Popis zkušenosti:

Když mi bylo devatenáct, zjistil jsem, že mě moje přítelkyně podvádí s jedním z mých nejlepších kamarádů. Takže jsem vypil několik lahví drog a zapil to lahví rumu. Moje máma zavolala sanitku a jel jsem do nemocnice. Než jsem se tam dostal, byl jsem pryč. Normálně jsem po užívání drog měl euforické pocity, jako bych byl mimo nebo opilý. Nevím, kolik času uběhlo, ale pak si pamatuji, že jsem měl pocit, jako bych byl v posteli a klouzal z ní na levou stranu. To už jsem se necítil vůbec opilý ani malátný. Instinktivně jsem se snažil zachytit postele a hned jsem vyskočil. Byl jsem ohromen panikou kolem mne. Viděl jsem výjevy nějakého domu, nějakého auta značkyJaguar a lidí, které jsem v životě neviděl. Ihned jsem byl vhozen zpět na stůl. Otevřel jsem oči a uviděl nad sebou doktora, který mi dělal masáž srdce. Snažil jsem se posadit a myslel si, že uhne, ale on ne. Opět jsem vešel do něj a viděl výjevy jeho manželky, dětí i jeho auta. Cítil jsem v něm panický strach. Ty jeho vize byly ohromující a zdrcující. Padl jsem zpátky na stůl.

Znovu jsem sklouzával doleva, tak jsem se podíval doprava, abych vedle sebe uviděl své vlastní tělo. Když jsem se ohlédl zpět doleva, zahlédl jsem záblesk modrého světla. Tak jsem se pozorně podíval do rohu místnosti a uviděl, jak tam sestupuje k podlaze sloup světla. Zaslechl jsem hlas z pravé strany, který říkal: „To je v pořádku, zachráníme tě.“ Když jsem se tam podíval, uviděl jsem tam skutečnou pohádkovou vílu v modrém, která mi podávala ruku. Zahlédl jsem ještě záblesk zeleného světla z levé strany, které mi uchopilo ruku přes hlavu. Nevím, jak se to stalo, protože obě bytosti mě najednou společně táhli bokem a nahoru do pravého horního rohu místnosti. Zatřepal jsem jimi, abych se ohlédl a podíval se na sebe. Doktor se mě snažil oživit, zdravotní sestra mi nasazovala na hlavu kyslíkovou masku (nebo co) a máma stála ve dveřích se sepnutýma rukama. Malý modrý anděl řekl: „Nemáme čas, pospícháme.“

Když jsem konečně začal opravdu chápat situaci, vzali mě do sloupu světla na nějakou cestu. Z toho pohyby a ze světla mi bylo nevolno, takže jsem na chvíli zavřel oči a otevíral je jen z čisté zvědavosti. Viděl jsem doslova „Schodiště do nebe“, na něm někoho vedeného psem. Nakonec jsem viděl i mraky. Když jsem se snažil podívat se přes rameno dolů na zem, zahlédl jsem před nebeskou branou obrovský dav lidí. Andílci mě uložili do místnosti vpravo, ve vchodu do brány. Chvíli jsem tam klečel se zavřenýma očima. Bylo mi tak chladno, že jsem si přál, aby to skončilo. Otevřel jsem oči, abych uviděl, že jsem v místnosti se zdmi vytvořenými z mraků. Vydal jsem se pěšky směrem k mrakům a nějaký hlas řekl: „Nedělej to. Budeš toho litovat. Budeš navždy ztracen.“ Otočil jsem se zpátky a byl docela naštvaný, protože jsem byl přesvědčený, že mrtví jsou přece mrtví. Uvědomil jsem si, že to asi není tak, jak jsem to očekával. Tohle nebyla smrt, jen život na jiném místě.

Byl jsem arogantní, protivný devatenáctiletý mladík. Pomyslel jsem si: „Takže toto je nebe. Mohli sem dát alespoň lavičku, nebo něco na sezení.“ Rozhlédl jsem se kolem, kam bych ji postavil a uviděl lavičku z bílého mramoru. Pomyslel jsem si: „Skvělé, lavička z mramoru. Vsadím se, že bude studená.“ Nebyla, a když jsem se na ni posadil, roh místnosti se proměnil na plochu. Mraky začaly tmavnout a rotovat a pak se v nich otevřely dveře, jako od výtahu. Ve dveřích stály tři siluety z jasného světla. Rozeznával jsem je citem i zrakem. Jedna z nich byla moje babička a ta druhá, velmi stará dáma jí řekla: „Vidíte, říkala jsem vám to." Třetí byla mladá dívka, která vletěla do místnosti s radostným výkřikem a posadila se vedle mě. Dveře se zavřely a ona se mě zeptala, co se stalo. Nejsem zrovna tak moc sdílný, abych své problémy říkal lidem, které neznám, ale ona svým soucitem a starostlivým přístupem ten ostych odbourala a vzala mě na několik výprav.

