebo se čas zastavil, nebo ztratil smysl. Nevím, jak dlouho mi to trvalo dostat se z gauče do vyšší úrovně, ve které jsem byla, ale nemohlo to být vice nebo méně než sekundu. Temnota trvala déle a byla hrozná. Cítila jsem, že jdu přímo dolů s takovou silou a tlakem! To mě děsilo!

Porovnejte váš sluch během zkušenosti s vaším každodenním sluchem těsně před zkušeností.  Hlas, který mi říkal, ať se probudím, který křičel, ať se probudím. Cítila jsem úzkost a frustraci, že se nedokážu probudit! Cítila jsem se tak vystrašená, že se nedokážu probudit a nevěděla jsem proč! Ale snažila jsem se a snažila a prostě jsem nedokázala otevřít oči. Bojovala jsem a bojovala, abych je otevřela, ale byly příliš těžké, abych je mohla otevřít. Cítila jsem se z toho hlasu úplně rozhozená!

Prošli jste tunelem?   Ano. Šla jsem skrze černý tunel dlouho směrem dolů. Začala jsem být vystrašená, protože jsem si myslela, že to nemá konec a ta tma mě děsila – nebyla tam ani špetka světla!

Setkali jste se nebo měli jakékoliv vědomí o zemřelých (či žijících) bytostech?     Ano. Viděla jsem svoji babičku, která zemřela, když mi byly tři nebo čtyři roky, znala jsem ji! Viděla jsem dvě bytosti jednu po mé pravici a druhou po mé levici předtím, než jsem se rozhodla vrátit se zpět.

Viděli jste nadpozemské světlo?     Ano. Nebylo to zářivé světlo, bylo měňavé, hrající duhovými barvami, svítící všude kolem mě a vyzařující teplo a lásku a porozumění, úplné porozumění všemu – nebylo třeba odpovídat na další otázky, všechno bylo zřejmé! Všechno jsem věděla!! A bylo to tak v pořádku. Viděli jste nějaké jiné nadpozemské světy?    Nějakou kouzelnou nadpozemskou říši.

Jaké emoce (pocity) jste cítili během zážitku?    Cítila jsem se vystrašená, úzkostná, ztracená a potom jsem se cítila v bezpečí, lehká, milovaná, tak moc milovaná! Potom jsem se cítila rozrušená a zmatená a potom odhodlaná, ustrašená, uklidněná.

Měl(a) jste pocit pochopení všeho?     Všeho o vesmíru. Všechno bylo zřejmé. Nebylo proč se ptát, protože všechno bylo známé. Necítila jsem potřebu ptát se na nic. Já jen vím, že jsme určitě jen tečkami v tomto vesmíru – že je toho mnohem víc, co Bůh stvořil, než budeme kdy vůbec schopni vědět, dokud nezemřeme. Tak to plánoval. Máme to přijmout, nezpochybňovat – žít podle jeho záměru. Naše životy jsou pro nás již naplánovány, nemůžeme tyto plány změnit. Ale můžeme růst, abychom věděli, co máme dělat s každou epizodou naší existence – tím, že budeme mít víru.

Byly vám předány vize (události) z vaší budoucnosti?     Události z budoucnosti světa. Věděla jsem, že když se vrátím zpět, tak budu příšerně trpět - psychicky od svého manžela i ostatních, a trpím a myslím, že budu stále.

Dosáhli jste nějaké hranice nebo nějaké ohraničené fyzické struktury?   Ano. Když jsem se pohybovala nahoru a zastavila se tam, a pak si uvědomila, že bych se mohla podívat zpět. Potom si nejsem jistá, jak jsem opustila tuto sféru, ale vím, že jsem byla na druhé straně toho, než kam jsem se vrátila zpět na místo určení a musela se rozhodnout zůstat nebo se vrátit.

Bůh, Duchovno a Víra:

Změnila se vaše víra ve svých hodnotách a přesvědčeních, protože jste měli vaši zkušenost?    Ano. Tak, že nemusím „chodit“ do kostela, abych byla věřící v Boha. Cítila jsem s ním velmi blízký vztah, ačkoli tak jsem to měla už od dětství. Cítila jsem svého strážného anděla a Ducha Svatého, že je se mnou. Vím, že to „světlo“ dokáže žehnat a léčit. Posílala jsem ho přátelům, kteří měli potíže, a oni to cítili, dokonce i přesto, že nevěděli, že ho přijímají. (Vím, že to zní divně, ale bylo to jako zázrak, viděla jsem, že se to stalo)

Týkající se našeho pozemského života z jiného pohledu než náboženství:

