Popis zkušenosti:

ŘEKA PROŽITEK ŽIVOTA PO SMRTI OD DUANE

Bylo krásné jasné pondělní ráno na začátku července 1999. Konečně další den volna, chcete-li tomu tak říkat i přesto, že jsem předchozí odpoledne a celou noc pracoval, takže už dávno minul čas na spaní. Tohle však byl čas pro mé celodenní dobrodružství, které jsem jednou týdně podnikal s mými dcerami a dalšími dětmi ze sousedství, které měly rodiče samoživitele. V posledních několika měsících bylo už docela pravidelná praxe. Dnes nebyl v plánu žádný výlet na kolech, žádná střelba nebo turistika, dnes mělo být horko a hlasování pro rafting nenašlo žádné odpůrce. Když jsem začal dávat dohromady seznam věcí, které bychom si měli připravit na cestu, vzpomněl jsem si, že můj soused si nedávno koupil novou záchrannou vestu a nabídl mi, že mi ji kdykoli půjčí, proto jsem na seznam přidal záchranné vesty. Rychle jsem však zavrhl myšlenku, že přijmu sousedovu velkorysou nabídku, a opakovaně jsem se tomu bránil, když jsem si říkal, že by se vesta mohla poškrábat nebo zašpinit.

O tři hodiny, šest dětí a dva rafty později jsme vykládali dodávku mojí mámy na lodní rampu u řeky. Čtyři nedospělé dívky, z toho dvě mé dcery, jely se mnou v osmimístném raftu, a našemu sedmnáctiletému sousedovi a jeho mladšímu bratrovi jsme nechali další, dvoumístný raft.

Sjeli jsme po rampě dolů do řeky a naše dobrodružství konečně mohlo začít. Příjemně chladné dopoledne vystřídalo spalující odpoledne a studená voda byla vítaným útočištěm. Protože ve velkém raftu byla jen čtyři vesla a nás bylo pět, rychle jsem zaujal místo, kdy jsem seděl úplně vpředu se svěšenýma nohama, zatímco každá z dívek seděla na boku s pádlem v ruce, a jeli jsme. Dívky nás rychle dostaly do hlavního proudu. Natáhl jsem nohy, abych ponořil chodidla do vody a v duchu jsem si říkal „to je život“. Když jsme projížděli první zatáčku řeky, voda se pohybovala o něco rychleji. Překulil jsem se plesknutím dozadu na dno raftu a nechal jsem dívky, aby nás manévrovaly přes peřeje, protože ty v tu chvíli nebyly příliš divoké. Dívky si vedly velmi dobře, když nás vezly prvních pár hodin na řece, takže jsem pokračoval v jízdě na přední části raftu a nechal jsem řízení na nich, zatímco sám jsem se svalil do raftu, když jsme narazili na nejhorší části řeky.

Šplouch! Byl jsem ve vodě; bylo to rychlé a zběsilé. Raft narazil na kámen, který byl těsně pod hladinou, a nechal mě, abych se staral sám o sebe v dosud nejhorší části řeky. Přemýšlel jsem, jak se nezranit o kameny, které se pode mnou tak rychle míhaly, a pak jsem si lehl na záda a nasměroval nohy po proudu a snažil se vznášet se ve vodě co nejvýš. Raft byl už mnoho yardů za mnou, ale už jsem byl z nejhoršího venku a nyní mě v o něco hlubší vodě proud pomalu posouval nazpět. Nebyl jsem mentálně v nejbystřejším stavu – protože uplynulo nějakých dvacet čtyři hodin, co jsem nespal – takže když jsem zjistil, že pohyb proti proudu není dobrá věc, bylo už příliš pozdě.

