Popis zkušenosti:

Všechno v mém životě kulminovalo k bodu, kdy už mne žádné jiné možnosti nenapadaly. Vzala jsem prodlužovací kabel a připevnila jsem ho na opačné straně ke dveřím, které byly nahoře. Na patře je pouze hlavní ložnice, kterou jsem k tomuto účelu použila. Byla jsem hysterická a plakala, že už jsem neměla jinou možnost. Doufala jsem, že to nebude příliš bolet. Omotala jsem si šňůru kolem krku a zauzlovala. Začala jsem scházet po schodech, po jednom schodu a cítila, jak se šňůra začíná kolem krku utahovat. Nebyla příliš volná a nebyla ani příliš těsná. Opřela jsem se o schody za mnou a sestoupila o další krok.

V jednom okamžiku jsem byla na schodech. V příštím jsem se ocitla v tlumeně osvětleném tunelu. Viděla jsem světlo na samém konci, ale nebylo jasné. Vzpomínám si, že jsem chtěla jít tím směrem. Tak jsem šla a všimla si, že ostatní lidé jdou také stejným směrem. Bylo to jako kdybych věděla, že to jsou lidé, ale neviděla jsem jim do tváří. Vypadali jen jako siluety. Bylo to, jako bych se dívala na jejich stíny, ale nějak jsem věděla, že to jsou jiní lidé. Nebyl tam příliš velký nával a bylo nás tam poměrně málo. Vzpomínám si jen, že potřebuji jít s těmi ostatními.

Zdálo se mi, že jsem bez emocí, protože si nepamatuji žádné pocity štěstí, nebo smutku. Jen jsem šla a dělala pohyby, které bylo potřeba, což znamenalo jít dopředu. Cítila jsem pod sebou, jak se mé nohy pohybují, ale ani jednou se nepodívala dolů ani zpět. Mezi námi, kteří jsme tam byli, nebyly vyřčeny žádná slova. Vzpomínám si, že jsem se snažila identifikovat ostatní v mé blízkosti. Vůbec si nevzpomínám na chlad, nebo na teplo.

Jen si pamatuji tu potřebu pokračovat v pochodu směrem k temnému světlu.

Vzpomínám si, jak jsem náhle ucítila, že jsem tažena zpět do svého těla. Když jsem se vlastně vrátila, bylo to, jako kdybych byla vhozena zpět do těla tak, že to mému tělu asi skutečně ublížilo. Bylo to, jako bych dopadla z výšky. Když jsem otevřela oči, viděla jsem, jak můj manžel stojí nade mnou a křičí: "Co to děláš?" Pomalu a ospale jsem jen otevřela oči a neměla ponětí, kde jsem. Začala jsem mumlat: "Kde jsem? Kde jsem?'

Snažila jsem se vstát, ale moje lýtka mne bolela tak hrozně, že jsem vstát nemohla. Můj jazyk byl v první čtvrtině úplně necitlivý. Byla jsem extrémně zmatená, slabá a cítila jsem se vyčerpaná.

Když jsem si konečně uvědomila, kde jsem a co se stalo, nemohla jsem uvěřit, jak rychle se to seběhlo. Ale důležitější je, že ta zkušenost proběhla velmi rychle. Pamatovala, jsem si, že jsem měla jakýsi sen. Úplně jsem přestala dýchat, takže jsem věděla, že to žádný sen nebyl.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 18. února 2018

Cítili jste se odděleni od fyzického těla? Ztratila jsem pocit fyzického těla.

Jak byste porovnali úroveň vědomí a bdělosti během zážitku s vaším běžným každodenním vědomím a bdělostí? Více vědomí a bdělosti. Moje vědomí a bdělost se mi jeví jako kombinace toho mého vědomí s těmi kolem mě. Bylo to, jako bychom komunikovali telepaticky.

Ve kterém okamžiku jste během zážitku byli na nejvyšší úrovni vědomí a bdělosti? V posledních sekundách, než jsem narazila zpět do svého těla.

Zdál se vám čas rychlejší, nebo pomalejší? Cítila jsem, že to trvalo velmi dlouho, než jsem tam ušla tu dálku. Zároveň jsem nějak věděla nebo cítila, že čas běží rychleji.

Viděli jste ve své zkušenosti nějaké bytosti? Cítila jsem jejich přítomnost.