Popis zkušenosti:

Než začnu cokoli psát, mám pocit, že bych měl napsat něco o mě. V listopadu 2003, což bylo asi tři měsíce před mým zážitkem, jsem ztratil matku a přítelkyni, kterou jsem chtěl pozvat na rande. Moje matka zemřela při dopravní nehodě kvůli těžkým zraněním a má přítelkyně při letecké havárii, ve které jsme byli oba. Při té letecké havárii jsem si zlomil levý kotník a dostal volno z armády. Teprve za tři dny mi bylo řečeno, že moje máma umřela. Chtěl jsem to jen zmínit, protože obě byly přítomny v mé zkušenosti.

Byl jsem doma už několik měsíců, když mi bylo sděleno, že mám rakovinu žaludku. Podstupoval jsem léčbu a vypořádával se se vším, co mi léčba přinášela. Bylo mi také oznámeno, že jeden z léků mi může způsobit infarkt, ale šance prý byla milion ku jedné.

Za několik týdnů jsem začal mít slabé bolesti na hrudi, tak jsem si vždy šel na chvíli lehnout. Můj bratr, který byl v té době armádním zdravotníkem, byl doma a kontroloval mne každou hodinu. Když přišel, řekl jsem mu, že na hrudi cítím silnou bolest, a že mám intenzivní pocit pálení žáhy. Změřil mi krevní tlak a řekl mi, abych se uvolnil a bral to v klidu. Potom mi řekl, že mám infarkt. Zavolal mou nevlastní matku, záchranku a začal mne ošetřovat. On i naše nevlastní matka o mne pečovali, než dorazili hasiči.

Když jsem byl na pohotovosti. Cítil jsem, jak mé tělo znecitlivělo, a hruď ztěžkla. Viděl jsem, jak místnost zčernala, a já začal špatně slyšet všechny kolem sebe, ale pamatuji si, že jsem zaslechl doktora říkat: „Ne, nemůžeme ho ztratit, pokračujme, nechci ho ztratit je to ještě kluk, dejte mi další šanci, nabij to na 360 a pořádně ho udeř". Potom všechno úplně zčernalo a smrtelně ztichlo.

Pak jsem byl někde, o čem jsem si myslel, že je to čekárna, odkud mě doktor vezme k otci. Potom jsem viděl svého bratra, který byl na pohotovosti se mnou a pomáhal jim, chodil kolem a zmateně sám k sobě hovořil: „Co jsem udělal špatně, veškerý lékařský výcvik mám a nemohl jsem zachránit ani svého bratra, co jsem sakra udělal špatně." Snažil jsem se mu říct, že jsem v pořádku, ale nemohl mě slyšet. Pak jsem si vzpomněl, jak naše sestra říkala, že před několika týdny měla zážitek blízkosti smrti. Pomyslel jsem si, Bože, jsem mrtvý, tak tohle je ono, ale kde je moje máma a dědeček? Kde je ta hudba, kterou slyšela? Kde je to velmi jasné světlo, o kterém mluvila? Pak zase všechno zčernalo, nic jsem neviděl, jen všechny ty myšlenky se mi honily hlavou.

Pak jsem se odněkud vše začalo naplňovat mlhou a cítil jsem, jak se pohybuji po temné chodbě. Uslyšel jsem někoho volat mé jméno, říkal mi, abych šel dál. Byl jsem v pořádku a měl pocit volání domů. Byli tam, aby mě odvedli domů. Cítil jsem, že něco není v pořádku, chtěl jsem se vrátit zpět tudy, kudy jsem přišel, ale bylo mi řečeno, že se zpět vrátit nemůžu, že můj čas na Zemi vypršel. Měl jsem pokračovat, abych se brzy setkal s mámou. Hlasy mi neustále říkali, abych se pohyboval s nimi a držel jejich tempo. Vždy když jsem se ohlédl zpět, tak jsem cítil, že se mi stane něco špatného a že se musím vrátit zpět tam, odkud jsem přišel. Pokaždé, když jsem se podíval zpět, hlasy mi řekly, abych držel krok a pokračoval v pohybu.

