Popis zkušenosti:

V prosinci roku 1979 jsem po čtyřech měsících v Indii těžce onemocněl amébovou úplavicí, hepatitidou A, a dostal horečku dengue. Mé tělo bylo tak oslabené, že jediné, co jsem mohl dělat, bylo ležet v posteli v hotelu. Neměl jsem vůbec žádnou sílu. Stav mé vyčerpanosti jsem bral naprosto v klidu, s vědomím, že asi brzy umřu. Neměl jsem žádný strach, ale spíše uvažoval nad tím, co bude dál. S klidnou myslí jsem opouštěl všechny události mého života, které se mi kdysi zdály být důležité - už mě nezajímaly. Uvědomoval jsem si, že má mysl a tělo je jeden nedělitelný systém. Kvůli tomu oslabenému stavu se moje myšlenky zastavily a ze srdce přešla vyšší úroveň vnitřního vědomí. Intenzivnější vnímání, intuice, zrak, sluch i hmat. I když mé tělo bylo zesláblé horečkou, bolestí a slabostí, měl jsem nádherný blažený stav, kdy každý nádech přinášel další dynamiku. Všechno bylo klidné. Každý další nádech byl příjemnější a plnější.

Pak pomalu přišel jemný třes, kdy jsem stále vnímal tělo. Přišla jakási známá vzpomínka, že už jsem to prožil mnohokrát; bylo mi to velmi známé. Příjemné a milující pocity zaplavily mou bytost. Třes pokračoval.

Najednou jsem se přistihl, že se dívám na mé nemocné tělo a začal se smát. Brzy to tělo skoná. Myšlenka na opuštění těla byla příjemná, protože se s ní uvolňovaly všechny zápletky tohoto života. Tělo bylo hutné, chladné a těžké. Bude příjemné ho opustit. Moje vědomí se otevřelo jako lotosový květ, rozrostlo se do velikosti celého vesmíru. Každá část vesmíru byla součástí mě a každá část mě byla součástí vesmíru. Došlo k úplnému začlenění a přijetí. Bylo to nad mé očekávání. Přesto mi to bylo dobře známé a nepřekvapovalo mne to.

Přišlo další poznání. Všechno bylo jasné, není co se učit. Bylo zřejmé, že neexistuje nebe ani peklo. Život na Zemi není škola, neexistuje nic, co bychom se tady měli naučit. Život na Zemi je jen zážitek, nic víc.

Pak mě najednou přepadl strach a prudké sevření. Cítil jsem se zcela zřetelně dušený, slizký a jako zdrogovaný. Strach mě začal stahovat zpět z reinkarnace, pryč od veškeré jednoty a expanzivního vědomí. Mezi aspekty toho strachu patřilo bažení, utrpení a izolace. To spojení s tím strachem mě táhlo zpět do bezvědomí. Když následovala slova, Oshovo učení, které se ke mně vrátilo: "Pokud můžeš pozorovat strach, jak může být součástí tebe?" Pozorováním toho strachu jsem najednou pochopil to oddělení mezi mnou a strachem. Jakmile jsem začal pozorovat strach, jeho sevření zmizelo a ztratilo se. Když strach pominul, následovaly další negativní emoce zoufalství, pocity viny, chamtivosti, závisti a touha po jiném těle. To lze také vyjádřit jako vnější návykové vlivy. Brzy se veškeré vnější energie zastavily. Pocit absolutního jednotného vědomí centra se mi vrátil.

Moje spolubydlící byla v té době zdravotní sestrou a byla v mém hotelovém pokoji, když jsem tělo opustil. Sledoval jsem ji z vnějšího pohledu. Nahmatávala mi pulz a pak v zoufalství mé zápěstí pustila. Vycítil jsem také její myšlenky. Byla ve stresu, ne kvůli mé smrti, ale protože se musela o to tělo postarat.

Při pohledu na své tělo, mi vyvstala vzpomínka na právě odžitý život. Můj život nebylo možné označit za hezký. Ve skutečnosti byl plný utrpení a strádání. Vypadal přesně tak, jak jsem jej právě prociťoval. Pak se začaly živě vizualizovat další mé odžité životy. Každý život probleskl v jakési bublině, každý zvlášť od začátku do konce, s uvědoměním si všech okamžiků z těch životů, jako bych stále jen prožíval narození a další smrt. Problesklo mnoho životů, příliš mnoho na to, aby se daly všechny spočítat. Každý z těch životů byl perfektní.

Reinkarnace je součástí lidské existence, ale je dobrovolná. Najednou jsem si uvědomoval, že mě ta závislost táhne do jiného života, a byl jsem zvědavý, jaký bude další. Došlo k nějaké změně a mírnému posunu. Nikam jsem neodešel. Necestoval jsem tisíce kilometrů. Byl jsem na stejném místě, přesto to bylo jiné, méně drsné a rozpínavé. Všechno se koupalo ve zlatém světle. Kolem mě bylo mnoho dalších bytostí. Všichni mne znali a já znal je. Můj návrat u nich vyvolal ohromnou radost. Byl jsem doma.

Nenacházím slova, kterými bych tu situaci popsal, snad jako dimenzionální přesuny. Když jsem opustil mé tělo, posunul jsem se ze třetí do čtvrté dimenze s neustále se rozšiřujícím vědomím, které sahalo až k samotné hranice vesmíru. Pak jsem se přesunul do páté dimenze, kde bylo vše osvětlené a zlaté. Později jsem někde slyšel, že Tibeťané to nazývají; „Země zlatého světla“. Všechno bylo absolutně dokonalé.

Pak ke mně přistoupila bytost, která mě požádala, abych se vrátil do těla v hotelovém pokoji. Moje odpověď byla: „Ne! Nechci opustit toto úžasné místo.“ Pak další bytost, nebo spíše osoba nějakého muže, sedící u stolu, mi pokynula, abych si sedl. Představil se: „V mém posledním životě na Zemi jsem byl známý jako George Gurdjieff.“ Tehdy jsem jeho jméno neznal. Pokračoval: „Potřebujeme, aby ses vrátil.“ Po mém radostném opětovném sjednocení, v tom nádherném prostoru, jsem se zdráhal to udělat. Ale zeptal se mě tak, abych nemohl nesouhlasit. Veškerá komunikace probíhala beze slov. Přišla ke mě myšlenka od jiné entity, která mě před tím vítala: "Pokud se vrátíš, nebudeš si z našeho setkání nic pamatovat. "Začal jsem s Gurdjieffem vyjednávat podmínky mého návratu: „Jedinou mojí podmínkou bylo, že mi ty vzpomínky nevymažou a že si všechny ty zkušenosti budu pamatovat.“ Ani on mi nemohl nevyhovět a bylo dohodnuto, že si mohu tuto zkušenost ponechat. Pak dodal: „Tohle je poslední fáze, kdy se budeš muset vrátit, slibuji.“ Ihned jsem se velmi uklidnil.

Když jsem byl veden zpět do čtvrté dimenze, cítil jsem, jak se mi rozšířené vědomí zatemňuje. Pak jsem cítil vstup do chladného a hutného těla. Když jsem se znovu probral, moje spolubydlící se úplně vyděsila. Další věc, kterou si pamatuji, byl indický lékař u mého boku. Právě přišel z ulice a řekl: "Postarám se o tebe, jsem tady, abych ti pomohl." Dal mi vodu s cukrem, aby se mi znovu zvýšil krevní tlak a objednal nějaké léky. Nechtěl ani peníze a už nikdy jsem ho neviděl.

Základní informace:

Pohlaví: Muž

PBS se stalo: Prosinec 1979