První byla jako výprava ve filmovém příběhu Vánoční koleda. Ukázala mi všechny podstatné věci z mé minulosti. Jak mé skutky působily na lidi a co lidé říkali, aniž bych to někdy věděl. Ukázala mi lidi, které by moje smrt ovlivnila a lidi které bych mohl ovlivnit svým životem. Na mé sobecké a arogantní devatenáctileté JÁ, to nemělo moc velký vliv.

Pak jsem se probudil, na nějakém travnatém poli, do sluncem zalitého dne. Z jižní strany ke mě doléhaly, venkovsky znějící hlasy dívky a několika kluků. Smáli se a mluvili spolu opravdu dost neomaleně. Snažil jsem se pomalu a tiše vstát, abych se podíval nad trávu, kdo to je. Viděl jsem jakousi neudržovanou starou chatrč. Závan větru ke mně přes trávu přivál nechutný smrad. Nakonec jsem tam uviděl lidi, kteří spolu mluvili, ale nebyli to opravdoví lidé. Měli na sobě sice kombinézy, ale měli šakalí tváře. Všimli si mě a přiběhli. Zeptali se, kdo jsem a odkud jsem přišel. V tu chvíli jeden z nich ukázal na oblohu.

Když jsem se tam podíval, viděl jsem, jak se na obloze objevuje trhlina a pak se obloha roztrhla. Vyskočil obrovský hnědý tvor a přistál vedle mě. Měl rohy na celé hlavě, pět nebo šest očí a drsně klel. Neměl ostré rysy a vypadal spíše jako nakreslený. Tenhle tvor smrděl opravdu odporně a poslouchat ho, byla hrůza. Jeho slova byla plná nadávek a urážek. Nepamatuji si, co všechno řekl, ale popadl mě a skočil zpět do díry na obloze. Přistáli jsme ve vesmíru, na nějakém pódiu s jednou stěnou, která byla tvořena spoustou televizních obrazovek. Ve skutečnosti to byly krychle a na tom pódiu bylo ovládání. Řekl mi, že to je peklo, a v jednotlivých krychlích je individuální peklo připravené pro každou duši. Vysvětloval mi, že lidé se přizpůsobí všem druhům pekla, že lidé jsou různě citliví a vůči některým věcem tolerantnější než jiní, proto se peklo neustále mění. Dělalo mu obrovskou radost, když pozoroval lidi, kteří trpěli.

Když jsem se procházel kolem těch krychlí, byl jsem nasát do jedné z nich a ocitl jsem se v malé bílé místnosti se dveřmi a nízkou skříňkou, bez dvířek. Brzy se otevřely dveře a dovnitř vešel velmi dobře vypadající chlap s dívkou. Byli ke mně velmi milí a zeptali se, jestli by mi mohli něco nabídnout. Běžně v neznámých situacích nic nejím ani nepiji. To jsem celý já. Potřebuji se cítit dobře, než si to začnu užívat. Tak jsem neustále odmítal a říkal „Ne“, ale pořád otravovali, dokud mi to nebylo tak nepříjemné, že jsem jim nakonec řekl: „Jistě, sendvič a kolu.“ Odešli a vrátili se sendvičem a kolou. Nedůvěřoval jsem jim, tak jsem je nechal sedět na skříňce. Pak mě začali obtěžovat, abych si kousl a pochutnal si. Nakonec jsem to vzdal a zakousl se, ale nejdříve jsem se do toho sedviče podíval, abych se ujistil, že to je opravdu to, co jsem si myslel. Jakmile jsem se zakousl, byl jsem naprosto odrazen chutí. Bylo to tak odporné, že jsem to hned vyplivl a zapil to kolou, která byla odporná úplně stejně. Musel jsem ji také vyplivnout. Smáli se a bavili nad tím, jak jsem se snažil nějak dostat tu pachuť z mých úst. Opravdu vtipné, ha ha. Potom se omluvili a nabídli, že mi připraví něco jiného. Řekl jsem: „Ne, děkuji.“ Znovu mě začali přesvědčovat, že jen žertovali a že už se to nebude opakovat. Nakonec jsem s nimi přestal úplně mluvit a odhalil jsem, že tito dva dobře vypadající lidé měli vlastně šakalí tváře za nějakou průhlednou maskou, nebo tak nějak. Uvědomil jsem si, že vidím jen jejich masky a celé to bylo určeno k mému týrání. Byl jsem zděšen a vystřelil ve větrném víru z kostky. Když jsem opouštěl to pódium, slyšel jsem ďábla křičet: „Neeeee!“

