Popis zkušenosti:

V polovině roku 2016 mi bylo jednatřicet let. Vzpomínám si dobře na moji smrt, ale musím před svým prožitkem zmínit nejprve jiný příběh, jinak by to nedávalo smysl. Poznala jsem Todda, když mi bylo šest let. Byla jsem vychována ve velmi hrubé a chudé rodině. Toddovi bylo dvacet jedna let a bydlel vedle, v našem společném dvojdomku. Todd byl můj život a nejlepší přítel na celém světě. Když jsem potřebovala pomoci, přišel ke mně. Když jsem potřebovala pohladit, nebo jen zpovědní vrbu, přišel ke mně. Když jsem potřebovala jídlo, nasytil mne; a když jsem potřebovala vodu, dal mi napít. Volala jsem mu velmi často (na začátku devadesátých let, ještě před internetem, mu stačilo jen zavolat telefonem) třeba i o půlnoci a on za mnou vždy přišel. Byl prostě obrovskou součástí mého života a byla to velmi přátelská a nejohleduplnější duše, jakou jsem kdy poznala.

O pár let později se bez jakékoliv příčiny, nebo spíše, že bychom to mohli ovlivnit, se Todd musel odstěhovat, a já byla donucena učinit totéž. Neměli jsme na sebe kontakt. Neustále mne tehdy, jako patnáctileté děvče zajímalo, co se s mým nejlepším přítelem stalo. Byli jsme velmi silné duševně propojení. Dokázali bychom slyšet myšlenky toho druhého, ať už to zní, jak chce bláznivě. Kdybych měla žízeň, nemusela jsem to Toddovi ani říkat. Okamžitě to vycítil, vstal a přinesl mi sklenici vody, aniž bych musela promluvit. Měli jsme tak silné telepatické propojení, které se nedá slovy ani popsat, nebo vysvětlit.

V polovině roku 2016 jsem se probudila a zaslechla nějaký hlas, který se mnou telepaticky mluvil: „Zajdi do (nejbližšího obchodu s potravinami, jménem Withheld)." I když jsem okamžitě tu myšlenku zavrhla za zcestnou, cítila jsem, že je to nějak důležité. Ozývalo se to nějak uvnitř mé duše, ale nedokážu to vysvětlit slovy. Tak jsem tu výzvu poslechla a cítila, že činím „správně". Vstala jsem a jela do nedalekého obchodu s nepřetržitým provozem. Byla jsem přesvědčena, že tam jedu jen proto, abych si nakoupila nějaké potraviny, které jsem potřebovala.

Vzpomínám si, že jsem vstoupila do oddělení polotovarů místního obchodu, někdy po jedenácté hodině v noci. Nikdy jsem tam před tím nenakupovala. Stále se mi zdálo, že to dělám jen automaticky a chovám se normálně, i když neumím logicky vysvětlit, proč jsem to tak cítila. Dala jsem si do nákupního košíku několik hotových toustů.

Potom jsem tlačila košík do oddělení "arabských potravin“, které se nacházelo poblíž pekárny. Tam stál muž, který si prohlížel nějaké zboží. Podívala jsem se na jeho hlavu a okamžitě jsem ho poznala, aniž bych mu viděla do obličeje. „Todde! Todde!?“ Vykřikla jsem. Bylo to čistě duševní a nefyzické poznání. Měl spoustu šedých vlasů, o kterých jsem netušila, ale byla to nějaké moje intuice. Todd se okamžitě otočil a rozhlédl se, jakmile uslyšel můj hlas. Pak se mi podíval do očí. „Todd!" Vzdychla jsem. Nechala jsem vozík stát i s kabelkou a jen jsem se k němu rozběhla. Neměl ani tušení, kdo jsem. Utíkala jsem k němu, objala jsem ho a začala plakat. Prostě mi chyběl, můj nejlepší kamarád! Ale on mne neobjal, protože mne nepoznal.

Odstoupila jsem od něj a snažila jsem se přestat plakat štěstím. „Todde, to jsem já! Erin, tvoje sladká holčička!" Vždycky mi říkal „sladká holčičko". Přitáhl mne zpět a řekl: „Bože můj! Erin!? To jsi ty!“ Vykřikl stejně nahlas jako já. „Moje sladká holčička, jak si vyrostla!" Vykřikl a stále mě líbal na tvář a díval se na mě. Stále jsem plakala a řekla: „To jsem já! Chyběl jsi mi! Kde jsi byl?“ Držel mě v náručí a řekl: „Sladká holčičko. Nemohl jsem za to. Poslal jsem ti tolik dopisů. Dostala jsi je?“ Odpověděla jsem: „Ne! Nikdy jsem od tebe žádný dopis nedostala! Myslela jsem, že jsi mrtvý!“ Plakala jsem a držela jsem se ho jako bych držela svůj drahý klenot. Zeptal se: „Nedostala?“ Poslal jsem ti spoustu dopisů a snažil jsem se tě najít. Nikdy bych tě nenechal samotnou! "Jen jsem odvětila: „Nikdy jsem si nemyslela, že bys toho byl schopen."

