Popis zkušenosti:

Nikdy předtím jsem nic takového nezažila. Díky tomu prožitku jsem si uvědomila, jak je všechno živé. Bůh je ve skutečnosti v každém vláknu ve vesmíru. On je ve všem a ví všechno. Podle mne to není člověk, jak si ho někteří představují. Bůh je energie. Neumím to slovy vyjádřit, i když vím, co tím chci sdělit. Vůbec netuším, jak to mám napsat, aby to lidé pochopili. Cítím to tak asi jen proto, že jsem to zažila. Nejdřív bylo všechno temné a já si pomyslela, že umírám. Hned jsem si pomyslela, že jdu do pekla, protože všude kolem byla tma. Uvažovala jsem nad tím, kde je ohnivé jezero. Zároveň se mi hlavou honily všechny události, které jsem v životě prožila. Zdálo se, že to všechno proběhlo ve zlomku vteřiny. Otevřela jsem oči a opustila tělo, ale nikdo si toho nevšiml. Vznášela jsem se nad sebou a pozorovala záchranáře, jak mě usilovně oživují. Neustále mi bouchali do hrudi a pak použili defibrilátor. Jeden říkal: „Nemůžu nahmatat puls." Pak: „Žádné vitální funkce‚ máme rovnou křivku, zkoušej to dál, už ji skoro máme, nejde to, nedýchá, podívej se na ni, je celá šedá.“ Nepřestávali mi opakovaně přikládat elektrody. Viděla jsem, jak mé tělo pokaždé poskočilo, když do mne pustili elektrický proud.

V jednu chvíli jsem si všimla, že mám ruce. Snažila jsem se záchranáře odstrčit, ale moje paže jimi projely. Pak jsme dorazili do nemocnice. Když jsme projížděli dveřmi, někdo zakřičel: „Připravte se na kritický stav.“ Z reproduktoru jsem slyšela někoho volat: „Stav pohotovosti, přivezli kritický případ." Pár dalších defibrilací a pak jsem byla asi týden v bezvědomí.

Všechno jsem sledovala a přitom se řítila něčím, co vypadalo jako tunel. Zdálo se, že to byl tunel, protože všude kolem mě byla černá tma a já byla v kuželu světla. Čím dál jsem se dostala, tím to světlo bylo jasnější. Jakmile světlo zesílilo, viděla jsem, jak je tam nádherně. Ještě jsem se viděla na nějakém stole a někdo mi strkal hadičku do nosu a do krku. To bylo naposledy, kdy jsem své tělo viděla, dokud jsem se z kómatu neprobrala.

Mezitím jsem dorazila k cíli, a soustředila se jen na to, co bylo kolem mě. Viděla jsem z obou stran jakési bytosti - museli to být lidé. Nikoho jsem neslyšela mluvit, ale komunikovali se mnou myšlenkami. Všichni mě utěšovali a říkali mi, ať si nedělám starosti, jelikož jsem v bezpečí. Neviděla jsem budovy, jen určité vzájemně oddělené oblasti.

Zapomněla jsem zmínit, že než jsem se dostala do blízkosti světla, tak jsem prošla oblastí, která byla velmi hlučná. Lidé v ní křičeli a sténali, jako by je něco bolelo nebo je trápila nějaká duševní muka. Po stranách tunelu byla příliš velká tma a nevěděla jsem, co se tam děje. Vzpomínám si, jen na ty příšerné zvuky.

Každopádně jsem už nebyla v posteli, ale postupovala blíže ke světlu. Světlo bylo velmi jasné, zářilo do zlatova, ale neoslňovalo. Zdálo se mi, že se všude kolem se vznášeli lidé. Všichni byli šťastní a usměvaví. Cítila jsem lásku a klid. Vypadalo to, že všichni vyzařují světlo. Kdosi mi řekl, že se mám na chvíli posadit, protože si se mnou někdo chce promluvit. Neměla jsem obavy a necítila smutek nebo trápení, jen klid.

Přišli dva muži, kteří mi svým vzhledem i oblečením připomínali mnichy. Předali mi zprávu, že to bude chvíli trvat, než se definitivně rozhodne a pak mi sdělí výsledek. Nějaké ženy mne pak seznamovaly s prostředím. Ukázaly mi obrovský prostor, který mi připomínal knihovnu. Řekly mi, že to je jedna z oblastí nauky, kde lidé čekají, kam budou posláni. Z jejich výkladu jsem pochopila, že se tam duše připravují k odchodu na Zemi. Nejsem schopna odhadnout, jak dlouho jsem tam byla, protože jsem čas vůbec nevnímala. V určitém okamžiku se mniši (jak jim říkám) vrátili. Předali mi zprávu, že ještě není můj čas zůstat, ale pokud se nic nezmění, tak se s nimi v budoucnu setkám. Sdělili mi i spoustu dalších informací, na které si bohužel nevzpomínám.

Vrací se mi to po střípcích a úsecích, které pak zase zapomenu, ale to je v tuto chvíli zhruba všechno. Také si pamatuji, jak jsem byla vrácena zpět do svého těla. Znovu jsem byla v tunelu, ale šla opačným směrem.

