Popis zkušenosti:

1991

Opravdu nevím, kde začít, ale mám pocit, že Bůh chce, abych se s vámi podělil.

Pokaždé, když se to snažím zapsat, začnu plakat, protože to mám dodnes v hlavě tak čerstvé, jako by se to stalo včera.

Je to ta nejemotivnější věc, která se mi kdy v životě stala.

Nejprve vám řeknu něco o sobě: jsem běloch, je mi 57 let, žiji v Georgii v USA, jsem ženatý, moje žena se jmenuje Ann. Máme pět dětí, deset vnoučat, jedno na cestě, a dvě pravnoučata a jedno na cestě. Jsem ve zdravotním důchodu, ale důchod nemám rád.

Jednoho dne v roce 1991 jsem se necítil moc dobře, byl jsem velmi unavený, nemohl jsem spát a ruka mě bolela a znecitlivěla a hodně jsem se zadýchával. Myslel jsem si, že je to tím, že kouřím a stárnu. Moje žena řídila už 28 let školní autobus; v té době byla na své trase. Já jsem byl doma na dvorku za domem; měli jsme starý náklaďák, kterým jsme tahali náš karavan na náš pozemek u jezera v Alabamě. Jeho barva byla vybledlá, takže ho jeden náš kamarád znovu natřel zevnitř i zvenku.

Když jsem na dvoře nasazoval sluneční clony, udělalo se mi najednou špatně od žaludku, začal jsem se potit a dostal jsem hrozné křeče do hrudi a do paže. Jako většina lidí, kteří kouří, jsem si myslel, že když si sednu a zakouřím si, tak to přejde.

Ale to jsem se mýlil.

Zhruba tou dobou přijela moje žena ve svém autobuse, zaparkovala a šla k místu, kde jsem seděl. První věc, co řekla, bylo co se děje, jsi bledý jako stěna. Nechtěl jsem ji znepokojovat, řekl jsem, že za chvíli budu v pořádku. Zeptala se znovu, jestli chci, aby zavolala 911, nebo aby mě odvezla do nemocnice. Otevřela zadní dveře zašla do domu, já jsem vstal a vydal se za ní dovnitř. Došel jsem těsně za dveře, když se mi zdálo, jako by někdo zavřel kohout a odřízl mi tak všechen vzduch. Klesl jsem na kolena a přepadl na záda; měl jsem pocit, jako by mi najednou na hrudník stouplo šest slonů.

V tu chvíli jsem věděl, že mám velký problém.

Ann se otočila a začala volat záchranku. Řekl jsem jí, že myslím, že mám infarkt, a ona to zase řekla záchrance. Prosila je, ať si pospíší. Pak jsem ji požádal, ať zavolá mému kamaráda Gradyho, toho co mi natíral auto; věděl jsem, že má nějaké nitroglycerinové tablety na srdce. Byl u nás s tabletami dřív než záchranáři. Dal jsem si dvě pod jazyk, ale nepocítil jsem žádnou úlevu. Mezitím přijeli záchranáři a já jim řekl, že nemůžu dýchat a že mě hodně bolí na hrudi. Rozstřihli mi košili, napojili mě na monitor a pak mi řekli, že mám masivní infarkt a že se mi tvoří krevní sraženiny. Zhruba v té době jsem viděl, že se moje žena úplně zhroutila.

Začal jsem mít zvláštní pocit, který jsem nikdy předtím neměl. Podíval jsem se na kamaráda Gradyho a na záchranáře a řekl jsem, že umřu. Řekl jsem Gradymu, aby dětem řekl, ať se postarají o Ann, a že je mám všechny rád. Pak jsem začal cítit, jak mi dřevění celé tělo, všechno začalo šedivět a já měl ten nejklidnější pocit, jaký jsem kdy v životě měl. Všechno zčernalo, trvalo to asi tak minutu.

Pak už si jen pamatuju, jak jsem se vznášel nad záchranáři a sledoval je, jak na mě pracují. Dali mi injekce do ruky, do srdce a pak mi začali dávat do srdce šoky pomocí elektrod. Když mě dali dva šoky, uviděl jsem, jak se mi z těla vznáší můj duch. Bydlím ve dvoupatrovém domě. Najednou na něm nebyl vršek,a já jsem se začal vznášet do výše. Viděl jsem všechny, kdo byli v domě, i venku. Když můj kamarád Grady viděl, že jsem umřel, vyběhl ven, chytil se mého náklaďáku a zvracel. Viděl jsem ho jako na dlani. Mou ženu Ann museli držet přátelé, kteří přiběhli.

Záchranáři na mně stále pracovali; protože jsem měl úplnou zástavu, museli zavolat záložní posádku. Druhá posádka přijela s novou defibrilační sadou, která byla nabitá a připravená. Během toho všeho jsem neměl žádný strach, že zemřu.