Vzal mne do hotelu, kde byl ubytovaný, kde jsem měla možnost poznat jeho dvě krásné dcery a opět se potkat s jeho krásnou ženou, se kterou jsme se znaly ještě před tím, než jsme přerušili kontakty.

Na druhou stranu nevěřím, že to byla náhoda. V noci nikdy nechodím nakupovat. Myslím, že jsme se měli znovu setkat.

Další den jsem se opět musela s mým nejlepším přítelem Toddem rozloučit a on mi slíbil, že se spolu znovu brzy setkáme. Plakala jsem, stejně jako on, a já mu věřila. Když se se mnou loučil, slíbil, že mi za dva týdny zavolá na mobil. Políbila jsem ho na rozloučenou. Todd už žil v jiném státě a museli se vrátit domů.

Když mi Todd stále za dva týdny stále nevolal cítila jsem, že se něco děje. Rozhodla jsem se tedy jednou pozdě v noci, že mu zavolám na jeho telefonní číslo. Čekala jsem, že až mi zvedne telefon, Todd mi to zvedne. Nebyl to Todd, byl to někdo jiný.

"Haló?" Promluvila do telefonu cizí žena, jejíž hlas jsem nepoznala.

Odpověděla jsem: „Ahoj? Je Todd doma?" Omluvila jsem se za pozdní hodinu, ve kterou jsem volala. „Kdo tam je?" Zeptala se mě starší žena. „Erin."Odpověděla jsem. „Erin?" Zeptala se někoho nahlas. „Vím, kdo to je." Uslyšela jsem z povzdálí hlas manželky Todda. Vzala telefon a řekla: „Ahoj?" Zeptala jsem se: „Je Todd doma? Už mi měl zavolat. Vím, že je pozdě, promiň.“ Povzdechla si a odmlčela se, než odpověděla mezi slzami nad telefonním sluchátkem: „Erin, je mi to tak líto. Todd zemřel.“ Byla jsem v šoku. „Co!?“ Vykřikla jsem: „Je mi to tak líto. Je mi to moc líto. Je to všechno moje vina!" Pak jsem zavěsila telefon. V ten okamžik jsem vlastně nebyla schopna tu informaci přijmout.

Pomyslela jsem si: „Co? Můj nejlepší přítel je mrtvý a pryč!? Ne!“ Nemohla jsem se s tou bolestí vypořádat. Byla jsem v šoku a nebyla schopna přijmout fakt, že můj nejlepší přítel na celém světě zemřel. Padla jsem na kolena na podlahu své ložnice, převalila se na levou stranu, začala křičet a hystericky plakat. Pak jsem slyšela zvonit můj mobilní telefon. Zvedla jsem ho. Byla to Toddova krásná žena, která říkala: „Erin, Todd tě moc miloval a nechtěl by, aby ses obviňovala z jeho smrti." "Je mi to moc líto ..." Vzlykala jsem do telefonního sluchátka. Odpověděla: „Mně taky, miláčku." Plakaly jsme obě a já pak zavěsila telefon.

Stále jsem si myslela: „Todd nemůže být doopravdy pryč, to není pravda?" Okamžitě jsem vymazala Toddovo telefonní číslo, protože jsem si nedokázala představit, abych ho znovu viděla v mém telefonu. Namlouvala jsem si, že to není pravda. Ale jen jsem lhala sama sobě.

Po několika minutách mě bolest reality zasáhla jako tisíc cihel, které mi napadaly na hruď. Nemohla jsem tu bolest zvládnout. Brečela jsem sama nad sebou, když jsem se plazila sem a tam po podlaze mé malé ložnice. „Nemůže být pryč. Právě jsme se znovu našli. To je tak hrozné!" Brečela jsem. Pak jsem se úplně ztratila, nedokázala jsem dýchat ani přemýšlet. Nemohla jsem dál existovat jako lidská bytost. Můj nejlepší přítel byl pryč. Cítila jsem se uvnitř hrozně a bezmocně.

Křičela jsem z plných plic asi dvacet minut, dokud jsem neměla pocit, že bych mohla umřít na zlomené srdce. Pak jsem umřela na srdeční záchvat. Cítila jsem ostrou, bodavou bolest, která vystřelovala do mé levé paže. Současně jsem cítila, velmi bodavou bolest u srdce a v celém hrudníku. Byla to velmi silná a drtivá bolest. Byla jsem úplně zpocená, v šoku a nedokázala dýchat. Mám astma a cítila jsem, jako bych měla i astmatický záchvat, protože jsem se nemohla nadechnout. Měla jsem obrovské bolesti, že jsem se ani dýchat nepokoušela. Tak moc jsem milovala mého nejlepšího přítele a nedokázala si představit, že bych zase žila bez něho.

Pamatuji si, že jsem si držela levou ruku a v agónii plakala. V tom okamžiku jsem cítila, že má jediná možnost je zemřít. Přenechala jsem své tělo křečím a nechala ho, aby mě bolest přemohla. Jednoduše jsem to vzdala.

