Popis zkušenosti:

Před několika lety jsem se jako člen skupiny přátel setkal s veterány války ve Vietnamu. Byla to skupina mužů, kteří byli postiženi posttraumatickou stresovou poruchou. Naslouchal jsem jejich příběhům, a pokud to situace vyžadovala, mé životní zkušenosti byly těmto mužům oporou. Součástí našich vzájemných vztahů, byla pomoc rozvíjet jejich dovednosti při vyprávění jejich zkušeností a vytvoření atmosféry s duchovním nádechem, ve kterém by veteráni mohli znovu získat smysl pro duchovní oblast. Seznámil jsem je s jedním indiánským potním obřadem, abych vytvořil společné duchovní základy bez konkrétního náboženství, protože ti muži měli různou minulost a vlastní zkušenosti s jejich vírou.

Jako základ, pro obyčejnou skupinu různých lidí, bylo nutné vytvořit uvolněné prostředí bez náboženského vyznání. Zdálo se, že u válečných veteránů běžně docházelo k odmítání víry. Většinou však měli pocit osamocení a cítili se zavrženi jejich vírou v důsledku kauzality ozbrojeného boje a násilí.

Všichni členové naší skupiny, kteří se s těmito veterány setkávali, jim vždy nabídli přátelství, empatii a náklonnost. V sobotu, kdy jsme se setkávali, jsem vždy praktikoval půst. To mi pomáhalo nastavit se doslova „na sebetrýzeň“ mezi těmi úžasnými lidmi.

V sobotu 14. listopadu 1992 jsme se měli podle plánu setkat s malou skupinou, se kterou jsme se potkávali asi pět let. Z nějakého důvodu se ten den veteráni různě omlouvali z neúčasti. Můj dobrý přítel Virgil C., majitel místa, kde jsme pořádali sobotní obřad pocení, se rozhodl ve schůzce pokračovat, jen pro náš osobní rozvoj.

Asi po pětačtyřiceti minutách potního obřadu jsem měl pocit tíhy a nepohodlí v levé části hrudníku, jako by se mi tam hromadilo teplo. Zdálo se mi, že po mém opření o chladnější část země se část tohoto tlaku uvolnila. Měl jsem také mírně podrážděný žaludek, ale to jsem připisoval svému půstu. Požádal jsem přítele, jestli mohu vyjít ven a pořádně se nadechnout. Cítil jsem nutkavou potřebu uvolnit to teplo v levém boku.

Venku jsme měli krásný výhled na záliv San Pablo. Chtěl jsem v nočním tichu jen chvíli relaxovat a uvolnit se. Voda v zálivu vypadala jakoby nasycená světelnými bublinami, záblesky, které skotačily a pohybovaly se v jakémsi tanečním rytmu. Neobyčejná podívaná mě okouzlovala, ale nehledal jsem v ní žádný smysl ani význam - bylo to prostě nádherné. Když jsem na to upozornil přítele, jen souhlasil (až později mi řekl, že to ještě nikdy neviděl).

Vrátili jsme se do potní chaty, abychom započatý obřad dokončili. Neustále mě tenkrát rušilo, když jsem se chtěl uvolnit a zavřel oči, že jsem se vždy viděl, jak kráčím po cestě, přes nějaké pole. Ale vždy jsem si to zdůvodnil únavou a půstem.

Na konci třetího kola potního obřadu mi tlak na hrudi říkal, abych to ukončil. Zeptal jsem se svého přítele na jeho názor a on souhlasil s ukončením obřadu, který jsme dokončili podle tradice - s respektem. Odešli jsme do jeho domu, abychom si dali lehkou večeři. V tu chvíli už jsem měl žaludek naruby, ale nevěnoval mu pozornost. Vzal jsem si kousek cukroví. Snědl jsem ho a žaludek se mi uklidnil. Myslel jsem, že tím se potvrdila moje nevolnost, která byla způsobena dlouhým půstem, jenž jsem právě porušil. Cítil jsem trochu závrať, ale nic znepokojivého. Když jsme si sedli k večeři - salámové chlebíčky a káva - najednou se mi zatočila hlava, ale hrudník mě nijak nebolel. Cítil jsem se, jako by mě někdo škrtil, ale přitom vdechoval mnohem více vzduchu, než předtím. Měl jsem pocit, jako by se moje hrudní kost oddělovala a trhala na kusy. Začal jsem se znepokojovat.

