Popis zkušenosti:

Prožitek blízkosti smrti, Moskva (Rusko), 12. srpna 2000.

Brzy ráno jsem se v Moskevském bytě zranil o sklo z okenního rámu. Sklo mi rozřízlo pravou ruku a přeřízlo brachiální tepnu v lokti. Byl jsem v bytě sám, a když jsem si uvědomil, že moje tepna je přeřezaná, řekl jsem nahlas: „A je to!" Když jsem pochopil, o jaký druh zranění se jedná, uvědomil jsem si, že to bude závod s časem. Věděl jsem, že budu umírat docela rychle, pokud se včas nedostanu do péče záchranářů. Ta věta „A je to" znamenala, že začal závod s časem.

Skočil jsem ke dveřím sousedů a silou na ně bušil, zatímco jsem křičel a snažil se mluvit rusky: „Jméno lékaře, zemřu!" Později jsem si uvědomil, že používám špatná slova a křičel: „Zavolejte lékaře, umírám!" Navzdory mé ruštině sousedé pochopili, že je to vážné, a volali na policii, aniž by otevřeli dveře. Byli asi vystrašení, věřím tomu. Policista konečně přijel a roztrhl mi horní stranu košile, aby si udělal prostor. Moc mi nepomohl, protože jsem stále krvácel. Za pár minut dorazila moskevská záchranná služba a žena, která s nimi přijela, okamžitě stlačila tepnu na mém rameni; Cítil jsem, že krvácení hned skončilo. Byl jsem odvezen do nemocnice. Vzpomínám si, že sanitka někdy jela i po chodnících, aby projela Moskvou tamními ranními dopravními zácpami.

Když jsme přijeli do nemocnice, byl jsem už velmi nervózní a pokřikoval v ruštině na oba nosiče, snad každých deset vteřin. „Pospěšte si! Dejte mi anestetika a udělejte amputaci!" Nakonec jsem skončil na chirurgickém sále. Doktor se ke mně naklonil a ptal se na moji krevní skupinu, a tak jsem mu ji řekl. Pak jsem slyšel ženu, která říkala, že „anestezie začala." Podíval jsem se na ruku a říkal si: „To je naposledy, co ji vidím", protože jsem byl pevně přesvědčen, že mi ji budou amputovat. Okamžitě jsem usnul a pak začal můj zážitek PBS.

PBS

PBS začala vizemi mých rodičů, kteří byli v okamžiku mé zkušenosti naživu. Viděl jsem také celkový přehled z mého dosavadního života ve Francii. Jako rozhodující období mého života si jasně vzpomínám na období ve škole Saint-Cyr-l'Ecole. Přehled mého života v této první fázi mého PBS bych mohl nazvat "Francií"; byla to Francie, jak jsem ji znal. Francie byla můj život. Snažil jsem se zůstat u svých rodičů, ale pak jsem byl neodvratně oddělen. Pamatuji si, že Francie skončila a já byl v Rusku a pak jsem se ocitl ve vesmíru, za pozemskou atmosférou. Ve vesmíru bylo všechno černé a rozsáhlé. Byl jsem na rozpacích, když jsem se tam ocitl. Viděl jsem doprava, doleva, pod sebe i nad sebe. Viděl jsem prostor ve 360 °. Cítil jsem se velmi klidný, v pohodě a téměř šťastný. Byl jsem v symbióze s celým vesmírem. Cítil jsem velmi silnou přítomnost světla, která ozařovala celý vesmír, a já jsem byl součástí všeho. Vzpomínám si, jak jsem jasně vnímal, že všechny mé dřívější představy, má příslušnost k zemi i k rodině zmizely. Také si pamatuji, že slova už nebyly k zapotřebí. Brzy se moje myšlení zrychlilo a já se stal bodem uprostřed vesmíru. Neměl jsem už žádné tělo, neexistovalo, a "já" jsem byl jen malý bod. Postupoval jsem rychleji a rychleji nějakým směrem. Byl jsem tažen nějakým nepřekonatelným tahem. Všiml jsem si, že mne obklopuje spousta malých bodů, jako jsem byl já. Jako bychom byli udržováni ve stejném proudu a směřovali jediným směrem. Rychlost toho nasávání byla ohromná. Snažil jsem se jít i proti němu a zkoušel odolat té síle, která mě uchvátila. Ale nebylo to možné. Snažil jsem se vědomě trochu řídit směr a všiml si, že na to mám jen velmi malý vliv. Moje snaha to ovlivnit však byla zanedbatelná, takže já stále postupoval vpřed obrovskou rychlostí. V té chvíli byl můj prožitek velmi dynamický, ale neměl jsem strach.

Nakonec jsem spatřil světlo. Cítil jsem, že budu znovuzrozen, jako dítě, které vychází ze své matky a uvidí denní světlo. Cítil jsem, že vyjdu z lůna. Viděl jsem v tom světle živé formy. Vnímal jsem zvuky života. Cítil jsem, že za tímto světlem bych začal nový život a že ten život bude šťastný a plný lásky. Ale v tu chvíli se mé "znovuzrození" neodehrálo, protože jsem se stále nemohl z temného prostoru dostat a dosáhnout světla.

Místo toho, abych šel do světla, vkročil jsem do nějaké bouřlivé oblasti. Cítil jsem, že se lidé kolem mě motali a snažili se mi pomoci. Cítil jsem, že ti lidé byli připraveni dát svůj život všanc, aby mě odtamtud dostali a byli naprosto oddaní tomu úkolu, aby mne zachránili. Nebyl jsem schopen se jakkoliv pohybovat. Odevzdal jsem se jim a všemu, co mi dělali. Nemohl jsem "jim pomoci, aby mi pomohli" tím, abych se soustředil a duševně ovlivňoval směr, kterým mne vedli k záchraně. Byl to okamžik boje proti něčemu, nevím čemu. Možná to bylo naléhavé, nebo nebezpečné? Byl jsem zcela odevzdán do rukou těch lidí. Jedinou aktivní roli, kterou jsem měl, bylo nějak psychicky sledovat směr, který mi ukazovali.

Pak jsem už nic necítil. Vzbudil jsem se na pooperačním pokoji. Nemohl jsem se hýbat, abych se třeba vizuálně přesvědčil, zda je moje paže stále na svém místě. Levá ruka byla připevněna páskem; Takže jsem si to nemohl ověřit ani hmatem. Když se nade mne zdravotní sestra naklonila, zeptal jsem se jí, jestli mi tu ruku amputovali. Řekla mi: „Ne." Lékař pak později přišel do pokoje, aby si se mnou promluvil a položil mi pár otázek. Tak jsem mu vyprávěl o svém prožitku. Když pak odcházel, nedůvěřivě si mě prohlížel se vzrušeným a znepokojeným výrazem. Poté se mé chování i moje osobnost zcela změnily. Mým zážitkem jsem získal jiný pohled na smrt, což se mi zdálo, jako úplně jiná cesta, než před tím prožitkem. Jsem si vědom toho, že smrt přijde a nejsem tím nijak znepokojen. Díky mému prožitku, nebo možná ani ne, jsem o deset let později v roce 2010, začal cvičit duchovní Vajrayanu. Teprve v tom roce jsem poprvé slyšel o PBS a mluvil s člověkem, který jej prožil. Pochopil jsem, že moje zkušenost z roku 2000 byl asi prožitek blízkosti smrti. A teprve až v roce 2018 jsem se začal zajímat o další prožitky, čtením knih a článků na toto téma, vlastně až osmnáct let po mém PBS jsem to pochopil.

Základní informace:

Pohlaví: Muž

PBS se stalo: 12. srpna 2000