Popis zkušenosti:

Doktore Longu, vaše včerejší účast v programu „the Coast to Coast“ mi přinesla několik překvapení, ale také doplnila mnoho mnou nepochopených věcí.

Po narození mé poslední dcery v roce 1959 jsem dostala těžký astmatický záchvat. Moje desetiletá dcera přivolala na pomoc souseda, který mne převezl do ordinace mého lékaře. Poslední, koho jsem slyšela, byl můj lékař, který volal další doktory a někomu řekl, aby zavolal mému manželovi, protože jsem se jim ztrácela.

Pamatuji si živě, jak jsem vstoupila do toho jasně osvětleného prostoru (broskvově - žlutého) a hovořila se dvěma mužskými hlasy. Nikoho jsem neviděla, ale jejich hlasy byly úplně čisté a připadalo mi, jako bychom komunikovali telepaticky.

Pamatuji si každé slovo tak jasně, jako by se to stalo před chvílí, i když se to odehrálo před více než čtyřiceti lety. Vypadali velmi překvapeně, že jsem se tam objevila. Jeden z nich stále opakoval: „Není tady ve správný čas.“ Pamatuji si, že jsem byla zcela zaskočená, protože podle všeho nevěděli, jak se mnou mají naložit. Já jsem vůbec netušila, kde to jsem a ani mě nenapadlo se jich na to zeptat. Nakonec se dohodli, že já bych měla být tím, kdo to rozhodne. Řekli mi, že můžu zůstat, nebo se vrátit. Když jsem se zeptala, jak se mohu vrátit, řekli mi, abych vytrvávala ve svém stavu. Pokud bych se rozhodla zůstat, mám se uklidnit a chtít zůstat s nimi. Musím zmínit, že po celou tu dobu jsem si připadala, jako bych za konečky prstů visela na nějakém útesu. Chvíli jsem o tom přemýšlela a pak jsem řekla, že se mi právě narodilo dítě, mám další dvě malé děti a cítím, že bych se měla vrátit a vychovávat je. Laskavě to schvalovali, jako skvělé rozhodnutí. Řekli mi, abych ještě chvíli vydržela.

Pak si pamatuji, že jsem slyšela doktory, jak si navzájem i s mým plačícím manželem gratulují. Uvažovala jsem, proč si lékaři myslí, že mají s mým návratem něco společného. Pokoušela jsem se zjistit, jak dlouho jsem byla „pryč“, ale lékaři a ani manžel o tom nechtěli mluvit. Tak jsem si to mohla jen vydedukovat podle toho, že do kanceláře mého manžela to bylo patnáct minut. Druhý den jsem přišla do ordinace na kontrolu. Sestra mě s pláčem vítala a řekla mi, že už byli přesvědčeni, že se nevrátím.

Patnáct let jsem neměla žádné známky nachlazení nebo astmatu. Když jsem poprvé onemocněla, uviděla jsem čirou náhodou pořad pana Phila Donahueho, který měl ve studiu nějakého doktora hovořícího o prožitcích blízkosti smrti. Byla jsem úplně šokovaná.

Od malička jsem byla velmi intuitivní dítě a jako mladá jsem mívala mimotělní zkušenosti. Po mém prožitku jsem jich měla spoustu, až se mi to stalo přítěží a musela si od toho odvyknout. Nebojím se smrti. Vysvětlila jsem to i mnoha svým přátelům a členům rodiny, kteří měli ze smrti obrovské obavy.

Posledních čtyřicet let pomáhám lidem, kteří takovou útěchu potřebují a pracovala v mnoha skupinách. Začala jsem psát (a publikovat), i když vlastně ne jen o tom. Byla jsem velmi otevřená v otázkách zdravotní péče atd. Vypovídala jsem i při jednom slyšení v Senátu. Předtím jsem byla úplně plachá a měla problém se třeba představit. Vzdala jsem se formalizovaného náboženství a vnitřně cítím, že jsem teď oddanější věřící, než kdy předtím.