Popište Zkušenosti:

Je to devět měsíců od mého PBS a ačkoli se k té zkušenosti přímo nevracím…nikdy není daleko z mého mentálního „zorného pole“. Nemyslím si, že jsem prožil „normální“ PBS…se vším tím zvoněním a pískáním. A potom, co jsem přečetl některé z těch víc šokujících popisů uveřejněných na netu, tak jsem rád, že ne. Ale nevím, jestli stojí za to…tady je.

Moje PBS nastalo během procedury angioplastiky. Dostal jsem infarkt, můj třetí, 14. 4. 1998…nouzová angioplastika mi tehdy zachránila život, ale bylo třeba další operace. Další operace se konala o pár týdnů později, v květnu. Umístění dvou stentů v mých koronárních arteriích proběhlo dobře, pamatuji si, že doktor řekl mé ženě po operaci, že se můžu vrátit do práce příští pondělí – samozřejmě z legrace. Nicméně po tom, co mě vrátili na pokoj, se něco pokazilo a dostal jsem další infarkt…a rychle mě vezli zpět na katetrizační oddělení na další kolo angioplastiky.

Byl jsem „pod kudlou“ snad hodiny. A ačkoli jsem byl pod léky, cítil jsem silnou bolest…i přesto jsem nikdy neměl myšlenku, že bych mohl zemřít. Měl jsem plnou důvěru ve schopnosti mých lékařů a v mojí vlastní nezničitelnost. Ke konci této poslední prováděné angioplastiky… zničehonic jsem pocítil divné elektrické „pop“ rezonující skrze mé tělo a pocházející pravděpodobně z mého srdce. Byl jsem nehybný…nemohl jsem se pohnout, dýchat, nebo dokonce změnit úhel nebo hloubku pohledu.

Vybavuji si mou paniku, že nemůžu dýchat. Věděl jsem, že musím, chci, ale nemohl jsem…a necítil jsem žádnou bolest. Jelikož jsem nebyl schopný pohybovat očima, zachycoval jsem pouze letmo lékařský tým při snaze mne zachránit. Viděl jsem doktorovu pěst, jak se zvedá a klesá, jak bouchal do mého hrudníku, a při kontaktu jsem slyšel zvuk prázdného „bouchnutí“…ale necítil jsem nic. Nikdy jsem necítil, jako bych byl „venku“ z mého těla, ale ani jsem nebyl „uvnitř“. Někde během těch sekund, které mi ale připadaly (a stále připadají) jako věčnost…mi to došlo. Umíral jsem. Můj zrak se vytrácel společně s vědomím toho, co se dělo kolem mě. Primární pocit strachu o mou rodinu a naprostý smutek, že už nikdy neuvidím svoji ženu a dcery, je všechno, na co si vzpomínám předtím, než všechno zčernalo. Nechtěl jsem zemřít, nechtěl jsem je opustit!

Další věc, na kterou si vzpomínám je, že jsem byl v křeči na operačním stole…a lapal jsem po dechu. Znovu jsem cítil bolest…silnou bolest ve všech částech mého těla. Nemůžu říct jak, nebo proč, ale uprostřed mého boje o život jsem se nemohl zbavit vědomí, že jsem byl „strčen“ zpět do mého těla „odněkud jinud“. Nepamatuji si nic z času, který jsem strávil „někde jinde“…jenom to, že to nebyl čas strávený ve skořápce (těle), které jsem vždycky považoval za mé „já“. Pamatuji si, že jsem myslel na to, že asi takové to je, když se člověk narodí.

Poškození srdce, které jsem utrpěl během dubnových / květnových epizod, mě donutilo jít do důchodu ve 42 letech. Můj doktor říká, že se musím vyhnout jakémukoli stresu, fyzickému i mentálnímu, dokud jsem naživu…v podstatě jsem ukončil kariéru jako odborník správy materiálů. Nyní jsem pro své dcery otec na plný úvazek a snad i lepší muž pro mou ženu. Dokud beru své léky a myslím na své chování, měl bych být v pořádku.

Nebojím se smrti…vím, že tam není bolest, a když je ten pravý čas, může tam být dokonce i pocit úlevy. Nemám žádné mimořádné vize, o kterých bych mohl psát, a určitě nejsem blíže svatořečení, než jsem byl před PBS. Občas mám tendenci nechat se pohltit „světem“ a cítím, že se vracím do mého starého myšlení typu „A“. Vždycky se však vrátím k tomu pocitu jasnosti, který jsem měl v nemocniční místnosti po tom, co to nejhorší skončilo…těžké definovat smysl poznání toho, kdo jsme, proč jsme tady, odkud přicházíme a kam jdeme.

John Lennon měl pravdu…všechno, co doopravdy potřebujete, je láska.

Základní informace:

Druh zážitku:     Muž