Popis zkušenosti:

Krátce jsem „viděl“ prostor, který považuji za Nebe, ale i odvrácenou stranu. Obrovské utrpení lidí v „pekle“ bylo mnohem horší, než slyšeli věřící při kázáních o ohni a síře. Měl jsem pocit jako bych tam strávil věčnost s těmi, kteří ubližovali ostatním stejně jako já, nebo naopak věčné osamění těch, kteří pro své štěstí „odírali“ ostatní. Zvláštní na tom temném místě bylo, že to byl jakýsi prostor, do kterého jsem se dostal jen kvůli sobě. Nikdo vás tam neposlal, ale poslali jste se tam sami a stejně jen tak se mohli dostat ven. Zdálo se, že věčnost je spíše taková, jak ji vnímáte. I když bylo peklo hustě osídlené a byly tam miliony duší, v celkové populaci posmrtného života jich byl jen malý zlomek. Zarazila mě téměř přesná podobnost ve filmu „Jak přicházejí sny“ - který jsem viděl o pár měsíců později. Ačkoli to není skvělý film, jeho zobrazení posmrtného života bylo velmi blízko tomu, co bych sám těžko dokázal formulovat slovy.

Základní informace:

Pohlaví: Muž

PBS se stalo: Srpen 1999

Prvky PBS:

Byl váš zážitek spojen s ohrožením života? Ano, alergická reakce a klinická smrt.

Cítili jste se odděleni od fyzického těla? Ano, jen moment odloučení, kdy jsem nic necítil. Bylo to spíše jako spánek a následné probuzení. V jednu chvíli jsem měl nesnesitelnou bolest a v další jsem náhle „zkoumal“ své nové okolí.

Ve kterém okamžiku jste během zážitku byli na nejvyšší úrovni vědomí a bdělosti? Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, ale když se ptáte, pak musím říct neuvěřitelně bdělý a vědomý. Více než v běžném životě.

Zdál se vám čas rychlejší, nebo pomalejší? Vypadalo to, že čas neměl žádný skutečný význam. Vnímal jsem kontinuitu, ale žádný lineární posun, je to těžké vysvětlit. Také jsem měl pocit prostoru, ale zdálo se, jako by se tvaroval podle mých myšlenek.

Setkali jste se, nebo jste se nějak jinak dozvěděli o jiných zesnulých (nebo živých) bytostech? Ano, utrápené duše v jakémsi prostoru. Cítil jsem hrůzu, když jsem viděl jejich trápení. Při pohledu na ně jsem prožíval obrovský smutek a lítost, protože jsem pro ně nemohl nic udělat, ani nikdo jiný. Ve vesmíru, lokalizovaném poblíž naší planety, byly další duše z posmrtného života. Vypadaly stejně nešťastně, jako ty trýzněné bytosti, ale zdálo se, že jsou na prvním schodku ke spáse. Nebe se zdálo tím laskavější, čím dále jsem se dostal, i když jsem se fyzicky vlastně nepohyboval. Myslel jsem si, že mířím k nějakému uvítacímu výboru, alespoň tak nejlépe bych to popsal. Věděl jsem, což bylo divné, že tam čekají na mne. Výbor se skládal z velkého počtu lidí, které jsem odněkud znal, ale nevím odkud, ani kdo to konkrétně byl. Přirovnal bych to k situaci, kdy jedete na večírek, kde jste čestným hostem. Oslava by začala s vašim „příchodem“ - až na to, že já se až k nim nedostal.

Zdálo se vám, že jste navštívili jiné, nadpozemského světy? Oblasti, které jsem navštívil, byly jakési úrovně nebo dimenze. To je asi nejlepší vyjádření, jak bych to popsal.

Měli jste pocit, že najednou rozumíte všemu? Vesmír měl jakýsi jasně stanovený smysl pro řád. Bylo to stejně přirozené jako pozemská gravitace. Zdálo se, že „účel“ je daný. Bylo to jednoduché a elegantní, ale nikdy jsem pak nepřišel na to, jak to bylo.

Přišli jste na hranici nebo místo, odkud by nebylo možné se vrátit? Zdálo se, že v posmrtném životě čekám, až uplyne určitý pozemský čas a než se rozhodnu vrátit do fyzického světa. Mohl jsem zůstat jen po tu dobu, kdy jsem byl mrtvý, ale jakmile jsem se rozhodl, že se vrátím do pozemského života, mé srdce začalo znovu bít a hodilo mě to zpět.