Řekl jsem dost, že to stačí a že už nechci jít dál a zůstanu tam, kde jsem, dokud mi neřeknou, kde jsem a kam jdeme. Hlasy mi řekli, že jsme dosáhli našeho cíle. Že jsem zrovna tam, kde teď mám být. Ucítil jsem něco, o čem jsem si myslel, že je síra a smrt. Pak se ty hlasy začaly smát a říkaly, že právě toto jsem si způsobil mým životem. Zeptal jsem se, kde jsem a co se stane dál. Hlasy se ještě více smály a opakovaly jen to, co jsem zrovna řekl. Myslel jsem si, že musím být v pekle, protože to nebylo to, co mi vyprávěla moje sestra. Tohle nevypadalo jako nebe, které popisovala. Pak jsem uslyšel nahlas své myšlenky. Hlasy mi řekly, že pro mě nebe nebylo určené. Že toto je nebe, ve kterém mám být. Pak jeden z nich řekl, že tohle je čas krmení.

Pak jsem se cítil, jako bych byl zatlačen do nějaké zdi s rukama přitisknutýma ke zdi. Cítil jsem se naprosto bezmocný, a pak jsem uviděl, jak se ke mně blíží něco, co vypadalo jako koule s vlasy se žraločími zuby. Podíval jsem se na svou pravou stranu a viděl jsem, že ty původní hlasy byly malá monstra, která se proměňovala v koule s vlasy a zpět v monstra. Byly to ty nejohavnější příšery, které jsem kdy viděl a zatím nikdy nespatřil. Vypadali jako hadi zkřížení s netopýry, zkříženými s něčím, co mělo rohy. Měli hadí těla a měli křídla. Ramena a ruce vypadaly jako pálky. Jejich tváře vypadaly jako hadí s netopýřími i hadími tesáky. Na hlavě měli rohy, ale ne jako rohy býka nebo berana. Špičaté rohy, ale nic o čem bych mohl tvrdit, že to vypadalo pozemsky.

Když se změnili v koule, zeptal jsem se, co se mi to stalo. Zasmáli se a řekli mi, abych držel hubu, slyšel jsem můj hlas naříkat. Pak se ke mě začali blížit a já cítil, jak se mi žaludek scvrkává. Pamatuji si ten pocit zmatenosti, proč se mi to děje? Kde je moje máma a kde je Bůh? Pak jsem cítil, jak se mnou krmí. Podíval jsem se dolů na to, o čem jsem si myslel, že je moje tělo a části mého těla byly pryč. Pak jsem se podíval na ně a na části těla, které měli v tlamách. Pak jeden z nich řekl: „Už jsme ti řekli, že toto je tvé nebe a my jsme tvůj Bůh“.

Nevím, proč jsem to udělal, ale začal jsem nahlas odříkat 23. žalm a oni se na pár vteřin přestali krmit. Jeden z nich řekl, že už mi to teď nepomůže. Stále jsem odříkával: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno.“ Tehdy se shlukli dohromady a křičeli: „Není už nikdo, kdo by tě zachránil!“ Stále jsem odříkával 23. žalm. "I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují“. Pak jsem cítil, jak se mé paže uvolnily, stál jsem a oni se seskupili dohromady a stále říkali, že mi teď už nikdo nemůže pomoci.

Cítil jsem, že musím odříkávat žalm celou dobu, než najdu cestu z tohoto místa, které mi teď připadalo jako peklo. Takže jsem se celou bytostí soustředil vzpomenout si na každé slovo, které bych mohl říct. "Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš. Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů." V tu chvíli jsem začal mít báječný pocit, který mne obklopil, až jsem musel zavřít oči.