Najednou jsem se rozjel do tunelu. Byl velmi úzký a na jeho druhém konci bylo to nejkrásnější světlo, jaké jsem kdy viděl. Zdálo se mi, že letím stokilometrovou rychlostí hlavou napřed, světlo se neustále přibližovalo, bylo velmi jasné, ale nebolely mě z něj oči. Pak jsem vletěl do světla, jako když skočíte do bazénu. Světlo mě úplně obklopilo. Ze středu světla se ozval hlas; říkal, že všechno bude v pořádku. Nikdy jsem necítil takový klid, nebyla tam žádná bolest, a láska, kterou jsem tam cítil, byla tak velká, že na světě není dost slov, jakými lze vyjádřit, jak to bylo skvělé!!!

Nějak jsem věděl, že je to Bůh. Řekl mi, musíš se vrátit; tvoje žena to moc dobře nezvládá. Podívej se dolů a uvidíš ji, řekl. Podíval jsem se dolů a uviděl jsem všechno, co se dělo v našem domě. Z Ann byla totální troska. I přesto, že ji moc miluju, otočil jsem se a řekl Bohu, že se nechci vrátit. Bože, nikdy jsem na zemi nepocítil tolik lásky a míru, jako tady. On řekl, pojď dál a já ti ukážu nebe, ale pak se budeš muset vrátit, mám práci, kterou potřebuju, abys na zemi udělal.

Pro to, co mi Bůh ten den ukázal, není na zemi dost slov, ale vynasnažím se s těmi nedokonalými slovy, která mám. Byla tam nejnádhernější brána, u níž jsme se setkali s mými rodiči a prarodiči, kteří už dávno zemřeli. Jednoho člověka jsem neznal, ale řekl mi, že mě má taky rád. Všichni říkali, že jsou v pořádku a že na mě počkají, než se vrátím. Šli jsme dál dovnitř. Vypadalo to, že je tam všechno, ale mohli jste se rozhlížet celou věčnost. Byli jste na jednom místě, a za vteřinu jste byli někde jinde. Bylo toho tolik k vidění, nejčistší řeky a potoky. Voda byla křišťálově průzračná. Nebe bylo tak modré a tráva tak zelená. Když jste šli v trávě, nezanechávali jste stopy. Nejkrásnější hudba, jakou jste kdy slyšeli. Květiny byly ty nejkrásnější, jaké jsem kdy viděl. Neviděl jsem nikoho, kdo by byl nemocný, zmrzačený nebo by vypadal nešťastně.

Řekli mi, že jsem byl mrtvý 3 až 4 minuty, ale v nebi jako by se čas zastavil. Zdálo se mi, že jsem tam byl tři nebo čtyři měsíce. Pak Bůh pustil moji ruku a řekl, musíš jít na chvíli zpět, a až dokončíš svou práci, můžeš se vrátit. Zhruba v té době už jsem se vracel stejným tunelem stejně rychle, jako když jsem přišel.

Pak už jen vím, že jsem se díval záchranáři do tváře a viděl jsem svého vnuka, který bydlel hned vedle, byly mu v té době asi 4 roky. Během toho rozrušení se zatoulal do pokoje. Podíval jsem se na ně a řekl, na chvíli jsem vás opustil, že? Záchranář řekl, bojuj s námi, ne proti nám; snažíme se tě tu udržet. Pořád jsem neměl strach ze smrti. Po 23 injekcích a třech defibrilacích jsem byl na cestě do nemocnice. Jeden ze záchranářů řekl mému švagrovi, aby do nemocnice nespěchal; že živý do nemocnice nedojedu.

Ani se nezastavili v malé nemocnici v našem městě, ale odvezli mě rovnou do traumacentra v Georgii. Když jsme tam přijeli, byl jsem stěží naživu, Ten den měl službu skvělý doktor, ale první člověk, kterého jsem viděl, byla stará známá, která tam v té době dělala zdravotní sestru. Říkala, že nemohla uvěřit, že jsem to já, když volali, aby si promluvili s doktorem. Říkala, že když volali rádiem po cestě sem, nahlásili moje jméno a adresu, takže poznala, že jsem to já. Řekli mi, abych nemluvil, ale požádal jsem je, ať mi řeknou, jak na tom opravdu jsem. Možná mám něco, co bych rád vzkázal své ženě a dětem, než odjedu. Doktor mi řekl, že to nevypadá vůbec dobře, ale že udělá všechno, co bude v jeho silách.

