Popis zkušenosti:

Narodila jsem se do katolické rodiny a tehdy mi bylo šestnáct let. Přihodilo se to jednu lednovou sobotu v roce 1982, když jsem šla do kostela na mši. Byla jsem velmi zklamaná, že mi rodiče nedovolili jít na taneční zábavu s kamarádkou. Právě jsem opustila její dům a uvnitř sebe pronesla tuto modlitbu: „Pane, vidíš, co mě ta oběť stojí, udělej to alespoň tak, aby mi to nebylo líto!"

Přešla jsem most a přišla na křižovatku, kde jsem přecházela silnici po přechodu pro chodce. Poslední obraz, který jsem uviděla, byla zděšená tvář řidiče v autě. Současně jsem zaslechla děsivý zvuk brzd. Já si jen stačila říci: „Teď zemřu!"

Proletěla jsem nad vozidlem a byla jsem tažena po silnici pod koly auta jedoucího za ním. V tu chvíli jsem viděla celou scénu shora, v 360 stupních sférického pohledu, aniž bych si uvědomovala, že ta scéna se mě bytostně týká. Viděla jsem vzrušené svědky nehody a nějaký hlouček, z něhož jsem slyšela výkřiky a vřískot.

Říkala jsem si: „Proč jsou všichni tak vzrušení?" Potom jsem se pohnula a uviděla mé rodiče běžící k mostu. Divila jsem se: „Proč je máma v pantoflích? Vypadá rozrušená; asi se děje něco špatného. Aha, hele, je tady nějaké rozbité auto a trčí z něj něčí nohy ...“ Uviděla jsem ještě jednoho mladého kluka, kterého jsem znala a který se na to všechno díval.

Později jsem mu řekla, že tam ten den byl a přesně jsem mu popsala, co měl na sobě.

Pak jsem najednou byla nasávána do světelného tunelu. Viděla jsem obrovské světlo. Pohybovala jsem se směrem k němu a cítila se šťastná, plná pohody a klidu. Pocit, jaký jsem nikdy nepoznala. Cítila jsem, jak se moje duše rozpíná, až jsem měla pocit, že obklopuje celý vesmír. Bylo to úžasné, protože jsem byla ponořena do všeobjímající lásky. Bylo tam mnoho lidí, ale neviděla jsem zrakem do jejich tváří. Místo toho jsem je „cítila“. Všechny mé smysly byly mimořádně intenzivnější.

V tu chvíli jsem se již vůbec nechtěla vrátit, nebo opustit to poznané Štěstí. Pak před tou velkou světelnou halou stála nádherná dáma, která byla oblečená v zářivých bílých šatech. Byla jsem nasávána do toho světla. Ta žena byla nádherná, ale především díky jejímu laskavému vzhledu, který se zračil v jejím úsměvu a pohledu, jakým se na mě dívala. Věděla jsem, že mne miluje. V tom okamžiku mne napadlo, jestli to není moje babička, která zemřela krátce před mojí zkušeností. Zdálo se, že je zaposlouchaná do osoby za ní, kterou nazývám „zářící hvězda“. Chtěla jsem se pohnout kupředu, ale pozastavila mě mávnutím ruky. Bylo to velmi bolestivé odmítnutí, které ve mě zůstalo několik let. Beze slov jsem trvala na tom, že tam s ní chci zůstat. Nebyla však potřeba slov. Naslouchala světelné hvězdě, která s ní jakoby mluvila, ale já ji neslyšela. Potom mi řekla: „Máš na Zemi ještě práci; musíš se vrátit.“

V tu chvíli jsem viděla, jakoby kaleidoskop nějakého retrospektivního filmu, který zahrnoval všechny okamžiky mého života, ve kterých jsem nebyla milá. Byly tam velmi konkrétní situace, ale nepamatuji si je úplně přesně. Pamatuji si, že všechny ty chvíle jsem prožívala, jako by mi někdo metal do tváře bahno. Bylo to velmi bolestivé, tak jsem prosila Boha, aby to mučení zastavil. Poslední modlitbu jsem pronesla v místě, které jsem považovala za Království smrti: "Pokud mi zachráníš život, slibuji, že všechny ty momenty lidem vynahradím a budu laskavější."

Pak jsem otevřela oči a viděla, jak mě záchranáři umisťují do vakuové matrace. Byla jsem omámená a nemluvila. Policie a hasiči mi pak říkali, že jsem měla za daných okolností zemřít. Nemohli uvěřit, že mám jen pár zlomených kostí, modřiny a zranění na hlavě.

Dva roky poté jsem měla noční můry, že slyším zvuk brzd. Ale pokaždé mě uklidnila vzpomínka na dámu, která mne osvobodila. Potom jsem to jednou napsala své matce, která mi sdělila, že z toho popisu usuzuje, že jsem neviděla svoji babičku, ale Pannu Marii. Nemohla jsem to tehdy říct nikomu jinému, protože jsem se bála, že se mi budu posmívat. Svému muži jsem to řekla až po deseti letech.

Ten krátký okamžik je nezapomenutelný. V následujících letech mi to vždy pomohlo lépe snášet bolestná utrpení. Měla jsem další vážnou nehodu, po které jsem prodělala několik operací s transplantací a jeden rok strávila rehabilitacemi. Prožila jsem ztrátu našeho prvního dítěte. Po porodu jsem měla dva akutní záchvaty pankreatitidy během dvou let. Byla jsem několikrát hospitalizovaná na jednotce intenzivní péče. Mám za sebou pět porodů, smrt mého dědečka a poté i mého otce.

Před tou zkušeností byl můj život, jen jako černobílý film, který se pak změnil na barevný.