Než jsem klesl pod hladinu, měl jsem čas tak akorát na to, abych se trochu nadechl vzduchu, než mě uchvátil spodní proud. Rozbouřená voda mě popadla a táhla, hladina byla tak blízko, ale nemohl jsem se k ní dostat, ani se dotknout dna nebo velkého balvanu velikosti auta poblíž. Zhruba v té chvíli mi naplno došla vážnost situace. Utopím se a nemůžu s tím nic dělat. Zmocnila se mě panika a ze všech sil, které mému unavenému tělu zbývaly, jsem se snažil dostat na hladinu a naplnil si plíce třeba jen jediným nádechem vzduchu. Ale realita se rychle vrátila a dech i ten samý život, o který jsem tak usilovně bojoval, abych ho udržel, vybuchl a nechal mě samotného ve tmě jen s jedinou myšlenkou. Tohle zvládnu. Teď už byl klid, už žádná vířící voda, žádná panika, strach nebo vjemy jakéhokoliv druhu, jen myšlenka, že je v pořádku nechat život odejít. Po tom všem, kdy jsem dělal ve třech zaměstnáních, spal jsem jen čtyři až pět hodin v noci pět dní v týdnu a další dva dny vůbec ne, to stejně nebyl nic moc život, pomyslel jsem si.

Pak, jako kdybych byl batole a můj otec mě popadl za kombinézu Osh-Kosh a zvedl mě nad hlavu, stál jsem několik stop nad vodou. Cítil jsem, jak mi slunce svítí do tváře, ale už nebylo tak jasné, abych se na ně nemohl dívat. Mírný vánek uklidňoval, moje myšlenky se obracely ke zvuku, který působil, jak šelestil mezi zářivě zelenými listy velkého stromu po mé levici. Moje soustředění na strom ve mně zanechalo pocit, že vánek provívá skrze listy, jako by ty listy byly mými prsty a strom byl mou součástí. Všechny mé smysly byly zostřené; barvy byly jasnější, zrak ostřejší, a lépe zřetelné vůně a mírná vodní mlha na mé kůži byly úžasné. Za mnou začal zpívat ptáček, a jakmile si jeho melodie získala mou pozornost, stromy a křoviny, které ho zakrývaly, jako by se rozestoupily a já měl na toto drobné stvoření plný výhled. Mohl jsem ho nejen vidět a slyšet, ale také jsem cítil, že ten ptáček je šťastný, dokonce radostný, že existuje, a tento pocit se stal mou součástí. I přesto, že hodně z toho, co se dělo kolem mě, bylo vlevo, vpravo nebo za mnou, nemusel jsem se otáčet, abych toho byl svědkem, protože jsem kolem sebe viděl plných tři sta šedesát stupňů a vnímal jsem mnoho věcí, které se současně děly v bezprostřední blízkosti.

Jak jsem stál užaslý nad tím, co se děje, ozval se hlas, jasný jako hlas někoho velmi blízko vás, a ptal se mě „co chceš dělat“. Obrátil jsem svou pozornost na pohled před sebou a začal jsem provádět jakýsi průzkum, když jsem zjišťoval, co by se dalo dělat. Moje nejmladší dcera právě vylézala z vody nějakých sedmdesát pět yardů po proudu poblíž raftu. Nejstarší už ušla nějakých třicet nebo čtyřicet yardů proti proudu od raftu po skalnatém břehu. Na druhou stranu, já jsem byl tady a moje neživé tělo tam, což pro mě nebyl žádný problém, protože můj starý život byl pro mě teď stejným snem, jako je teď pro většinu z nás posmrtný život. Žádné pocity bolesti nebo smutku, jen takový klid a láska, jaké kdy málokdo poznal. Poté, co jsem shromáždil tyto informace jsem jen jakoby jednoduše sbalil do úhledného balíčku s trochou „nechápání“ a předal je entitě, která otázku položila. Odpověď byla okamžitá: „Co chceš dělat?“ a odpověď byla v podstatě stejná, protože jsem s průzkumem začal znovu.

