Popis zkušenosti:

Jsem ráda, že lidé přiznávají své zkušenosti. Teprve nedávno mě napadlo, že bych se měla podrobněji zamyslet nad vlastní zkušeností, protože ta může být klíčem k mému účelu na tomto světě.

Moje rodina stavěla v srpnu 1978 náš dům, který byl už skoro z poloviny hotov. Má matka byla v lese a sbírala dřevo, kterého nosila na novou hromadu dřeva, a já jsem si hrála v našem rozestavěném domě s kamarádkou ze sousedství. Ten den měl kameník naplánováno, že se zastaví a prohlédne si náš suterén a místo pro komín, aby si mohl udělat lepší představu, dříve než krátce nato začne se svou prací. Otvory pro budoucí komín byly obvykle v každém patře zakryté těžkými deskami, aby jimi nikdo nepropadl. Toho dne však tyto desky kvůli jeho vyměřování odstranili, aniž bych o tom věděla, a ničím je nenahradili. Ten den se také vyrovnávala podlaha v suterénu, aby byla připravená na nalití betonu.

Dvě patra nad suterénem jsem se připravovala, že zakřičím „Baf!“ na moji přítelkyni sestupující z horních schodů, ale namísto toho jsem propadla odkrytým otvorem. Přesně si vzpomínám, jak jsem si pomyslela, jak úžasné je létat, a pak jak bylo děsivé, když se ke mně rychle řítila země. Pak jsem křičela, což moje matka uslyšela až v lese. Řekli mi, že jsem spadla na zátylek, naplocho na záda, kde se páteř spojuje s mozkovým kmenem.

Pamatuji si, že jsem zpočátku byla velmi prochladlá a vyděšená, na úplně černém místě, až na nepatrné světélko v dálce, které se zdálo malé jako špendlíková dírka. Cítila jsem vítr, když jsem se pohybovala vpřed směrem k tomu světlu, dost pomalu na to, abych (jak přibývalo světla) uviděla, že jsem v úzkém tunelu. Viděla jsem texturu stěn tunelu, který vypadal jako hrubá hliněná podzemní chodba. Když jsem se přiblížila ke světlu, moje rychlost se zpomalila a já jsem si všimla neuvěřitelného tepla vycházejícího ze světla, odlišného od jakéhokoli tepla, které jsem kdy cítila. Když jsem byla téměř ve světle, pokud lze takovou věc popsat, zastavila jsem se a vznášela jsem se před postavou, která vypadala jako člověk, ačkoliv světlo v pozadí bylo tak jasné, že nebylo možné rozeznat žádnou tvář.

Její paže byly natažené, jako by mě chtěla obejmout, a já si nepřála nic jiného, než být v tom světle. Cítila jsem přijetí a lásku, která nemá na zemi obdoby. Byla jsem snad jen krok od do té úžasné náruče, když jsem slyšela svou matku křičet mé jméno. To byl jediný zvuk nebo slovo, kterou jsem za celou svou cestu slyšela. Zaváhala jsem, podívala jsem se, zda ji tato osoba také slyšela, a cítila jsem větší vztek na svou matku než kdy předtím, že mi chce zabránit ve vstupu do tohoto světla. Už to tak bylo. Postava zkřížila ruce na prsou a pak je napřáhla dopředu a pomalu mě zatlačila zpátky, odkud jsem přišla; zpátky do tmy a chladu.

Nikdy v životě jsem po ničem netoužila tak moc, jako když jsem chtěla být v tom světle. Teď už vím, že už nikdy nezažiju nic tak úžasného, dokud se na to místo nevrátím a nebudu konečně přijata. Těším se na ten den, ale zatím nemám pocit, že jsem dokončila to, kvůli čemu jsem tady. Když jsem se vznášela tunelem zpět od světla, viděla jsem, jak přede mnou vlají mé dlouhé vlasy. Byla jsem velmi rozzlobená a zpanikařila jsem, když jsem se probudila na zádech s palcem v puse a moje matka nade mnou seděla a plakala a vypadala vyděšeněji, než jsem ji kdy viděla. Ze vzdálenosti 25 mil přijížděla sanitka se zapnutou sirénou a já jsem cítila, jak mě pálí plíce, které se snažily nasát vzduch. Bolela mě hodně záda, když mě balili a pak odeslali na testy, dávali mi injekce a nakonec mě na noc dali na dětské oddělení intenzivní péče.

Nepamatuji si, že bych přemýšlela o svém zážitku z tunelu, dokud jsem asi ve 14 letech neslyšela další podobný příběh. Tehdy jsem si uvědomila, co se stalo. Stále si pamatuji ten tunel a světlo, jako bych to zažila včera v noci. Vím, že to nebyl sen, protože sny rychle mizí a s přibývajícími hodinami se stávají méně zřetelnými. Pro všechny lékaře, kteří tvrdí, že zážitky blízké smrti jsou vyvolány užíváním drog, prohlašuji, že jsem byla zdravé, aktivní osmileté dítě, které od narození do té doby nikdy nebylo v nemocnici. Z nemocnice jsem se vrátila další den, poté, co byli rodiče ujištěni, že zřejmě budu v nejlepším případě paraplegická a že budu mít trvalé poškození mozku způsobené poraněním hlavy a krku. Neměla jsem však ani škrábnutí a žila jsem dál bez úhony a vystudovala jsem vysokou školu bez jakýchkoli nežádoucích vedlejších následků.

Jsem velmi otevřená odpovídat na jakékoli otázky, které byste mohli mít. Pokud by bylo třeba, abych upřesnila některé části své zkušenosti, dejte mi prosím vědět. Obdivuji vaši odvahu v tomto výzkumu a věřím, že je velmi důležité, aby PBS byly společností obecně přijímány takové, jaké skutečně jsou.

A mezitím ti z nás, kteří byli vybráni, půjdou kupředu s láskou a s vědomím o skutečném významu našeho působení zde na zemi.

Základní informace:

Pohlaví: Žena