Každé setkání s lidmi i slova evangelia měla pro mne ve světle této zkušenosti obrovský význam. Moje víra tím byla významně posílena. Dokonce jsem si myslela, že jsem povolána do služby Bohu. Pak jsem však potkala svého manžela, který měl také bohatý vnitřní život.

Tam jsem pochopila, že budeme souzeni na základě Lásky (jak říká sv. Jan Křtitel), také že náš život je jen nicotná pasáž, která ale není naším skutečným Životem. Pravý život je totiž blažená věčnost, kterou můžeme prožívat již tady. Po letech jsem pochopila, že není nutné umírat, abychom tuto zkušenost poznali a prožili: láskou zde na zemi zkoumáváme nebeskost naší duše a prožíváme ji ve společenství neviditelných svatých v očekávání Božího království.

Znovu jsem byla schopna krátce prožívat ty okamžiky ve slumech v Kalkatě v letech 1987-88, kde jsem cítila tu něhu a mimořádnou harmonii mezi dětmi, které umíraly hladem. I ty děti pochopily, co opravdový život ve skutečnosti obnáší.

Také jsem tu zkušenost jakoby opět prožívala během některých eucharistických přijímání. Každá eucharistie mě přibližuje těm, kteří již odešli. A konečně, před sedmi lety, během dalšího zážitku jsem jimi byla uklidňována při řízení auta, když jsem ztrácela odvahu.

Takové zkušenosti jsou pro mě znamením z nebe a posilují moji víru. Nyní je mi padesát čtyři let, jsem oddaná katolička, matka pěti dětí ve věku od třinácti do dvaceti šesti let. Mám na své cestě životem společníka v podobě světelné bytosti, Boha života, který je vždy se mnou.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: Leden 1982

Prvky PBS:

Byl váš zážitek spojen s ohrožením života? Ano, při dopravní nehodě. Život ohrožující událost, ale zřejmě ne klinická smrt. Šla jsem po přechodu pro chodce. Auto mě srazilo v rychlosti devadesát km/h a vlivem nárazu jsem ho přeletěla. Když jsem za ním přistála na silnici, stáhlo mě další auto pod kola a táhlo mě po silnici asi padesát metrů. Podle názoru policie jsem měla být mrtvá.

Cítili jste se odděleni od fyzického těla? Ano, byla jsem nad scénou, jako bych se vznášela ve vzduchu. Viděla jsem zvědavce shromažďující se kolem místa havárie, slyšela jsem je komentovat tu událost, viděla jsem své rodiče utíkat přes most. Viděla jsem, že máma měla pantofle (když jsem jí to řekla, odpověděla mi, že neměla čas na přezutí). Viděla jsem i svoji přítelkyni, od které jsem právě odešla (bydlela asi 500 metrů od místa nehody). Slyšela hasičské vozy a zrovna říkala rodičům, že se chystá jít na místo nehody, aby zjistila, o co jde. Jasně jsem opustila své tělo a byla jsem mimo něj.

Jak byste porovnali úroveň vědomí a bdělosti během zážitku s vaším běžným každodenním vědomím a bdělostí? Realitu jsem vnímala naprosto dokonale. Nikdy jsem neměla tak jasnou hlavu a byla si vědoma toho, že zcela prožívám to, pro co jsem byla stvořena. Byla jsem v opravdovém bytí svého já.

Ve kterém okamžiku jste během zážitku byli na nejvyšší úrovni vědomí a bdělosti? Když jsem byla mimo své tělo a pak v tunelu.

Zdál se vám čas rychlejší, nebo pomalejší? Čas neprobíhal ve stejné dimenzi jako tady na Zemi; tam neexistuje žádné dříve ani potom. Zdálo se, že vše bylo pozastaveno, jako „Čas mimo čas...“

Porovnejte prosím vaše zrakové schopnosti během zážitku - s vaším zrakem bezprostředně před zážitkem. Viděla jsem všechno kolem sebe velmi zřetelně. Zdálo se, že jsem viděla i lidi, kteří byli uvnitř domů, nebo od kterých jsem odešla, jako moji rodiče, moje kamarádka, kterou jsem právě opustila, a její rodiče.

Porovnejte prosím vaše sluchové schopnosti během zážitku - s vaším sluchem bezprostředně před zážitkem. Nepamatuji se na rozdíly.

Vstoupili jste do tunelu nebo jím prošli? Ano Světelný tunel, kterým jsem byla nasávána šílenou rychlostí, jako bych tou rychlostí byla vábena. Cítila jsem se jako člen rodiny, jako bych se vracela domů do přístavu. Na konci tunelu jsem viděla zářivou bytost.

Viděli jste ve své zkušenosti nějaké bytosti? Cítila jsem jejich přítomnost.

Setkali jste se, nebo jste se nějak jinak dozvěděli o jiných zesnulých (nebo živých) bytostech? Nejsem si jistá. Cítila jsem a zahlédla bytosti, které mě znali, o kterých jsem přesvědčena, že už umřeli. Zdálo se, že mě tam všichni znají.

Zdálo se vám, že jste navštívili jiné, nadpozemského světy? Jasně mystická nebo nadpozemská říše. Světelný svět, velmi laskavý a klidný, ve kterém bylo působivé ticho. Ten svět byl hebký jako pápěří a vládne tam jen LÁSKA. Všichni se mají navzájem rádi a neexistují mezi nimi spory.

Jaké emoce jste během vaší zkušenosti cítili? Cítila jsem obrovskou radost. Otevření mého srdce vzrostlo do rozměru celého světa a zahrnovalo celý vesmír. Bylo to úžasné, božské! Když mi pak ta bytost světla, dáma, řekla, že můj čas nenastal, pocítila jsem nesnesitelné utrpení, zlomené srdce a obrovskou lítost.