Když jsem pohlédl na svou starší dceru, která, jsem později zjistil, se snažila starším chlapcům ukázat, kde je mé bezvládné tělo, bylo to, jako by mě někdo vzal a hodil dovnitř ní. Viděl jsem jejíma očima, slyšel jejíma ušima a chápal jsem všechno, co v tu chvíli věděla a cítila, ale byl jsem jen přihlížejícím v jejím světě. Toto dvanáctileté dítě, které čelilo této hrozné situaci, bylo tak klidné a logické, jak jen kdokoli mohl být: Moje sestra je nyní v pořádku, také spadla z raftu a byla zachycena ve stejném protiproudu, ale měla na sobě záchrannou vestu, takže je v bezpečí, ostatní dívky jsou také v pořádku. Teď musím zachránit svého otce. To byly její bezprostřední myšlenky. Pak jsem se stejně rychle, jako jsem byl uveden do světa své dcery, vrátil do svého a stál jsem nad vodou na stejném místě jako předtím. Znovu se ozval ten hlas. „Co chceš dělat?“ ptalo se to.

Konečně jsem pochopil, že si musím vybrat, zda se vrátím k výchově svých dcer a k životu, který jsem nedávno opustil. Nebo zvolím tuto novou existencí a život, o němž jsem věděl, že bude s mým nebeským otcem, protože jsem cítil, jak jeho láska vyzařuje z jednoho bodu nahoře a vlevo hned za mnou. Lásku, která mi připomněla mír a spokojenost, jakou člověk pociťuje jako malé dítě, když je po dokonalém dni něžně houpáno v náručí své matky. Ten pocit lásky, míru a pohody byl tak silný, že jsem byl rozpolcený ohledně toho, co bych měl dělat. Nebyl jsem nucen volit to či ono, ani jsem nebyl veden k tomu, abych věřil, že jedna volba bude lepší než druhá. Ta záležitost byla zcela na mně. S vědomím, že mě mé dcery opravdu potřebují a jak moc je opravdu miluji, jsem se téměř neochotně rozhodl vrátit a udělat vše, co je v mých silách, abych je vychoval, jak nejlépe budu moci. Abych toto rozhodnutí sdělil, jednoduše jsem vzal všechny shromážděné informace a pocity a předal je jako celek svému příteli, kterého jsem nikdy neviděl, s tím, že „tohle chci“, to je tento výjev přede mnou a vše, co představuje.

Pak mi bylo řečeno „musíš dát vše, co máš“. To vedlo k dalšímu hledání „všeho, co mám“; vyšlo to naprázdno, protože moje tělo bylo tam a já jsem byl tady. Slova přišla opět, úplně stejná, což vedlo k přesně stejnému hledání. Těsně předtím, než mi bylo opět řečeno, abych tomu dal své všechno, dostal jsem informace, spoustu informací, ale beze slov. Dále mi bylo sděleno, že se musím rozhodnout být ve svém těle, protože mě tam nikdo nepoloží. Tato informace byla označena naléhavostí, kterou může mít otec pro dítě v bezprostředním ohrožení. Jakmile jsem se podle svědomí rozhodl být znovu ve svém těle, voda znovu zuřila kolem mě, popadla mě a táhla dolů, ale bez úspěchu, protože jsem měl sílu lokomotivy. Nic mi nemohlo zabránit dostat se na povrch. Když jsem se tam dostal, vydechl jsem všechnu špínu z plic a vyměnil jsem ji za hluboký nádech života. Plíce mě bolely tak, že mě napadlo, že bych se snad raději utopil. Zahnal jsem téměř zdrcující touhu to prostě vzdát a myslel jsem, že jsem šeptal, později mi však řekli, že jsem křičel o pomoc, protože mladí muži v malém voru byli jen několik metrů daleko. Několika údery vesel byli vedle mě. Když jsem zachytil lano na boku raftu, zjistil jsem, že ve mně zbývá spousta energie, a tak jsem plaval vedle raftu a pomáhal jsem ho dostat přes peřeje na břeh.

