Popis zkušenosti:

Stalo se to kolem třetí hodiny odpoledne poblíž Poitiers (Francie), asi týden před mými devátými narozeninami. Šel jsem z obchodního centra sám směrem domů, protože mě moje matka poprvé pustila bez dozoru ven. Spěchal jsem domů, protože jsem se těšil na příjezd dětí matčina druha, které jsem nikdy předtím neviděl. Při přecházení ulice jsem si nevšiml, že přijíždí „velký náklaďák“, ve skutečnosti to bylo jen větší auto.

Auto do mě čelně narazilo a podle vyprávění jsem udělal trojité salto vzad. Ocitl jsem se na silnici o několik metrů dál a v bezvědomí. Pak jsem viděl své tělo ležet v sanitce, přikryté oranžovou dekou. Díval jsem se na něj od stropu sanitky (pamatuji tuto mimotělní zkušenost velmi dobře, jako fotku v detailech). Byl jsem ve stavu kóma tři – otřes mozku a zlomenina levé stehenní kosti. Přijeli jsme do nemocnice asi za čtvrt hodiny, stav kóma dvě, pak jedenáct dní kóma jedna. Nekonečných jedenáct dní pro mé příbuzné, zvláště pro moji matku, která tam byla téměř pořád.

Po probuzení jsem okamžitě začal všem vyprávět o vizi svého těla v sanitce zakryté oranžovou přikrývkou. Popisoval jsem, jak jsem rychle prolétával skrze různé scenérie, které se zdály nekonečné. Měl jsem periferní vidění, pozoroval cestu a byl cestou.

Nejprve jsem se vznášel nad černým územím a pustými krajinami, které jsem později kreslil při terapiích. Všude mrtvoly, končetiny a hlavy. Potom jsem překonal písečnou poušť, za kterou jsem dorazil na rozlehlou louku pokrytou bílými květy. Byl tam jasně zelený kopec, nějaká cesta a obrovské dveře, ze kterých zářilo velmi čisté světlo. Bylo teplé, okouzlující a jakoby v nich sídlila nějaká upřímná duše. Ty gigantické dveře stály na samém vrcholu kopce. Pamatuji si, jak jsem k nim kráčel. Pozoroval jsem sám sebe v dětství a byl sám dítětem. Byl jsem jeho součástí a současně sám sebou. To samé platilo pro kopec a scenérii. Měl jsem dojem, že jsem zcela splynul s tím prostředím a cítil se velmi dobře. To světlo, jehož jsem byl součástí, nebo kterému jsem byl podobný, mě neodolatelně přitahovalo.

Myslím tím, že jsem měl možnost volby, kterou jsem i činil.

V tom světě to bylo mnohem reálnější, než zážitky z mého pozemského života. Ten prožitek se do mě jakoby vryl a hluboce mě změnil. Mám pocit, že jsem v tu chvíli věděl něco více.

To jsou fakta z toho, co jsem zažil a co si pamatuji.

Následovaly několikaměsíční rehabilitace, šrouby v noze. Spoustu let jsem chodil na lékařské prohlídky, různé dramatické psychoterapie a kreslení, ve spojitosti s nehodou a „snem“ (úzkost, srdečnost, důvěra, strach). Mnoho let jsem o tom nemluvil. Občas s mým otcem, trochu více s mojí matkou, ale také zřídka. Nikdy s mými přáteli. Mám strach, abych nebyl považován za blázna nebo mimozemšťana. Po nehodě jsem se radikálně změnil. Několik měsíců jsem se považoval za „nepřemožitelného“, jak mi říkala moje matka, která to tenkrát se mnou neměla lehké. Také jsem ji žádal, aby mi sehnala učitele na klavír, harfu, nebo zpěv operních písní. Chtěl jsem skládat hudbu, malovat, prostě stát se umělcem.

Základní informace:

Pohlaví: Muž

PBS se stalo: 26. dubna 1986

Prvky PBS:

Cítili jste se odděleni od fyzického těla? Ano, když jsem byl asi mrtvý. Viděl jsem v sanitce své tělo přikryté oranžovou přikrývkou. Mluvil jsem o tom hned, když jsem se probral z jedenáctidenního kómatu. Zcela jasně jsem opustil své tělo a existoval mimo něj.

Jak byste porovnali úroveň vědomí a bdělosti během zážitku s vaším běžným každodenním vědomím a bdělostí? Pamatuji si to jako absolutně skutečné. Byl jsem součástí celku. Byl jsem můj „sen“. V určitém smyslu to bylo skutečnější, než mnoho zážitků v mém životě. Můžete si tomu říkat třeba lucidní snění.

Ve kterém okamžiku jste během zážitku byli na nejvyšší úrovni vědomí a bdělosti? Ve chvíli, kdy jsem spatřil světlo dveří.

Zdál se vám čas rychlejší, nebo pomalejší? Neměl jsem žádný pojem o čase. Bylo to pro bohatost událostí dlouhé a současně velmi krátké.

Vstoupili jste do tunelu, nebo jím prošli? Nepamatuji si tunel, spíše jsem prošel skrze několik scenérií.

Viděli jste nadpozemské světlo? Ano, neobvykle jasné a neobyčejné světlo, teplé, okouzlující, čisté. Jako nějaká „duše“.

Zdálo se vám, že jste navštívili jiné, nadpozemského světy? Jak jsem již napsal: nejprve „let“ nad scenériemi, z nichž některé byly černé, pak louka pokrytá bílými květy, zelený kopec a stezka vedoucí k těm gigantickým „arabsko /andaluským“ dveřím, ze kterých se linulo neuvěřitelné světlo.

Jaké emoce jste během vaší zkušenosti cítili? Srdečnost. Laskavost. Klid. Extrémní pohodu.

Měli jste pocit klidu nebo pohody? Neuvěřitelný klid a pohoda.

Měli jste pocit radosti? Štěstí a spokojenost.

Měli jste pocit harmonie nebo jednoty s vesmírem? Cítil jsem se sjednocený s celým světem.

Měli jste pocit, že najednou rozumíte všemu? Věděl jsem všechno o sobě i o ostatních. Měl jsem pocit, že jsem o sobě věděl něco velmi důležitého. Rozuměl jsem „všemu“ a přišlo mi to naprosto samozřejmé. Neoddělitelně to ke mně patřilo a stále patří.

Dospěli jste na hranici nebo místo, odkud by nebylo možné se vrátit? Došel jsem k bariéře, kterou jsem nesměl překročit, vrátil jsem se s pocitem, že jsem se tak rozhodl.