Pamatuji si, že mi byly ukázány záblesky všech špatných věcí, které jsem kdy udělal. Byl jsem také nějak vtělen do jiných lidí, když jsem jim ty špatné věci dělal. Viděl jsem, jak jsem byl k lidem necitlivý, aniž bych si to uvědomoval. Bylo to nesnesitelné a zdrcující, prožít znovu věci, na které jsem zapomněl, nebo se prostě o ně už nezajímal. Byl jsem do těch lidí vtělen tak, abych procítil vše, jako oni. Byla mi zima a třepal jsem se.

Najednou jsem byl někde jinde. Otevřel jsem oči plné slz a zjistil, že klečím v nějaké tmavé jeskyni s nízkým stropem a studenou mokrou podlahou. Cítil jsem se úplně osamělý a opuštěný. Pokoušel jsem se po tmě tou jeskyní pohybovat. Bylo to těžké, protože jsem se nemohl plazit, aniž bych se nenamočil, což jsem nechtěl, protože mi byla zima. Nemohl jsem vstát a jít, protože strop byl velmi nízko. Zanedlouho jsem před sebou uviděl jantarové světlo a doufal, že v blízkosti toho světla bude tepleji. Blízko světla jsem spatřil další lidi a našel tam, u nějakého otvoru, celý dav klečících lidí. Mohl bych tvrdit, že uvnitř otvoru byl oheň. Viděl jsem dívku klečící se sepjatými dlaněmi, muže s provazem kolem krku a další osobu s chybějící zadní částí hlavy. Slyšel jsem, jak křičí z jeskyně dopředu, a já se snažil zeptat jednoho z těchto lidí, aby mi řekl, kde to jsem. Jeden z nich mi řekl, abych byl zticha, nebo budu hned na řadě. Pak se v jeskyni objevil obrovský ošklivý démon, popadl je a vtáhl do díry. Obával jsem se, že budu další. Klekl jsem si. Když jsem zavřel oči, znovu jsem byl přepaden vizemi a emocemi všech špatných věcí, které jsem učinil v mém životě. Otevřel jsem oči a uvědomil jsem si, že je nesmím zavřít, pokud to nechci znovu prožívat. Rozhlédl jsem se a uvědomil si, že to je důvod, proč všichni vypadali jako banda zombie. Nemůžete zavřít oči. Nesmíte mluvit s ostatními. Nemůžete vstát. Nemůžete si sednout. Můžete tam jen klečet na kolenou a na špičkách chodidel. Jediné, co jste mohli dělat, bylo dívat se na tu ohnivou díru, poslouchat výkřiky a doufat, že nebudete další.

Zahlédl jsem muže v rouchu, kterému bylo kolem čtyřicítky, měl zastřižené vousy a plešatou hlavu. Pomyslel jsem si, že vypadá jako mnich, a přemýšlel, jestli to není Jidáš. Po dlouhé době mě začaly pálit oči tak intenzivně, že jsem se konečně rozhodl je na chvíli zavřít a raději se vyrovnávat se špatnými záblesky mých skutků ze života. Začal jsem tiše vzlykat, když se do mého nitra opět vrhly záblesky mých zlých skutků. Uslyšel jsem hlas, který mi řekl: "Když se ho zeptáš, možná tě zachrání." Pomyslel jsem si: "Cože?" Hlas řekl: „Řekni to. Řekni ta slova: Ježíši Kriste, můj spasiteli na nebi, zachraň mě prosím.“ Řekl jsem nahlas ta slova a hlas mi řekl: „Pokračuj“, a tak jsem to řekl znovu a znovu a znovu. Bědování se vytratilo a pak i záblesky. Bylo ticho.