Vysvětlení toho, co se právě stalo, mi dalo docela zabrat a ve skupině zůstalo několik pochybovačů. Tedy dokud jsem jim nepopsal, co dělali, a v některých případech i o čem přemýšleli, když jsem byl pod vodou. Pochybnosti pak rychle zmizely. Zbytek našeho výletu byl extrémně klidný a naplňující, když jsme navíc ještě viděli jeleny a další divokou zvěř podél břehu jen pár stop od nás. Do cíle jsme se dostali velmi pozdě a když jsem volal matce, aby nás odvezla domů, měla už o nás velký strach. Víte, jaké mohou být matky.

V té době se chýlila ke konci mé zkušební doba v zaměstnání na plný úvazek, takže jsem tam druhý den musel být. Pracoval jsem, přestože jsem mohl sotva chodit a každá buňka mého těla od vlasů na hlavě až po nehty na nohou mě extrémně bolela. Během několika příštích dní bolest pomalu odezněla a zanechala ve mně jistou znalost mnoha věcí, které jsem si dříve ani nedokázal představit, a také možnost sledovat, jak mé dcery vyrůstají.

Svědčím o pravdivosti této zkušenosti, stejně jako ti, kteří byli se mnou na řece, vědí, že se to stalo. Svědčím také o tom, že Bůh je, miluje nás a je si vědomý a pamětlivý i těch nejmenších věcí v našich životech a na této zemi. Dar schopnosti jednat podle našich vlastních tužeb a spojovat jedno s druhým v oblasti jeho výtvorů je úžasný. Modlím se, abychom mu poděkovali za naši existenci zde a jednali jeden s druhým a jeho výtvory s úctou a laskavostí, která jim náleží.

Základní informace:

Pohlaví: Muž

Datum, kdy se PBS udála: Červenec1990

Byla vaše zkušenost spojena s ohrožením vašeho života? Ano Nehoda Topil jsem se

Prvky PBS:

Mohly vaši zkušenost ovlivnit nějaké drogy nebo léky? Ne

Byl váš zážitek v některých projevech jako sen? Ano; tento život byl tehdy jako sen, stejně jako posmrtný život je nyní pro většinu lidí jako sen.

Cítili jste se odloučeni od fyzického těla? Ano Vypadal jsem stejně, ale moje tělo bylo tam a já jsem byl tady.

V které fázi během zážitku jste byli na nejvyšší úrovni vědomí a bdělosti? Tak dobře, jak to jen mohlo být, poté co jsem byl čtyřiadvacet hodin vzhůru. Lepší to bylo po smrti, protože už jsem nebyl unavený a mohl jsem jasněji myslet.

Zdál se čas rychlejší nebo pomalejší? Ne

Porovnejte váš sluch během zkušenosti s vaším každodenním sluchem těsně před zkušeností. Slyšel jsem všechno, co se kolem mě dělo, jen jasněji a s lepším pochopením toho, co se děje.

Vypadlo to tak, že jste si byli vědomi věcí, které se děly někde jinde, např. jako mimosmyslovým vnímáním? viz výše #11

Prošli jste tunelem? Ne

Setkali jste se nebo měli jakékoliv vědomí o zemřelých (či žijících) bytostech? Ano Viděl jsem své děti a ostatní, se kterými jsem byl předtím, v reálném čase, ačkoli jsem byl pod vodou nebo alespoň moje tělo; věděl jsem, co dělají, a v některých případech i o čem přemýšlejí. Mluvil jsem s neviditelnou bytostí.

Viděli jste nadpozemské světlo? Ano Slunce bylo přede mnou, ale už nebylo tak jasné, abych se na něj mohl dívat. Všechno kolem mě bylo jasnější.

Viděli jste nějaké jiné nadpozemské světy? Nějaká kouzelná nadpozemská říše.