Pak jsem zaslechl hlas: „Joe, otevři oči, to jsem já. Všechno bude v pořádku." Ten hlas zněl jako od mé přítelkyně, o kterou jsem usiloval v listopadu 2003 těsně předtím, než se zabila při letecké havárii. Pak řekla: „Sandy, je příliš vyděšený, než aby otevřel oči hned teď, možná ho zkus ty přimět, aby otevřel oči, „Pak jsem si uvědomil, že jsem slyším svoji mámu, protože řekla:„ Joe, moje sladké dítě díkůvzdání, (moje máma mi vždycky říkala, že jsem její sladké dítě díkůvzdání, protože jsem se narodil v listopadu) už jsi v bezpečí, nejhorší část je za námi, otevři oči, zlato, je v pořádku že jsi vyděšený, ale teď musíš otevřít oči, můj maličký, prosím, pro mě zlato.“

Když jsem otevřel oči, viděl jsem ji, jak stojí přede mnou a objímá mne, a pak mi řekla, abych se podíval dolů. Když jsem se podíval, viděl jsem, že moje tělo bylo opět celé. Části, které byly ukousnuté, byly zpět. Řekla mi, že jsem teď v pořádku a že jsem měl jen na výběr, ale nejprve mi chtěla ukázat pár věcí. Vzala mě za ruku a ocitli se jinde. První věc, kterou mi ukázala, byl hrad. Vypadal jako velmi starý a byl velmi krásný. Viděl jsem rytíře na koni vyjíždět do bitvy. Také jsem viděl, že hrad byl na krásném zeleném svahu. Viděl jsem také pastýře, jak se jeho stádo pase na kopci. Zeptal jsem se své mámy, jestli bych si mohl přičichnout k trávě, protože jsem nikdy předtím neviděl takový krásný svah. Vzala mě dolů, abych mi toho dopřála, a když jsme se blížili, ucítil jsem tu trávu. Voněla jako meloun, byla tak sladce vonící a bylo to tak intenzivní, že jsem toužil kousek ochutnat, protože jsem si myslel, že chutná jako meloun. Moje máma mi řekla, že nemohu; byla to potrava určená pro ovce.

Další věc, kterou mi ukázala, byl oceán. Nebylo tam ani človíčka. Voda byla tmavě modrá. Skoro bych řekl, že to byla kobaltová modř. Moje máma řekla, že pro mne bude dobré, abych se té vody napil. Vyhověl jsem jí a voda byla vážně skvělá. Chutnala jako malinová žvýkačka, nebo ovocný pohár. Nic takového jsem nikdy neochutnal, přesto ochutnal znovu, nebo znovu objevil. Řekla mi, že tento oceán je místem, kde všichni pijí, aby si ulevili.

Pak mi řekla, že mi ukáže ještě jednu poslední věc. Nebylo pro ni příjemné, že mi to mi to musí ukázat, ale musela. Řekl jsem, že to je v pořádku. Pokud mi to musela ukázat, bylo to v pořádku. Nechtěl jsem jí bránit, aby mi to ukázala. Bylo to součástí toho, co musela vykonat. Vzala mě do našeho domu a do pokojů, kde jsem měl vidět svou rodinu. Měl jsem vidět, co se mnou v životě prožívali. Cítil jsem velký stud v každé z těch místností. Jejich srdce byla silná smutkem a uvažováním, co by pro mne mohli udělat. Zeptal jsem se mámy, jestli to je ono, čím si Mandy prošla, když měla svůj zážitek NDE. Máma řekla ne, a že její zážitek NDE nebyl stejný jako můj. Každý je jiný; proto má každý jiný zážitek. Mandy nedělala totéž, co jsem dělal já, ale ještě nesplnila vše, co se od ní požaduje. Stále má před sebou úkoly, které musí udělat, než jí bude ukázáno to co mě. Pak jsem se zeptal své mámy, jestli mi to ukázala z důvodu mého rozhodnutí zůstat s ní, nebo abych se vrátil ke svému otci a mé rodině na Zemi. Řekla ano. " Chtěla bych, aby ses rozhodl mezi místy, kde chceš být."