Pak jsem najednou stála vedle mého těla. Byla jsem překvapená, protože jsem se cítila jako živá, jen jsem se nacházela mimo své mrtvé tělo. Bylo to pro mne děsivé. Stála jsem nad mým mrtvým tělem a dívala se dolů. Podívala jsem se na své tělo bez života, oči byly otevřené a vypadaly trochu zamlžené. Moje tělo se jevilo úplně bez života. Přemýšlela jsem, co se stalo a pak si uvědomila, že jsem mrtvá. Necítila jsem nic jiného než ohromující touhu zůstat "mrtvá".

Pomyslela jsem si: „Nechci být naživu. Nechci tady být!" Křičela jsem na bytosti, které stály kolem mne. Bylo jich tam asi třicet. Cítila jsem kolem ty milující anděly, vypadali velmi vysocí a krásní. Měla jsem pocit, že je znám ještě z dob, než jsem se narodila, ale pak jsem na ně zapoměla.

Podívala jsem se znovu dolů na své bezvládné tělo a nechtěla se do něj vrátit zpět. Když jsem zemřela, cítila jsem, že se moje lidská duše vrácí zpět do bezpodmínečné, nekonečné LÁSKY. Měla jsem pocit, že jsem žila dávno před tím, než jsem se narodila. Jako bych znovu ožila a existovala navždy. Cítila jsem, jak se dívám do očí vysokého muže, který se mi díval do očí. Řekla jsem mu: „Ne, tam se už nevrátím." Oba jsme plakali, když mi řekl: „Milujeme tě velmi moc, ale tvůj čas odchodu ještě nenastal. Musíš se vrátit. Je nám to líto!"

Pak jsem měla pocit zrychlení, až mi z toho bylo velmi špatně. Myslela jsem, že jsem byla odtamtud vyhozena, ale nebyla. Slyšela jsem hlasité zvuky, které zněly jako „sweet pop-rock“ a cítila silné vibrace.

Zamrkala jsem očima a ocitla se zpátky uvnitř svého fyzického těla. „Ne! NE!“ Křičela jsem: Potřebovala jsem zpět svého nejlepšího přítele. Potřebovala jsem tu bezpodmínečnou lásku, kterou jsem cítila zrovna před chvílí! Už jsem nemohla zůstat naživu! S depresemi jsem bojovala celý svůj život; ale toto byl nejhorší a nejbolestivější okamžik mého života. Všechna tíha se vrátila do mého těla. Chtěla jsem jen cítit tu nekonečnou, bezpodmínečnou, neměřitelnou lásku, kterou jsem cítila před krátkou chvílí.

Vzlykala jsem v agónii, a pak znovu pocítila ostré a ukrutné bolesti na hrudi. Jelikož jsem to právě prodělala, věděla jsem, že zase umírám na srdeční zástavu a byla jsem s tím smířená. „Je mi to jedno," pomyslela jsem si; „Chybí mi Todd. Chci být s ním.“ Přistihla jsem se, jak to říkám, když jsem znovu sledovala, jak mé tělo umírá. Slyšela jsem, jak mi Todd říká: „Miluji tě moc, sladká holčičko. Zůstaň prosím naživu." Mluvil k mé duši. Nesouhlasila jsem s ním, tak jsem řekla: „To se ti lehce řekne, blázne! Právě jsi mne opustil!" Řekl: „Ne, sladká holčičko, miluji tě, budu tě navždy milovat a vždy jsem tě miloval, ale není čas odejít." Neviděla jsem ho, ale jeho slova rezonovala uvnitř mé duše.

Usnula jsem a spala jsem s přestávkami více jak čtyři dny na podlaze v ložnici. Trápila jsem se pro Todda několik dní. Vzpomínám si, jak jsem slyšela, že mi Todd říká slovy, které jsem slyšela uvnitř své duše: „Vyprávěj náš příběh. Záleží na tom.“ A jednoho dne jsem si slíbila, že to udělám. Do dnešního dne je mi velmi smutno po mém nejlepším příteli, ale také chápu, že jednou budeme spolu, jak mi slíbil. Mám pocit, že my, lidé jsme se sem na Zemi narodili z nějakého důležitého důvodu, ale stále netuším, proč. Cítím, že jsme existovali i před tím, než jsme se narodili, a že budeme existovat i po smrti. Sdílím svůj příběh, protože chci, aby i ostatní lidé věděli, že jejich ztracení milovaní ještě někde existují a že jsou v pořádku. Sdílím svůj příběh, protože chci, aby i ostatní lidé věděli, že bez ohledu na to, jak se cítí v životě sami, nejsou zcela sami. Slibuji, že tam jsou „TI", kteří nás milovali předtím, než jsme se narodili. Milují nás stále a budou nás milovat i po smrti - stejně jako Todd miloval mne. Sdílím svůj příběh, protože chci, aby lidé věděli, že pokud trpí ztrátou milovaného člověka; že jejich milovaní stále existují a opět se s nimi setkají, protože láska je věčná a nikdy neumírá. Váš „ztracený" milovaný člověk vůbec není ztracený, je v pořádku a stále vás miluje. Všichni jsme existovali dříve, než jsme se narodili do těchto lidských těl a budeme existovat po celou věčnost i poté, co naše lidská těla zemřou.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: Květen 2016