Moje žena mi později pověděla, že jí doktor řekl, že mou jedinou šancí je injekce přípravku proti krevní sraženině. Ta injekce stála před devíti lety 3 900 dolarů. Prosila je, ať mi neříkají, kolik to stálo, že mám tolik starostí s penězi, že bych z toho mohl mít další infarkt. Rodina si mě kvůli tomu dodnes dobírá. Dali mi tu injekci a pak mě dali na jednotku péče o kardiaky. Moji ženu a děti nechali přijít a odejít, kdykoliv se jim zachtělo, protože si mysleli, že to nezvládnu. Asi sedmý den mi doktor řekl, že mi potřebují udělat srdeční katetr, aby viděli, jak moc je srdce poškozené a jestli by mi nemohli nějak pomoci. Problém našli z 95% v hlavní tepně, která napájí levou stranu srdce, a několik blokád, které nebyly tak hrozné.

Druhý den mi provedli zákrok, kterému říkali roto-rooter (tak se v USA říká nástroji, který používají instalatéři na čištění ucpaných trubek), aby odstranili ucpávky, jak nejlépe to šlo. Po katetru nám s manželkou řekli, že jsem ztratil 25 až 33 % nebo i o něco více z levé dolní části srdce. Poté, co mi provedli roto-rooter, jsem byl umístěn zpět na jednotku pro kardiaky. Měl jsem tu nejmilejší sestřičku, ale zdála se mi velmi smutná, když byla poblíž mě, měla slzy v očích. Příští den mi řekla, že jeden ze záchranářů, kteří mě přivezli, říkal, že bych jí mohl povědět o tom, co chce vědět víc než cokoli na světě. Zeptal jsem se jí, co to je. Řekla mi, vím že nemusíte mluvit, jen si poslechněte, co ti chci říct, než odpovíte.

Řekla mi, že její osmiletý syn zemřel před třemi měsíci na mozkový nádor, a chtěla vědět, jaké je to tam, kam odešel. Záchranář jí prý řekl, že si myslí, že bych jí o tom mohl povědět, podle toho, co jsem mu řekl, když mě přivedli zpět.

Jen jsem tam ležel a nevěděl, co jí říct. Kdybych jí to řekl, lidé by si mysleli, že jsem blázen nebo že mám poškozený mozek. Začala plakat, což mi zlomilo srdce, a pak jsem začal plakat taky.

Dnes, kdy jsem měl čas o tom přemýšlet, věřím, že ten den musel převzít vládu Bůh.

Najednou jsem jí začal vyprávět celý příběh, a oba jsme celou dobu plakali. Pak řekla, teď už tím budu moci žít, když vím, jaké je to v Nebi. Objala mě a řekla, nikdy na vás nezapomenu, moc vám děkuju.

Také věřím, že ji Bůh poslal, aby na mě dohlížela, když jsem byl na jednotce péče o kardiaky, a pečovala o mě, jako by byla má matka. Domů jsem se vrátil koncem týdne. Cesta k zotavení byla pomalá.

Za posledních devět let jsem jsem vyprávěl jen velmi málo lidem o své cestě, s vědomím, že by si mysleli, že jsem se zbláznil. Byl jsem také velmi zmatený, když jsem se snažil přijít na to, co Bůh chce, abych pro něj udělal. V posledních devíti letech jsem se o to podělil s lidmi, kterým doktor řekl, že brzy zemřou. Potom, co mi říkali, že na strachu ze smrti je nejhorší, že nevíte, jaké to bude. Také jsem se o to podělil se svou jedinou sestrou Emily, než zemřela na rakovinu. Ale věděl jsem, kam směřuje a že je to dobrá a bohabojná žena. Bylo jí teprve 57 let. Zemřela v roce 2000. Kromě mých dětí jsem tu zůstal jen já.

Můj zážitek zcela změnil můj pohled na život. Beru život den po dni a žiju ho, jako by to byl můj poslední den. Mé srdce se obměkčilo a místo abych myslel na sebe, snažím se pomáhat druhým. Právě jsem dokončil výuku 33 mladých lidí od 13 do 19 let věku v prázdninové biblické škole, také zpívám v kostelním sboru.

Až do loňského roku jsem v životě nenapsal nic víc než dopis. Od té doby jsem napsal 12 básní. Jednu o své cestě na pokraj smrti Každý den se snažím žít tak, abych se líbil Bohu, a až můj život tady skončí, mohl se vrátit do nebe. Jestli si myslíte, že jsem blázen, je to v pořádku, někdo uvěří, někdo ne. Doufám, že když se o to podělím, pomůže to někomu snadno přejít na druhou stranu, až přijde náš čas. Rád bych věnoval čas tomu, abych poděkoval Bohu za každý den a rok navíc, který mi dal. Chtěl bych poděkovat všem záchranářům, kteří pracují pro krajskou záchranku. Chtěl bych také poděkovat doktorům. A všem sestřičkám, které o mě pečovaly.

BŮH VÁM VŠEM ŽEHNEJ.

Toto je skutečný příběh, který napsal Jerry, 28. června 2001

Základní informace:

Pohlaví: Muž