Jaké emoce (pocity) jste cítili během zážitku? Velký mír, lásku a dobrou péči

Měl(a) jste pocit pochopení všeho? Všeho o vesmíru. Jsme na této zemi, abychom se učili. Přišli jsme od našeho Otce v nebi a on na nás dohlíží a pomáhá nám tolik, jak to jen přijmeme, měl jsem s ním v té době velmi dobré postavení a cítil jsem výron lásky z místa, kde jsem věděl, že je, ale nikdy jsem ho neviděl.

Byly vám předány vize (události) z vaší budoucnosti? Události z budoucnosti světa. Že budu žít a vychovávat své děti do dospělosti po svém.

Dosáhli jste nějaké hranice nebo nějaké ohraničené fyzické struktury? Ne

Dospěli jste k hranici, ze které není návratu? Dospěl jsem k bariéře, kterou jsem nemohl překročit. Jinak bych se již nevrátil Dostal jsem na výběr, zda se vrátím nebo ne, a musel se rozhodnout, že se vrátím do svého mrtvého těla, protože mě tam nikdo neumístí. To mi bylo sděleno velmi jasně, protože jsem tomu tehdy moc nerozuměl.

Bůh, Duchovno a Víra:

Jaké bylo vaše náboženství před vaší zkušeností? LDS (Svatí posledních dnů)

Jaké je vaše náboženství nyní? LDS (Svatí posledních dnů)

Změnila se vaše víra ve svých hodnotách a přesvědčeních, protože jste měli vaši zkušenost? Ano Posílila se víra o Božím účelu života, žádné těžké otázky už nebyly.

Týkající se našeho pozemského života z jiného pohledu než náboženství:

Jaké změny nastaly ve vašem životě po vašem zážitku? Život je dobrý i v tom nejhorším. Na většině věcí, které mi vadily, prostě nezáleží.

Změnily se nějak konkrétně vaše vztahy po PBS, protože jste měli tento zážitek? Zdá se, že věci do sebe zapadají mnohem snadněji, miluji velmi hluboce všechny lidi , ale nebudu nikomu vnucovat žádný problém, protože vím, kdo je lepší učitel než já, takže mohu být trpělivější a bezpečnější.

Po PBS:

Je těžké popsat zážitek slovy? Ano Občas silný emocionální obsah a těžko se vysvětluje, jaké to je být stromem a nechat vítr foukat skrz vaše listy atd.

Máte nějaké psychické nebo neobyčejné či jiné speciální schopnosti po své zkušenosti, které jste před vaší zkušeností neměli? Nevím to jistě

Existují nějaké zážitky z vaší zkušenosti, které jsou obzvláště smysluplné anebo pro vás významné? Vědět o tom, co přijde po životě, a o lásce, kterou pro nás má náš Bůh.; Vědomí, že se utopím, a zkušenost s utopením.

Sdíleli jste někdy tuto zkušenost s ostatními? Ano Pochybovači byli i mezi těmi, kteří mě viděli se topit, ale jakmile jsem jim pověděl o tom, co dělali, a někdy i o tom, na co mysleli, když jsem byl pod vodou, uvěřili.

Stalo se vám někdy ve vašem životě něco, co by mohlo být považováno za součást vašeho zážitku? Ano Vůně řeky, slunečné dny, usměvaví lidé. Život obecně mi denně připomíná, že jsem, a že byla doba, kdy jsem nebyl. Všechno se to vrací, jako by se to stalo před pár minutami, už po deset let.

Je ještě něco, co byste rádi přidali ke své zkušenosti PBS? viz příběh

Jsou, podle vašeho názoru, další otázky, na které bychom se měli zeptat, k vysvětlení vašeho zážitku? Myslím, že je to dobře udělané. Ale není kde vysvětlovat zdravotní otázky. Měl jsem problémy jen pár dní a pak jsem byl úplně zdravý až do dalších zranění a žloutenky typu C.