Když jsem vzhlédl, spatřil jsem muže, který seděl na obrovské kamenné stolici. Vedle něj stála bytost se stříbrnými křídly, která měla i přilbu s křídly. Po levé straně byla nějaká žena, za kterou stálo několik starců. Byli jsme na nějakém vesmírném pódiu, ale místo hvězd byly oči. Napadlo mě, že to je Ježíš, stvoření na pravé straně je Anděl Páně, a žena po jeho levé straně je Blahoslavená Panna Marie. Mohu jen hádat, že staří muži asi byli Abraham, Mojžíš nebo jedni z těch důležitých; možná učedníci Peter, Pavel nebo někdo jiný. Ježíš měl na tváři výraz zklamání, které vstoupilo do mé duše a způsobilo, že jsem se hluboce styděl.

Anděl Páně řekl: "Povězte našemu pánovi, co vás sem přivádí." Začal jsem vysvětlovat, že jsem měl pocit, že svět není férové místo, a že už jsem nechtěl být jeho součástí. Podíval se na mě, jako bych byl blázen, a zeptal se: „Kdo ti napovídal, že svět bude férový?“ Nerozuměl jsem tomu, na co se mě ptá. Dívka, kterou jsem prvně potkal v nebi, vtrhla dovnitř a odvedla mě pryč do velké haly, která byla trochu temnější. Byli jsme u velkých dveří. Když jsem se jí zeptal, kde to jsme, řekla mi, že mi má něco ukázat. Dveře se otevřely a vyšla nějací lidé. Viděl jsem skupinu a nějakého kněze, které jsem znal z dřívější náboženské zkušenosti ve Versailles, když jsem byl ještě dítě. Měl jsem krátký záblesk z této zkušenosti. Když se místnost vyprázdnila, vstoupili jsme dovnitř.

Byla tma a uprostřed vesmíru se vznášel velký kulatý stůl s trojrozměrným displejem. Stál u něj starý muž. Když jsme k němu přišli, zeptal se mě: „A proč tady jsi?“ Dívka vysvětlila, že mám pocit, že život byl ke mě krutý a já ho považoval za nespravedlivý. Myslel si, že to je hloupost, abych si něco takového myslel, a v krátkosti mi začal vysvětlovat, že ta zeměkoule na stole je ve vesmíru, kde všechny hvězdy mají svůj význam i jejich uspořádání je cílené. Když se lidé narodí, uspořádání hvězd ve vesmíru má na jejich život vliv. Vysvětlil mi, že nebe je bezpečné místo, kde je duše chráněna a postará se o ni pán. Každý má stanoveno své vlastní postavení a tento stav je určen tím, co jsme ve hmotných světech vykonali a naučili se. Vysvětlil, že lidé jsou jen zřídka spokojeni s něčím, když to trvá dlouho a oni touží po pokroku. Mezi dušemi v nebi není žádný rozdíl. Vysvětlil mi, že já sám jsem kdysi přišel k tomuto poradnímu dvoru a prosil, abych se narodil v hmotném světě. Vysvětloval jsem jim, že mám dobře promyšlený plán, a že jsem použil pomoc mnoha moudrých lidí, aby přesně určili, kde, kdy a komu se mám narodit. Vybral jsem si i své vlastní jméno z velmi zřejmého důvodu, a pokud existuje někdo, kdo nese vinu za můj život, pak jsem to já sám. Sdělil mi, že jsem uzavřel smlouvu s tvůrcem a že musím tuto smlouvu dodržet, nebo budu muset čelit následkům. Ukončil celou řeč a řekl mi, že přece sám vím, co dělám, znám všechna rizika a komplikace a že mě varovali. Moje jediná volba byla vrátit se a dokončit to, co jsem začal. Nedostal jsem ani slovo na obhajobu. Pro mě v mých devatenácti, to nebylo vůbec podle mých představ. Pomyslel jsem si, že je to jen nabručený stařík s nesmlouvavým přístupem, protože s námi nakonec vyběhl z místnosti a zabouchl za námi dveře.