Jaké změny nastaly ve vašem životě po vašem zážitku?   Uvedeno výše. Změnily se nějak konkrétně vaše vztahy po PBS, protože jste měli tento zážitek?    Věděla jsem, že je tu toho více k prožití než jen práce, účty, nákupy, nuda, hledání práce. Změnila jsem se na někoho, kdo může pomáhat ostatním. Po několika letech jsem se opět změnila na někoho, kdo nakupuje, pracuje, ale stále pomáhá druhým. V časech mé první proměny jsem neměla starosti, odkud věci přijdou, prostě jsem věděla, že o nás bude postaráno a bylo. Poté, co byl můj muž propuštěn, jsem začala mít pochybnosti a vrátila se k „ostatním” pracovním silám, abych vydělala peníze, a postupně jsem ztratila většinu smyslů, které mi byly dány. Myslím, že jsem je ztratila proto, že byly tak silné, že jsem se začala bát, že můj manžel a zbytek rodiny, se pokusí vzít ode mne pryč mé děti a už více nebudu mít pod kontrolou svůj život. To mě děsilo. Můj život se stal velmi frustrujícím se všemi těmi věcmi, které mi vyskakovaly v mysli, které jsem viděla – skutečné životní události - a frustrace, že nevím, co s nimi dělat. Bála jsem se vidět další vraždy a zlé věci – byla jsem už vyčerpaná z obav o tyhle lidi, o to kdo byli, a kde se ty věci děly a co s tím můžu dělat? Měla jsem strach ze svého vlastního domova, duchů. Přemýšlela jsem o své příčetnosti. Co si o mně lidé myslí. Cítila jsem se jiná, v dobrém smyslu jiná, ale jak vysvětlíte tuto odlišnost druhým, kteří tomu nerozumí a myslí si, že začínáte být blázen?! Začínala jsem být nemocná a slabá. Musela jsem tomu všemu přestat věnovat pozornost a jednoho dne začít žít v „realitě”. Někdy mi tyto věci stále vyskakují a chtějí se dostat na povrch, ale snažím se je držet utlumené. Nevím přesně proč – stále v tom mám zmatek.

Po PBS: 

Je těžké popsat zážitek slovy?    Ano. Byl to mírumilovný, milující, nehodnotící, čistě přijímající pocit, jaký nepamatuji, který jsem získala, zatímco jsem se vznášela a kamkoli jsem šla. Jednoduše jsem věděla, že se sem nechci vrátit. A byla jsem dlouho smutná, že jsem se rozhodla vrátit se zpět, i presto, že jsem věděla, že jsem se tak rozhodla kvůli svým milovaným. Také jsem měla velký problém vysvětlit, jaké to bylo, když jsem se vrátila zpět – černota, nesnesitelná bolest v mých plicích a hrudníku, když jsem se pokusila nadechnout, když jsem se vrátila do svého těla.

Máte nějaké psychické nebo neobyčejné či jiné speciální schopnosti po své zkušenosti, které jste před vaší zkušeností neměli?     Ano. ESP, telepatie, pohybování předměty svojí myslí, léčení svými rukami, léčení sama sebe svojí myslí, vidění a hovoření s duchy, měla jsem plné porozumění životu a neměla jsem starosti o budoucnost – jak jsem již uvedla.

Existují nějaké zážitky z vaší zkušenosti, které jsou obzvláště smysluplné anebo pro vás významné?    Nejlepší bylo tam být s „nimi” - nevím přesně kdo „oni” byli. To světlo byla nejlepší část zážitku. Nikdy nezapomenu to světlo, lásku a absolutní porozumění. Nejhorší část byla, když jsem se pohybovala dolů černotou, to bylo příšerné!

Sdíleli jste někdy tuto zkušenost s ostatními?    Ano. Jejich reakce byla, že je se mnou něco mentálně nebo psychicky špatně. Začali si ode mne držet odstup, nenechávali se mnou jejich děti samotné.

Je ještě něco, co byste rádi přidali ke své zkušenosti PBS?     Vždycky jsem přemýšlela, jestli to bylo kvůli otravě plynem – mohlo se mi to jen zdát? Nevím, jak se to stalo, že jsem viděla věci, které jsem viděla a občas vídám – ale nevzala bych to zpět ani za nic na světě. Vím, že se nebudu bát zemřít – možná se mi uleví, nebo se budu cítit spokojená, že přišel můj čas. Přála bych každému, aby mohl zažít to co já – změnilo by to jejich pohled na život a lidi, kteří s nimi žijí. Máme obrovské možnosti učit se od sebe navzájem a od jiných bytostí – pokud bychom jednoduše přijali věci tak, jak jsou.