Popis zkušenosti:

Narodila jsem se jako modré dítě; jinými slovy, měla jsem srdeční vadu. Když mi bylo téměř šest let, podstoupila jsem otevřenou operaci srdce v dětské nemocnici v St. Paul Minnesota. Pamatuji si na svůj zážitek, jako by se to stalo včera.

Opustila jsem své tělo a už v pěti letech jsem si to jasně uvědomovala. Rozhlédla jsem se po operačním sále a uviděla lékaře, sestry i vybavení. Pak jsem vystoupala výše a potkala bytost z čistého světla. Neměla žádné ruce ani nohy, neviděla jsem oblečení, bylo to jen čisté světlo. To zářivé bílé světlo bylo opravdu velmi jasné, přesto mi nevadilo se do něj dívat. Bytost světla mne celou obklopila, přestože jsem neměla tělo. Neměla jsem žádnou materiální formu. Jako bych se v tom světle rozpustila.

Slyšela jsem vzdálené hlasy, ale nerozuměla slovům. Bylo to jako bych poslouchala lidi, kteří si klidně povídají v přeplněné místnosti. Neměla jsem strach a vůbec se nebála, i když mi bylo pět let a vše si plně uvědomovala. Vnímala jsem jen to, co se zrovna dělo. Bytost se mnou zůstala, dokud nepřišel čas návratu. Nedostala jsem na výběr, jestli se chci vrátit nebo zůstat. Bytost řekla: „Nyní je načase vrátit se,“ a opustila mne. Ve chvílích kdy jsem byla součástí jeho světla, cítila jsem se velmi milována a já sama byla plná lásky. Necítila jsem lítost, smutek nebo ublíženost. Jen lásku a klid.

Probudila jsem se v pooperačním pokoji v obklopení hadiček, které mi stále trčely z boků po transfuzi krve. Neměla jsem obavy. Moje matka plakala a držela mne za ruku. Cítila jsem se dobře a nic mne nebolelo.

Když mi bylo šestnáct, lékaři mi řekli, že asi nikdy nebudu mít děti. Mám tři dcery a nikdy jsem neměla problémy. Zdá se mi, že dvě z nich převzaly některé z mých duševních schopností. Obě se projevují tak, jako by se jim stalo něco podobného, jako mně v pěti letech. Jedné je nyní dvanáct a druhé patnáct. Nejsem si jistá tou třetí, protože se ještě nezmínila, že by se jí stávaly zvláštní věci.

Po prožitku jsem měla předtuchy, kdy lidé zemřou. Jednou jsem se dostala do problémů, když jsem řekla, že prastrýc brzy zemře. Zemřel za dva týdny. Ztratila jsem svoji nejlepší kamarádku, když mi bylo šestnáct. Dva týdny před její smrtí, jsem ve snu měla předtuchu. Zdálo se mi o bílé rakvi s malovanými růžovými růžemi po okrajích. Když nám v mých jedenácti letech na Štědrý den zemřela prababička, věděla jsem přesně, co to bude za hovor ještě dříve, než matka zvedla telefon. Dědeček zemřel v lednu 2000, tři dny před jeho smrtí, jsem v zimě stála na balkóně a viděla pohybující se vzduch. Bylo to jako sledovat v létě tetelící se vzduch nad chodníkem. Věděla jsem, že to znamená něco špatného, ale nebyla si jistá. Za tři dny zavolala moje matka a řekla mi, že děda zemřel.

Psát jsem se naučila brzy. Měla jsem ve třetí třídě problémy s učitelem, protože když jsme procvičovali psací písmo, vždy jsem nakonec napsala něco jiného a musela jsem začít znovu. Nemohla jsem si pomoci. Ani jsem si neuvědomovala, že to dělám, a zjistila to vždy až po dopsání. Obvykle se ukázalo, že jsem psala nějaký smyšlený příběh. Také neumím vůbec kreslit, ale velmi snadno kreslím obrázky z písmen a slov. Kdosi mi kdysi řekl, že jsem obzvlášť dobrá v poezii. Píšu sice i povídky, ale asi by je nikdo neměl zájem číst.

Cítím přítomnost „duchů“ v místnostech. Vzduch je velmi těžký a je to skoro jako bych slyšela, že se mi snaží něco říci. Jednou jsem se na ten pocit rozzlobila a vykřikla jsem na tu věc. "Pokud jsi tady, tak se mi ukaž." V tu chvíli se vzduch začal pohybovat ve vlnách, jako by se pokoušel dostat na jiné místo. Rychle jsem odvrátila pohled a přestalo to.

Často, když usínám, ocitnu se někde jinde. Bohužel obvykle skončím na nějakém místě, kde je dítěti nebo dětem ubližováno. Obvykle v blízké budoucnosti. Vidím strašné věci a nejsem schopná s tím nic udělat. Když někam cestuji, všechno vnímám, vidím, slyším i cítím.

Jednou jsem tak viděla nejděsivější zážitek svého života. Muž zastřelil svou ženu a děti. Probudila jsem se v posteli ochrnutá strachem. Za dva dny čtyřicet mil od mého bydliště, zastřelil nějaký muž celou svoji rodinu i sebe. Obvykle, když mám takovou zkušenost, nejsem to já, ale přesto jsem. V případě toho muže a jeho rodiny jsem to celé cítila tak, jako bych byla matkou. Vím, že ji zastřelil jako první. Slyšela jsem křik, prosby i pláč dětí.

Když jsem v místnosti s mnoha lidmi, cítím všechny jejich radosti, trápení a bolesti. Je to hrozný pocit. V životě jsem měla ještě dvě zkušenost s PBS. Při tubální ligaci a při lumbální punkci. To jsou mé zkušenosti s PBS i po nich. Mohu je vysvětlit? Ne. Chci to pochopit? Ano.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: Únor 1974

Prvky PBS:

Cítili jste se odděleni od fyzického těla? Ano, zcela bezpochyby jsem věděla, že už nejsem ve svém těle. Cítila jsem, jak ho opouštím a věděla, že někam odcházím bez fyzického těla.

Ve kterém okamžiku jste během zážitku byli na nejvyšší úrovni vědomí a bdělosti? Byla jsem si velmi dobře vědoma toho, co se tehdy dělo.

Zdál se vám čas rychlejší, nebo pomalejší? Bylo to, jako by se čas zastavil. Nepohyboval se vpřed ani vzad, zůstal stát v přítomné chvíli.

Porovnejte prosím vaše sluchové schopnosti během zážitku - s vaším sluchem bezprostředně před zážitkem. Slyšela jsem jen vzdálené hlasy a hlas bytosti, která byla se mnou.

Viděli jste neobvyklé světlo? Ano, bytost stvořenou světlem.