Popis zkušenosti:

V květnu 1987 jsem již byla sedmnáctiletá dívka, nosila rovnátka a zbýval týden do maturitního plesu.

Byl krásný sluneční den, pozdě odpoledne. Jela jsem toho dne ze školy přímo do ortodontické ordinace, pár kilometrů od naší střední školy. Nemohla jsem se dočkat, až mi ty rovnátka sundají! Byla jsem obyčejná sedmnáctiletá dívka, která neměla v hlavě nic jiného než ples. Na začátku osmdesátých let jsem měla Toyotu Corollu hatchback a jela jsem ve svém pruhu, celkem rušné oboustranné dvoustopé silnici. Přijela jsem na křižovatku, a když naskočila zelená, chtěla jsem zahnout vlevo. Zůstala jsem stát zhruba uprostřed křižovatky, abych dala přednost vozidlům z protisměru a čekala, až kolona aut přejede, abych mohla odbočit. Čekala jsem a čekala. Na semaforu skočila oranžová. Uviděla jsem paní, která řídila Ford z roku 1979 a přijížděla ke křižovatce. Začala jsem odbočovat a vozidlo, o kterém jsem si myslela, že zpomaluje, neustále pokračovalo v jízdě. Byla jsem už rozjetá a vpůli cesty, ale nebyla jsem zkušená řidička. Udělala jsem přesně to, co udělá většina nezkušených řidičů. Otočila jsem rychle volant vpravo, abych se pokusila vyhnout nárazu. Nebyla jsem dost rychlá. Předkem auta jsem narazila na straně řidiče do jejího auta. Srazili jsme se téměř čelně.

Moje auto, proti tomu jejímu robustnímu autu, nemělo žádnou šanci. Z policejního hlášení jsem se dozvěděla, že mé auto bylo vyhozeno do vzduchu a po sedmi metrech se zastavilo na cestě, ze které jsem přijela. Pak si pamatuji, jak jsem se nacházela vpravo nad vozovkou, blízko strany spolujezdce a dívám se na nehodu. Vozidla se zastavila, protože neměly kam jet. Muž, jehož tvář a popis si už nepamatuji, otevřel mé dveře a řekl: „Nasaďte si bezpečnostní pás, než sem přijedou policisté."

Nevím, proč to řekl, protože v roce 1987 ještě neexistovaly zákony o bezpečnostních pásech; alespoň ne tam, kde jsem žila. Zdravotník záchranář mi nedávno říkal, že to mohlo mít nepříznivý vliv na léčbu zranění, které jsem při nehodě utrpěla a na péči v nemocnici. To jen z důvodu, že jsou vyškoleni tak, aby hledali jiné typy zranění u připoutaných cestujících a u nepřipoutaných. Ten náhodný svědek se jen snažil být užitečný, tím jsem si jistá.

Policista přišel, a když se přiblížil ke dveřím řidiče. Řekl: "Díky Bohu, že má bezpečnostní pás!" Pak přijely požárnický vůz a vůz záchranné služby. Záchranáři zjistili, že mám zaklíněná kolena a že mi budou muset zlomit nohy, aby mě dostali ven. Byla jsem toho všeho sama svědkem, když jsem to pozorovala z první řady vlastního hlediště. Sledovala jsem, jak mě položili na nosítka. Dívala jsem se zděšeně, když mi rozřezávali mé oblíbené kalhoty. „MOJE NEJOBLÍBENĚJŠÍ KALHOTY!!!“ Zprávy z místa nehody vypovídají, že jsem ve všech těchto situacích byla v bezvědomí. Nevím, jestli si může člověk v bezvědomí spojovat věci, které se mu v takovém stavu staly. Dívala jsem se, jak nosítka dotlačili k sanitce a naložili mě dovnitř. Pak jsem se ocitla zpět v mém těle.

