Popis zkušenosti:

23. prosince 1969 mi bylo dvanáct let. Pamatuji si, jak jsem zaslechl matku říkat otci, že mě musí vzít k holiči, přestože v té době byly dlouhé vlasy v módě. Matka tuto novou módu neuznávala a neměla ráda chlapce s dlouhými vlasy. Otec jí řekl, že se mě zrovna chystal nechat ostříhat, tak ať přestane láteřit. Máma věděla, že se nechci nechat ostříhat, proto do toho navlékla mého přísného otce. Druhý den mě táta vzal k holiči.

Přišli jsme do města, k holiči. Byl jsem první na řadě. Otec byl zrovna zabrán do rozhovoru s několika jeho přáteli, takže jsem využil situace, že si mne nevšímá a řekl jsem holiči, aby mi vlasy nezkracoval, ale upravil je tak, aby účes vypadal jinak. Za pár minut jsem byl hotov a šli jsme domů.

Když jsme dorazili domů, sestra si ze mě začala znovu utahovat, že jsem se musel nechat ostříhat. Řekl jsem jí, že nejsem ostříhaný, ale mám vlasy jen nagelované. Okamžitě utíkala mámě žalovat, že mám vlasy stále stejně dlouhé. Matka za mnou přišla, podívala se na mne pozorněji a hned začala otci nadávat. Táta měl co dělat, aby to ustál a řekl mi, abych se za trest zavřel do svého pokoje a zůstal zavřený do dalšího dne, dokud mne znovu nedostane k holiči. Pamatuji si, že jsem chtěl svoji sestru zmlátit. Pak přišla do mého pokoje, aby si mě znovu dobírala. Měl jsem tehdy v pokoji vánoční stromek. Stál jsem před ním a díval se, jak na něm blikají elektrické svíčky. Jakmile jsem uviděl svou sestru, odšrouboval jsem jednu žárovku a hodil ji po ní.

Byl jsem tak skleslý, že se mi chtělo brečet. Vím, že jsem pak strčil prst do objímky, ze které jsem tu žárovku odšrouboval. V tu chvíli jsem byl zasažen elektrickým proudem, až mne to odhodilo stranou. Uslyšel jsem sestru křičet, což mne rozrušilo. Byl jsem blízko u ní a snažil se jí říct, že se nic nestalo. Neslyšela mě, tak jsem jí položil ruku na rameno, ale ona nic necítila. Pak jsem se podíval dolů a uviděl své tělo na podlaze. Nechápal jsem, co se děje. Pak mě jakési vakuum vtáhlo do temného tunelu, kterým jsem cestoval rychleji, než cokoli jsem znal.

Viděl jsem v obrazech situace z mého života. Pak jsem uviděl jasné světlo, jasnější než slunce. Přesto jsem se do něj díval bez problémů. Prošel jsem tím světlem a ocitl se na místě, které bylo jako místnost bez zdí. Stěny byly vyrobeny z vrstev atmosféry. Uviděl jsem stánek s nějakou tlustou knihou. Stál tam velmi starý muž a díval se do té knihy. Mlčky si mě prohlížel. Bylo mi jedno, kdo to je, protože mne upoutala scéna za jeho zády. Byl tam malý most, přes který přecházela spousta bíle oblečených lidí. Za mostem tekla křišťálově čistá voda. Jakmile lidé přešli na druhou stranu, vznesli se.

Pak jsem znovu pohlédl na toho starého člověka, kterého jsem uviděl dříve, ale nebyl tam. Místo něj tam byl muž, který blyštivě zářil. Natáhl ruku a řekl mi, abych s ním šel a podíval se dál. Snažil jsem se uhodnout, jakým jazykem na mně mluví, ale pak jsem zjistil, že rozumím všemu, co říkal.

Prošli jsme zástupem lidí, kteří pěli nádhernou melodii, kterou nedokážu popsat. Všichni byli šťastní a dívali se jedním směrem, na úžasný zdroj světla. Jakmile jsme dosáhli jasného světla, muž mi řekl, že to co uvidím, si nebudu pamatovat a pak jsme vstoupili do světla. Stále se snažím si vzpomenout, co bylo za tím světlem. S naprostou jistotou si pamatuji, že jakmile jsme vyšli z toho světla, vzal mě ten muž na původní místo a řekl mi, že nemohu zůstat a musím se vrátit, protože můj čas ještě nepřišel.

Pamatuji si, jak jsem plakal a prosil ho, aby mě tam nechal. Nechtěl jsem se vrátit. Posadil si mě na klín, obejmul mě a řekl mi, ať se tím netrápím, že se ještě potkáme. Vzpomínám si, jak jsem mu říkal, že tam chci zůstat a nechci se vrátit. Řekl mi, že se nemám bát, protože on mne doprovodí a ve stejný okamžik jsme byli doma u mne v pokoji. Viděl jsem, že máma drží mé mrtvé tělo v náručí a celá rodina byla kolem nás. Všichni plakali a já slyšel moji mámu plačtivě naříkat: „Je mrtvý, je mrtvý.“ Potom mi ten muž řekl: „Teď se vrať zpět do svého těla.“ Odmítal jsem se vrátit. Řekl jsem mu, že s ním chci zůstat. Znovu mě obejmul, políbil a řekl mi stejná slova: „Neboj, ty a já se ještě potkáme.“ Nedalo se nic dělat a já se ocitl zpět v těle.

Vtipné na tom bylo, že jsem se z předchozího zážitku vrátil tak šťastný, až se mi na tváři objevil úsměv v okamžiku, kdy jsem otevřel oči a uslyšel sestru: „Podívej, tati, on si z nás dělá srandu. Usmívá se." Skončilo to dalším trestem, takže ten "vtip" už nikdy nebudu zkoušet. Svůj zážitek jsem tajil asi třicet let a nikdy jsem ho nikomu neřekl.

Základní informace:

Pohlaví: Muž

Prožitek blízkosti smrti se stal: 1969

Prvky PBS:

Byl váš zážitek spojen s ohrožením života? Úraz elektrickým proudem.

Cítili jste se odděleni od fyzického těla? Ano, byl to pocit, který nelze popsat, protože byl příliš fantastický.

Ve kterém okamžiku jste během zážitku byli na nejvyšší úrovni vědomí a bdělosti? Jen jsem se přesunul někam jinam.

Zdál se vám čas rychlejší, nebo pomalejší? Zdálo se, že se vše děje najednou. Čas se zastavil, nebo ztratil veškerý význam.

Jaké byly vaše sluchové schopnosti? Slyšel jsem jen melodii v různých tónech.

Vstoupili jste do tunelu, nebo jím prošli? Ano temným tunelem.

Setkali jste se, nebo jste se nějak jinak dozvěděli o jiných zesnulých (nebo živých) bytostech? Muž, který zářil a mnoho dalších.

Zdálo se vám, že jste navštívili jiné, nadpozemského světy? Ano, ale neznám slova, kterými bych vám to dostatečně popsal.