Popis zkušenosti:

Byla jsem doma a skládala prádlo. Necítila jsem se moc dobře, a když se mi začaly stahovat průdušky, věděla jsem, že přicházejí komplikace. Použila jsem jakýsi inhalátor, ale nezabralo to. Mojí poslední možností, kterou jsem nikdy předtím nepoužila, byla injekce epinefrinu Epi-Pen, kterému se říká „Adrenalin“. Ani to však nezabralo, tak jsem zavolala tátovi, který bydlel o pár bloků dál. Řekla jsem mu, že se musím dostat do nemocnice. Vzpomínám si, že než přišel, chodila jsem po bytě jako zvíře v kleci. Když dorazil, trval na tom, abychom šli ven a počkali na kamaráda, který nás odveze.

Vzpomínám si, jak jsem ušla prvních pět kroků k autu a pak se na ulici zhroutila. Jelikož byl zářiový teplý večer, sousedé byli venku a viděli můj kolaps. Zatímco lidé přibíhali, aby mě dostali z křižovatky (z nějakého důvodu jsem dostala svého otce do středu ulice!), Někdo zavolal záchranku. Přijela sanitka a zdravotníci mne ošetřovali přímo na ulici téměř čtyřicet pět minut. Nemohli se mnou pohnout a dostat mě na nosítka.

Později mi bylo sděleno, že mi kontrolovali stopy drog, vzali krev pro rychlou analýzu a okamžitě mě intubovali. Dýchala jsem nepravidelně a zorničky se mi nehýbaly. Až si byli jisti, že jsem stabilizovaná, dali mě do sanitky. Přijeli jsme na roh naší ulice a tam se mi poprvé zastavilo srdce. Můj otec seděl u řidiče, uslyšel signalizaci monitorů, při které řidič zaklel a zamumlal: „Ztrácíme ji." Můj otec mě pak už neviděl. Ještě dvakrát se mi na pohotovosti krátce zastavilo srdce. Nakonec, když se můj duch spojil s mým tělem, jsem se zvedla ze stolu a udeřila sestru do čelisti. Čtyři zdravotníci se mnou zápasili a museli mi dát nějakou injekci, aby mě uklidnili. Mysleli si, že sahám po hadici s kyslíkem.

Je velmi těžké popsat, co jsem v těch chvílích prožívala já, protože to bylo jako sen, nádherný sen, jaký se mi nikdy předtím nezdál. Nevím, kdy to začalo.

Prošla jsem černým sametovým tunelem k velmi vzdálenému bodu světla. Tak černou barvou jsem nikdy neviděla a ani ji nemohu popsat. Byli se mnou duchovní průvodci, kteří mne vzali, jak tomu říkávám, na „exkurzi vesmírem“. Převládaly pocity rozlehlosti vesmíru a být jeho součástí. Viděla jsem vznik od samotného počátku a já byla součástí jeho minulosti i budoucnosti. Bylo to, jako bych ztratila svoji indentitu. Já byla vše a všechno jsem byla já, včetně Boha. Byl to velmi uklidňující pocit a cítila jsem se velmi bezpečně a chráněná. Cítila jsem bezpodmínečnou lásku, radost a hluboký klid. Nevnímala jsem lineární čas a dokonce i teď mám někdy problémy vnímat jej v rámci jeho rozložení.

Bylo mi řečeno všechno, co se kdy stalo a stane. Získala jsem jinou perspektivu pro vnímání minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Bylo mi například vysvětleno, že jednou z příčin globálních změn je, že se planeta vždy vrací na počátek tak, aby vrátila zpět důsledky lidské činností, o kterých si někteří mysleli, že jsou správné. Například řeky se vrací zpět do svých koryt. Vzpomínám si, jak jsem se ptala, proč k tomu dochází a proč tomu tak je. Poučili mě, že tomu tak má být. Vysvětlili mi to na příkladu odvrácené strany mince - lidé mají svobodnou vůli a některé věci se dějí, protože lidé tuto svobodnou volbu mají. Vzpomínám si, jak jsem se dostala hluboko do příčin a následků (jing a jang). Něco se mi na tom stále nelíbilo, někdy je pro mě velkým problém pochopit a uvědomit si, že k tomu dochází díky těmto lidským volbám. Bylo to jako v říši dobra i zla. Slyšela jsem zvuky, které jsem nikdy před tím neslyšela, a přestože jsem neviděla žádné lidi, uvědomovala jsem si, že všude kolem mě jsou „vibrace“, které mě řídí a pomáhají mi.