Popis druhé zkušenosti:

Celý tento zážitek se mi zdál velmi reálný. Jsem si jistá, že to tak bylo. Mnoho věcí se mi stalo a mnoho věcí mi bylo řečeno, prostě příliš mnoho na to, než abych to všechno najednou sepsala. Před mým návratem jsem viděla Ježíše. Řekl mi, že se musím vrátit do svého těla, protože to nebyla ta pravá chvíle, abych mohla vstoupit do domu jeho otce. Mým nynějším úkolem na Zemi je, spojovat rodinu a šířit Jeho lásku, kdekoli a s kýmkoli budu. Ukázali mi myšlenky a úmysly mnoha lidí, dobré i špatné. Ještě teď ty myšlenky a emoce lidí cítím. Nemohu si vzpomenout na všechno najednou.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 1999

Prvky PBS:

Byl váš zážitek spojen s ohrožením života? Ano, infarkt a s tím související chirurgický zákrok. Klinická smrt, zástava dýchání, srdce nebo funkce mozku, nevím přesně. Jednoduše špatný zdravotní stav. Domů z nemocnice jsem se vrátila s trojitým by-passem. Té otázce moc nerozumím. Jedinou život ohrožující událostí byl rozsáhlý infarkt. Už předtím jsem měla dva infarkty, jen jsem si to neuvědomila a neřešila to, protože jsem měla za sebou dvanáctiletou historii srdečních potíží a městnavého srdečního selhávání. Také jsem měla dvě lehké mrtvičky.

Jak byste porovnali úroveň vědomí a bdělosti během zážitku s vaším běžným každodenním vědomím a bdělostí? Nebylo to tak, že bych byla ostražitější, jen jsem si uvědomovala věci, na které jsem nikdy ani nepomyslela.

Zdál se vám čas rychlejší, nebo pomalejší? Čas jsem nevnímala. Připadá mi, že se vše dělo najednou.

Vstoupili jste do tunelu, nebo jím prošli? Vypadal nějak ohraničený, protože kolem světla byla černá tma. Tunel byl vlastně tvořen tím kuželem světla.

Setkali jste se, nebo jste se nějak jinak dozvěděli o jiných zesnulých (nebo živých) bytostech? Viděla jsem duchovní bytosti, ale ne Boha. Nikoho jsem tam neznala. Až mě nakonec přijmou, snad je poznám a uvidím i své milované. Neumím to vysvětlit. Dohodli jsme se, že se vrátím do pozemského života, abych ostatním lidem byla nápomocna změnit jejich postoje a oni se dostali do světla. Také abych mohla být se svými vnoučaty (tehdy jsem si neuvědomovala, že nějaké budu mít). Mám sdělovat lidem, aby se milovali navzájem.

Jaké emoce jste během vaší zkušenosti cítili? Emoce v tomto pořadí: Strach, nejistota, úleva, klid a zklamání.

Viděli jste scény z vaší minulosti? Z minulých událostí jsem si zapamatovala jen to, že celý vesmír je propojen životem, nejen zde na Zemi, ale všude. Klíčem ke všemu je vzájemná láska a tolerance.

Viděli jste budoucí události? Jen moji vlastní budoucnost.

Dospěli jste na hranici nebo místo, odkud by nebylo možné se vrátit? Vědomé rozhodnutí vrátit se zpět.

Názory a víra po PBS:

Změnilo se po PBS vaše náboženství nebo víra? Ano, nevěřím už ŽÁDNÉMU organizovanému náboženství. Většina z nich se vzájemně nenávidí a bojují proti sobě, protože nejsou tolerantní k jiným názorům.

Změny po PBS:

Bylo pro vás obtížné vyjádřit PBS slovy? Ano, snažím se to lidem vysvětlit slovy, ale je to těžké. Třeba tam, kde říkám, že mi řekli to či ono, tak to nebylo řečeno slovy. Ty věci se mi prostě objevily v hlavě a já to věděla.

Mohla bych možná dodat, že v listopadu 1987 byla na Floridě zavražděna moje dvacetiletá dcera. Nikdy jsme nezjistili, kdo ji zabil. Tu noc, kdy byla zavražděna, jsem si v koupelně česala vlasy a chystala se odejít s přítelem do obchodu pro cigarety. Najednou jsem z neznámého důvodu dostala migrénu a začala mě bolet hlava. Při pohledu do zrcadla jsem měla velmi živou vizi, ve které jsem viděla, jak dceru někdo pronásleduje, bije ji a dusí. Neviděla jsem kdo, protože to bylo ve tmě. Stalo se to v neděli kolem jedné hodiny ráno. Čas jejího úmrtí stanovili na nedělní ráno. V pondělí ráno jsem vezla svého přítele do práce, zastavili jsme se ve večerce na kávu a koupili si noviny. Poté, co jsem se s ním rozloučila, jsem tam chvíli seděla a noviny otevřela. Na titulní straně místní rubriky byl půlstránkový obrázek plevele u rybníka a pod ním titulek: "Nalezena zavražděná žena, identita neznámá." Věděla jsem, že je to ona, protože jsem to prostředí na fotce viděla v zrcadle. Hodila jsem noviny na zem a šla rovnou na místní policii. Bylo kolem šesté hodiny ranní. Neměl tam fotku zavražděné, jen tu s tím plevelem, který jsem viděla. Šla jsem za seržantem a zeptala se ho, jestli bych mohla vidět někoho, kdo to vyšetřoval, protože jsem si byl jistá, že to byla moje dcera. Zeptal se mě: "Jak víš, že to je ona?" Řekla jsem, že jsem to viděla v zrcadle. Abych to zkrátila, byla to opravdu ona. To je jen jeden z mnoha příkladů.