Ocitl jsem se opět na pódiu před Ježíšem. Blahoslavená matka se mě zeptala, co si myslím o tom, co jsem se naučil. Řekl jsem jí, že asi není správné, že já jsem musel odpustit lidem, kteří mi ublížili - že Ježíš mě měl chránit, a pokud se vrátím, chci, aby to napravil. Podívala se na mě a řekla: „Můj synu, nemohu způsobovat bolest jiným, mohu jen uzdravovat ty, kteří jsou zlomení.“ S arogancí mého mládí jsem se snažil vytáhnout starou fintu „Chci mluvit s manažerem“ a požadoval jsem tím, abych mohl promluvit s Bohem. Blahoslavená matka řekla: „Nesmíš vidět„ Boha “. Ježíš promluvil a řekl: „Nikdo nesmí vidět Boha.“ Požehnaná matka byla naštvaná a řekla mi, abych si klekl před tímto velkým léčitelem a žádal o odpuštění. Klekl jsem si. Cítil jsem velké zklamání a údiv nad mou arogancí. Začal jsem plakat a Ježíš se zeptal: „Víš, proč jsem tě zachránil před očistnou jámou?“ Odpověděl jsem: „Ne“. Řekl: „Pamatuješ si na starého muže, kterého jsi považoval za Jidáše? To byl pro mne důkaz tvé víry, a že věříš doopravdy.“ V tu chvíli jsem si uvědomil, že Ježíš byl se mnou a byl se mnou celou dobu. Byl se mnou vždy a u všeho, co se mi přihodilo. A moje víra má mnohem větší cenu, než jsem si kdy uvědomil. Viděl ve mně něco, co jsem já nikdy neviděl. Začal jsem upřímně a srdceryvně plakat tak, že jsem tam ztuhl na podlaze s hlavou v dlaních a nekontrolovatelně brečel.

Blahoslavená matka mi nařídila, abych k ní přistoupil a políbil jí nohy. Bylo to jako plazit se s betonovým panelem na zádech. Pokud byste tam dokázali změřit čas, tak mi trvalo pět minut, než jsem urazil dva metry. Když jsem dorazil k jejím nohám, viděl jsem, že jsou špinavé a ochozené, stejně jako u člověka, který nikdy nenosil boty a prochodil bos celý život. Raději bych políbil zadek paviána, než tyto nohy se žlutými rozštěpenými nehty na nohou. Ale políbil jsem je.

Sotva jsem to udělal, ucítil jsem, že se ztrácím zpět do hmotného světa, vykřikoval jsem, že chci zůstat. Ježíš řekl: „Dej mi šanci, abych to napravil na konci.“ Pomyslel jsem si: „Skvělé. Na konci. To znamená, že všechno bude na nic, dokud nezemřu. Konec, kdy to bude? “ Myslím, že to byla matka Marie, která mi pak předala zprávu, která byla velmi strohá a obsahovala slova, obrázky a emoce. Byla mi také ukázána vize budoucích událostí, které se již většinou naplnily. Byly to události, které nikdo nemohl předvídat. Když jsem vešel do tunelu, abych se vrátil, viděl jsem ho od středu jen jako okruh. Když se to otáčelo, viděl jsem kolem sebe scény lidí a míst, které se společně všechny pohybovaly, jako na ciferníku. Uvědomil jsem si, že toto byl Bůh. A mě bylo povoleno, abych ho pocítil jediným způsobem, který jsem byl schopen pochopit. Bylo mi velkým potěšením mít tuto vizi, přestože sám Ježíš řekl, že Boha neuvidím. A ten neskutečný pocit, který jsem si odnášel, když jsem si uvědomil, že Ježíš byl po celou dobu se mnou, mi byl darován samotným Bohem. Vracel jsem se úplně klidný.

Když jsem znovu vstoupil do svého těla, ucítil jsem srdce. Cítil jsem bolest, teplo a nepříjemné pocity, jako bych dlouhou dobu ležel bez hnutí. Nebyl jsem schopen nijak reagovat a byl jsem v nějakém kómatu ještě tři dny poté. Zaměstnával jsem svou mysl tím, že jsem si ty události znovu a znovu procházel, protože jsem měl pocit, že bych na ně mohl zapomenout. Najednou jsem ucítil teplo v mé ruce, tak jsem se snažil otevřít oči, abych viděl, kdo to je. Uviděl jsem mladou dívku s dlouhými hnědými vlasy, jak stojí vedle mé postele a drží mne za ruku. Později, když jsem se probral, zeptal jsem se sestry, kdo to byl a kam odešla. Sestra vypadala překvapeně, když jsem ji tu dívku popisoval, ale pak mi vysvětlila, že na jednotce intenzivní péče nebyly žádné mladé dívky a za ty tři dny jsem měl návštěvy jen za sklem. Jediní lidé, kteří u mne byli, byly stále stejné čtyři starší dámy ve dvanáctihodinových směnách a ty tam pracovaly už celé roky. Myslel jsem si, že by to mohl být jen sen, ale sestra mi sdělila, že jsem byl mrtev šest minut a že pak byl tři dny na jednotce intenzivní péče.

Základní informace:

Pohlaví: Muž

PBS se stalo: 1989