Vznášela jsem se a najednou se zastavila. Střetla jsem se s bytostí (Bohem), který mi řekl, že je čas se vrátit. Nechtěla jsem se vrátit do svého těla. Začala jsem se s ním ve své malosti nepřiměřeně dohadovat, ale Bůh mi řekl, že se musím vrátit, protože moje mise nebyla dokončená. Myslím, že to bylo v bodě, kdy jsem se probrala a začala zápasit se zdravotníky. Až do té chvíle jsem nereagovala na žádné jejich podněty (štípání atd.).

Otevřela jsem oči a místnost se vyjasnila, i po návratu jsem stále cítila tu obdivuhodnou nádheru. Když jsem se úplně probrala, vše pak vypadalo méně reálné. Moje rodina se seběhla a vrhla se na mě. Bohužel jsem nemohla mluvit, mohla se sice hýbat, ale byla připoutaná k lůžku. Přiměla jsem je rozvázat mi ruce, abych mohla psát. Musela jsem nějak dokázat, že nedošlo ke ztrátě kyslíku a poškození mozku. Když přišla sestra, zvedla jsem papír se svým jménem, datem narození, adresou, číslem sociálního pojištění, telefonním číslem, jmény rodičů, neteří a synovců atd. Trvala však na tom, že mi bude klást další otázky. Napsala jsem, aby sakra odešla z pokoje - poslechla.

Pak vešel lékař a pokusil se mi dát další injekci, protože si myslel, že znovu začínám být agresivní. Ujistila jsem ho, že jsem v pořádku. Odešel a moje sestra mi vysvětlila, proč jsem svázaná. Smála jsem se tomu. Netřeba dodávat, že jsem byla velmi zklamaná, že se ta lehkost z druhé strany tak rychle vytratila. Když moje rodina odešla, měla jsem jakousi vizi strýce, který v šedesátých letech zemřel na motorce. Vypadal hezký jako James Dean a řekl mi: „Dítě, jen jsi ještě nemohla zůstat.“

Za pár týdnů jsem zavolala do IANDS (Mezinárodní asociace pro studia blízké smrti) v Seattlu, abych něco o zkušenostech jiných lidí zjistila a jestli to bylo skutečné. Osoba na druhé straně pozorně poslouchala a na konci byla velmi dojatá. Zeptala jsem se, jestli mi může říct něco více o mé misi, protože to byl skutečný důvod mého volání. Poradil mi, abych hovor přerušila, sedla si a zeptala se vesmíru. Myslela jsem si, že si ze mne utahuje, ale udělala jsem to. Vrátila jsem se k telefonu a řekla jsem mu, že jsem dostala tu nejpodivnější odpověď, nemám prý v sobě dost lásky. Zeptala jsem se, co to má znamenat? Nikoho jsem nezabila, vždy jsem věřila v Boha a na všechny ty věci, vždyť nezabiju ani mouchu. Jsem jen obyčejná ženská, která neničí svět, žije každodenním životem a dělá, co musí.

Dlouho jsem blábolila tyhle věci, až mě dotyčný zastavil a řekl: „Gratuluji, měla jste klasický prožitek blízkosti smrti." Řekl mi, že "mise" je nějaký nesplněný úkol, proč jsou lidé většinou posíláni zpět. Podle něj existuje mnoho interpretací toho, jak by se dalo chápat „dost lásky“. To si musím prý objasnit sama. Řekl mi tajemství, že součástí té mise by mohlo být, dát lidem vědět, že se smrti nemusí bát a ten odchod je skvělý. Ocitla jsem se pak v situacích s úplně cizími lidmi, kdy na to téma přišla řeč a nikdy jsem se necítila divně.

Nyní „nebe“ a posmrtný život vnímám tak, že se vám po smrti stane to, co preferujete. Můžete si vybrat, zda budete existovat ve stavu bezpodmínečné lásky, či nikoli. Vše závisí na tom, jak sami sobě odpouštíte chyby, které jste ve svém životě udělali. Soudíte jen sami sebe. Ucítíte bolest, kterou jste během svého života vytvořili a vše se vám jako tvůrci vrátí. Někdy tím lidé projdou během prožitku - revizí vlastního života - já toho byla ušetřena.