Můj přítel se mě ptal, jestli jsem nedostal infarkt, odvětil jsem mu, že určitě ne. Abych pravdu řekl, necítil jsem bolest paže, nebo čelistí a další příznaky, které jsou běžně u infarktu zmiňovány. Samozřejmě to, co viděl on a co jsem cítil já, musely být dva velmi odlišné pohledy. Byl jsem velmi rozrušen a požádal ho, aby mě vzal na místní pohotovost v nemocnici Kaiser-Permanente v Richmondu, vzdálené asi dvacet minut. Udělal to a já mu za to byl velmi vděčný.

Když jsme odcházeli z domu, pokusil jsem se o trochu humoru, protože vypadal ustaraně a já nechtěl, aby se tak cítil. Stále jsem si myslel, že to bylo způsobeno mým celodenním půstem. Pak jsem si uvědomil, že jsem oknem vylezl z auta ven a sledoval svého přítele, jak s nějakou mrtvolou rychle mizí v dáli. To prázdné tělo vedle mého přítele vypadalo jako já. Bylo mi to divné, protože se začaly odehrávat další události. Většinu z nich si musím zatím ponechat pro sebe, dokud jim úplně neporozumím.

Poté, co jsem se procházel okolní krajinou, jsem se ocitl na stejném místě, které jsem ve svých vizích navštívil během potního obřadu. Otevřený, divoký, kopcovitý terén, s cestou, která vedla vzhůru k nedaleké hoře. Ze stezky se stala dlážděná cesta, která se u vchodu do tunelu rozvětvila. Stočila se doprava, směrem k místu nejasného světla, odkud vycházel velký hluk. O pár kroků dál, alespoň se mi to tak jevilo, jsem po několika stech metrech dorazil na okraj kaňonu, který ve mně vyvolal velký strach. Bylo to nepříjemné, neznámé a ošklivé místo, plné popela, ostnatých drátů a hořících pochodní, které vše osvětlovaly žlutozelenou barvou. Nějaká vnitřní síla mne přinutila se zastavit. Ocitl jsem se v tunelu, ze kterého jsem skrz stěnu uviděl zástup kamenných lidí. Vnitřní hlas mi tiše řekl, to jsou ti, co čekají na poznání nové reality. Měli nepřítomné pohledy ztracené v dálce. Čekající, až přijmou svůj stav a začnou vnímat novou realitu, jelikož svůj život jen sledovali, bez snahy jej hlouběji vnímat.

Na konci tunelu, v horní části schodiště prosvítalo světlo. Vydal jsem se k němu. Myslím, že v tu chvíli jsem již tušil vlastní smrt. Věděl jsem, že nesmím překročit jakýsi práh, který jsem však neviděl. Když jsem se otočil, abych po schodech sestoupil zpět, spadl jsem dozadu a ocitl jsem se na druhé straně brány, kterou jsem jen pocitově vnímal. Nebylo cesty zpět. Ocitl jsem se na nekonečné travnaté louce, plné květin všech barev a stromů, které vydávaly tichou melodii, kterou mě vítali. Mě? Kdo vlastně sakra jsem? Proč to dělají, proč mě vítají?

Vydal jsem se cestou, která pokračovala směrem k místu, kde zářila jasná světla. Byl tam strukturovaný prostor, plný tisíců lidí. Všichni jásali, vítali mě a radovali se z toho, že jsem přišel - a já ve skrytu duše věděl, že přece nejsem žádný hrdina ani důležitý člověk. Potom z jasných světel vyšli členové mé rodiny, mnoho blízkých lidí, které jsem během života ztratil, dědeček, tety, strýcové, bratranci a dokonce i ti, které jsem znal jen z fotek. Mí přátelé z dětství i jejich příbuzní. Všichni mě přišli pozdravit a přivítat. Nechápal jsem, co se děje, ale myslím, že v tu chvíli jsem pojal podezření, že jsem určitě umřel.

Také tam byly nějaké bytosti, jejichž stavba těla nebyla hmotná, ale z jasného plamene. Tvary nohou, paží, těla plápolaly a svítily. Pozdravili mě a pak odešli, zůstali jen dva. Jeden z nich se na mě díval, byl to někdo, koho jsem znal nebo měl znát, někdo mimořádně důležitý v mém životě. Pak se vzdálil, vystoupal nad stromy a čekal tam. Druhá bytost byla za mnou. Obrátil jsem se na svoji rodinu, ale ti ztichli, vše kolem ztichlo.

Pak jsem si uvědomil jakési světlo, které zářilo jasněji než všechna Slunce ve vesmíru. Bylo přede mnou, bílé, jasné, krystalické a živé. Nějak jsem věděl, že nemohu do toho světla vstoupit, tak jsem se otočil zpět, pak nahoru, pak dolů, ale nedalo se mu vyhnout, až mne pohltilo. Najednou jsem věděl, že jsem mrtvý a pokud se má něco stát, stane se to nyní. Ta nejsvětější bytost a duch, ten kterého nedokážu pojmenovat ani popsat, mě vzal do náruče a vítal mě. Potom se zeptal: „Už jsi vše dokončil?“ Okamžitě jsem věděl, že jsem mrtvý. Byl jsem povolán k odpovědnosti za můj krátký a nedůležitý život. Nedalo se u toho lhát.