Byla jsem vzhůru a ptala se, jak dopadlo moje auto, protože jsem se bála, že mě můj táta asi zabije. Taky jsem byla ještě šílená z toho, že mi rozřízli moje oblíbené kalhoty. Pomyslela jsem si: "Co se vlastně stalo?! Zrovna v této situaci na tom asi nesejde. Jsem zpět!“ Ale v těch okamžicích jsem si vůbec nebyla jistá, co se právě stalo, nebo jestli se to opravdu stalo. Jen jsem věděla, že se něco stalo.

Trvalo mi celé roky, než jsem si vše plně uvědomila. Nejpodivnější částí z toho všeho je teď pro mne nevysvětlitelná kompletní a naprostá absence mých emocí. Dívala jsem se na to, jako by se to stalo někomu jinému, někomu, koho jsem ani neznala. Nebála jsem se. Nebyla jsem ani šťastná a ani smutná. Neměla jsem žádné výčitky z mého života, který jak se v tu chvíli zdálo, končí příliš brzy. Nebyla jsem znepokojena tím, že mí blízcí mohou být zarmouceni. Ve skutečnosti jsem na svoji rodinu ani nepomyslela. Nepociťovala jsem žádnou lítost nad tím, že nevyrostu, nevdám se a nebudu mít děti. Nekladla jsem si otázky, jakou cestou by se můj život ubíral, nebo jakou kariéru bych udělala. Neviděla jsem žádné světlo. Neviděla jsem žádného zesnulého člena rodiny, který by mě přivítal do dalšího království. Necítila jsem žádnou pohodu, nebo klid. Necítila jsem - doslova NIC! Netušila jsem, jestli to bylo moje tělo, které se vznášelo nad tou scénou, a ani mne nenapadlo, že v tom okamžiku budu mít tělo. Neuvědomovala jsem si, zda se mé končetiny pohybují, zda mé oči vidí a mrkají, nebo jestli vzduch prochází do plic a ven. Nejsem si vědoma, zda se na scéně shromáždily zástupy, nebo hloučky. Neslyšela jsem, jak ptáci štěbetají, vítr fouká, necítila vůně. Bylo to, jako bych tam byla, ale současně nebyla. NIC!

Jediné skutečné zvuky, které jsem slyšela, byly hlasy těch, kteří se přímo podíleli na mé záchraně. Léta po té havárii myslívám na to, co kdyby, a jsem vděčná, že jsem přežila. Miluji svůj život. Miluji svoji rodinu; moje nádherné děti a vnuky. Miluji všechny vzpomínky, které jsem zažila v průběhu let, všechny přátele, které jsem poznala. Když se zamyslím nad všemi věcmi, které bych neudělala a nevykonala, všechny zážitky, které bych neměla, vhání mi to slzy do očí. Nechtěla jsem umřít. Nemohu vysvětlit, proč jsem měla takový pocit nicotnosti. Nebyla jsem vychovávána v náboženství. Nepřemýšlela jsem nikdy a ani teď nevím, jestli Bůh existuje. Prostě nikdy mi nezáleželo na tom, zda jsem nad tím uvažovala. Nevěděla jsem o zážitcích blízkosti smrti - až o pár let později, když jsem se poprvé dozvěděla o PBS, okamžitě jsem si vzpomněla na tento den mého života. Pozoruhodná je také skutečnost, že jsem o tom nikomu celé roky neřekla. Myslela jsem, že lidé si budou myslet, že jsem se pomátla. První osobě, které jsem to řekla, byla moje máma. Seděla tiše a chvíli zpracovávala, co jsem jí řekla. Řekla, že mi to věří a cítím, že ano. Když jsem to vyprávěla jiným lidem, někteří rozšířili oči a začali nadšeně mluvit o posmrtném životě, další si myslí, že je to nesmysl. Necítím se dobře, když jim musím tvrdit, že na to nemám odpovědi. Neměla jsem zkušenost s posmrtným životem, snad jen s tím „NIC“.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: Květen 1987