Od té doby jsem prožila mnoho, mnoho zvláštního. Setkala jsem se s anděly, narazila na lidi, kteří mě pronásledovali, měla problémy s elektromagnetickými poli, zkratovala spotřebiče, praskaly žárovky, mám vize katastrof, včetně počasí a dopravy. Mám lucidní sny a zvýšenou empatii. Těch „dopadů“ bylo příliš mnoho na to, abych je všechny zmínila.

Moje povědomí se po prožitku neustále vyvíjí. V televizi vidím program, který spustí další vzpomínky na prožitek. Bylo mi řečeno, že ne všechny PBS se projevují tak, aby rozvíjely vědomí, jak to já během svého života potřebuji. Neumím si ani představit, jaké další neuvěřitelné věci se stanou. Už nespěchám do budoucna a žiji přítomnými okamžiky. Snažím se nedovolit, aby na mě situace negativně působily, i když většinou se to snadněji řekne, než udělá. Ale moje reakce na tyto situace se změnily, a právě ve mně došlo k hluboké změně. Nejsem tak unáhlená, abych hned něco odsuzovala jako předtím. Nechávám lidi být, kým jsou, aniž bych se snažila měnit jejich názor, který by odpovídal mému. Uvědomuji si, že i oni jsou zodpovědní sami za sebe, ať už vidím jejich postoje dobře, nebo špatně. Chápu, že je to něco, čím si musí sami projít a poučit se z jakékoli lekce, která je posune o krok dále, pokud tu lekci pochopí.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 20. 9. 1994

Prvky PBS:

Cítili jste se odděleni od fyzického těla? Věděla jsem, že jsem duchovní forma totální lásky. Nebyla jsem ztotožněná s mojí fyzickou existencí.

Vstoupili jste do tunelu, nebo jím prošli? Ano, byl sametově černý a já se pomalu vznášela. Ruce se mi pohybovaly ze strany na stranu a tak jsem se v něm posunovala.

Viděli jste ve své zkušenosti nějaké bytosti? Pamatuji si, že jsem potkala dvě, možná tři skupiny. Neznala jsem je a veškerá komunikace byla telepatická. První skupina mě vzala na prohlídku vesmíru - minulosti, současnosti a budoucnosti. Druhá skupina mi dala univerzální znalosti. Třetí bytostí byl Bůh, který mě poslal zpět.

Zdálo se vám, že jste navštívili jiné, nadpozemského světy? Z toho, co si pamatuji: Navštívila jsem město, které jsem považovala za Atlantis, město z krystalů. Bylo to neuvěřitelné. Vzpomínám si, že mělo růžový odstín a jeho technologie byly daleko před námi. Vzpomínám si, že jsem navštívila místa, která byla na různých úrovních evoluce. Vzpomínám si, jak mi bylo řečeno, že některé věci, kterým vědci věří, jako černé díry a některé fyzikální zákony, nejsou úplně správné.

Měli jste pocit, že najednou rozumíte všemu? Vše o vesmíru. Když jsem se probrala, cítila jsem, jak ze mě ty znalosti „odcházejí“. Vzpomínám si, jak jsem se tlačila do postele, abych ten pocit udržela, ale nešlo to. Vzpomínám si na podivné informace spojené s počasím a to, že se planeta snaží „napravit“ sama sebe. Pamatuji si, jak mi odpovídali na náboženské otázky. Pochopila jsem, proč jsem se na katolické škole nikdy necítila dobře. Ne, že bych se dozvěděla něco špatného, jen to bylo jinak. Pamatuji si, jak mi řekli, že vše bude v pořádku, jen se některé věci musejí stát. Nezapomenu na rozhovor o svobodné vůli a poučení, že všichni máme volbu a vliv na věci, které se stávají, ať už pozitivní, nebo negativní. Vše vychází z nás a musí se stát.

Někdy se mi v hlavě objevují jakési univerzální znalosti. Například fyzikální jevy. Minulý týden vyšla zpráva v novinách o černé díře v naší galaxii. Vzpomínám si, jak jsem spontánně řekla: "Je na čase, že na to přišli." Samozřejmě se na mě všichni dívali, jako bych byla blázen, já jsem jen pokrčila rameny a řekla „To je staré." Takové věcí se mi stávají často.