V jediném okamžiku, který trval věčně, jsem spatřil svůj život od početí až do smrti. Jedna jediná ucelená událost a neoddělitelný celek, neobsahující jednotlivé části nějaké mozaiky. Věděl jsem, že můj život byl završen, dokončen. Ten Nejsvětější Duch, Světlo, mne přijalo do sebe. Ocitl jsem se v objetí, které mě bude pronásledovat až do konce mých dnů. Poznal jsem Lásku v jednom nekonečném momentě. Cítil jsem, že jsem milován nad rámec všech slov a vysvětlování. Prostě nekonečně milovaný. Viděl jsem očima, co vidí jen Duše - žádná pozemská mysl si to nedokáže ani představit.

Hlas se mne zeptal: „Je něco, co bys chtěl dodělat?“ Řekl jsem, že bych chtěl uklidnit svoji rodinu, nezanechat jim žádné výčitky svědomí ani lítosti. Potřeboval jsem jen pár chvil, abych jim mohl naposledy říct, jak je miluji, vždy je miloval a vždycky budu - bez ohledu na naše rozepře, hloupé rozbroje a krátké okamžiky zloby, které nám nikdy nebránily v tom, abychom se navzájem milovali. Ten, který je nade všemi jmény, mě vysvobodil z objetí a řekl: „Jdi.“ Vyděsil jsem se, když jsem tomu nejposvátnějšímu řekl ne. Věděl jsem, že bez Něho už nedokážu žít. Moje touha po Něm byla mnohem větší než můj malicherný strach. Světlo řeklo: „Jdi.“ A já opět řekl: „Ne."

Světlo řeklo: „Odejdi.“ Začal jsem cítit samotu a odloučení. Jako dar jsem si odnesl vše, co mi Světlo předalo. Tedy to, co v mém srdci a duši zůstalo. Víra, že existuje bod nebo místo, za které se člověk nesmí dostat a kde pozemský život končí.

Některé z těchto vidění a pocitů jsem si musel nechat pro sebe. Nedokážu je vysvětlit ani jim dát pochopitelný smysl. Nedokážu nalézt odpovědi na mé otázky u jiných lidí, jelikož jejich vysvětlení je mnohdy jen prázdná spekulace - což je ze všeho nejbolestivější. Myslím, že málokdo pochopí, že být člověkem znamená být mnohem, mnohem víc, než jsme si představovali. Existuje spousta možností, jak se můžeme schovat za svá tvrzení, že jsme třeba jen racionální. Pak jsme však omezeni jen racionálními důkazy. Prožitek blízkosti smrti se tak pro mne stlalo požehnáním i prokletím.

Jako kněz, ač menší duchovní, jsem se pokoušel co nejvíce sladit s tradicemi a učením, jak ji vykládá moje denominace. Pravdou je, že téměř neexistuje nikdo, koho bych se mohl na něco zeptat a dostal přiměřenou zpětnou vazbu. Na deset let jsem opustil duchovní úřad, abych našel odpovědi na své otázky. Bohužel asi neexistuji odpovědi, ze kterých bych mohl čerpat. Žil jsem i v indiánské rezervaci, kde jsem hledal „svaté lidi“, kteří vyznávají jinou víru, ale ve jménu víry jsem vždy většinou našel jen prázdné fráze a spekulace.

Zjistil jsem, že se raději uchyluji do samoty, než abych ztrácel čas vyprávěním svého příběhu; PBS není mandátem, ani pověřením ke svatosti. Mohl bych si, jako každý jiný člověk činit nárok na svatost, pokud bych se však neseznámil s Posvátným. Bezmyšlenkovité opakování příběhu, který neumím popsat pozemskými slovy, se mi hnusí. Jsem jednoduchý, nezajímavý, napůl racionální, obyčejný muž (moje žena o tom sice někdy pochybuje). Neustále dělám chyby, zasměji se jim, nebo se za ně omluvím. Stále hledám odpovědi. Pokud vím, byl jsem si vědom toho, kde jsem, s kým jsem a co jsme dělali.

Inipi je obřad (potící obřad), díky kterému si to velmi dobře uvědomuji.

Základní informace:

Pohlaví: Muž

Prožitek blízkosti smrti se stal: 14. 11. 1992