Pak mi řekla, že musím před někým stanout a je čas před něj jít hned teď. Řekla mi, abych se nebál toho, co se bude dít dál. Pak jsme byli někde, co nazvala bodem volby.

Když jsme se tam dostali, na mé pravé straně byla obrovská scéna. Pak vyšlo jasné světlo. Když se světlo přibližovalo, viděl jsem v něm zlaté centrum. Když se zastavil, centrum bylo přímo přede mnou a neřeklo nic. Pak mi bylo řečeno, abych se podíval na scénu po mé pravici. Když jsem otočil mámu, řekla mi, že to je v pořádku, jen nás nechej poznat tvé pocity. Viděl jsem fotografie mého života na Zemi. Moje staré školy a všichni moji přátelé, všichni moji mazlíčci, všechny žerty, které jsem páchal na svých učitelích. Poslední fotografie, které jsem viděl, se týkaly rodiny. Pokaždé, když jsem zranil svou sestru a všechny úskoky, které jsme s bratry chystali. Když to skončilo, zeptal se mě, jestli jsem se dozvěděl něco o tom, co ten druhý cítil. Řekl jsem ano, a že jsem velmi litoval každého ublížení, které jsem jim způsobil.

Světlo mi řeklo, že mám na výběr. Mohl jsem svobodně zůstat, nebo se vrátit. Přechod na druhou stranu byl přímo přede mnou. Jediné, co jsem musel udělat, bylo projít oběma nohama, ale kdybych to udělal, nemohl bych se vrátit. Byl jsem tam a mohl zůstat, jen kdybych vstoupil oběma nohama.

Řekl jsem, že bych chtěl zůstat, ale nemohu vědět, co bude moje rodina cítit, když tam zůstanu. Přál jsem si, aby byli šťastní a bylo jim dobře, ale měl jsem pocit, že jim budu moc chybět, a nebudou šťastní, kdybych tady zůstal. Bylo mi řečeno, že bude v pořádku, když se vrátím. Byla to tedy moje volba - vrátit se.

Zlaté světlo řeklo mé matce, aby mě vzala zpět. Řekla, že to udělá. Pak řekla: „Dobře, jen si lehni zlato a mysli na mne. Bude v pořádku, když budeš mít obavy, ale pamatuj si, že budete v pořádku. Pamatuj, že vás miluji, tvé bratry, sestru i tvého otce. Budu tady pro vás všechny včetně vaší nové nevlastní matky.“ Pak řekla, abych zavřel oči, a když je znovu otevřu, vrátím se do těla k tátovi. Také řekla, že budu cítit bolest, ale brzy přejde, že asi za týden budu doma a za pár měsíců bych se měl úplně zbavit rakoviny žaludku.

Se zavřenýma očima jsem cítil, jak letím zpět do mého těla. Přitom jsem viděl před očima procházet slova a odpovědi. Téměř jsem znal odpovědi na všechno, co jsem ani nikdy nepotřeboval.

Když jsem o šest hodin později otevřel oči, byla moje rodina šťastná, že jsem zpátky. Nemohl jsem najít slova, kterými bych jim povyprávěl to, čím jsem prošel. No, alespoň tu část, kterou jsem pocítil jako peklo. Bylo těžké jim vysvětlit, nebo alespoň přimět je, aby pochopili, že jsem byl na chvíli v pekle. Moje máma se mýlila, když říkala, že budu mít bolesti. Necítil jsem žádnou bolest a asi o týden později jsem se mohl vrátit domů. Asi za tři měsíce jsem se plně zotavil z rakoviny žaludku.

Někteří lidé by si mohli pomyslet, že jsem svůj příběh zkopíroval od Howarda Storma. Vím o jeho zážitku NDE. Někdo by řekl, že můj je s jeho téměř identický. Dozvěděl jsem se o jeho zážitku až poté, co jsem měl svůj vlastní. Až když jsem se chtěl dozvědět, jestli existuje někdo jiný, kdo měl podobný zážitek jako já.

Základní informace:

Pohlaví: Muž

NDE se stalo dne: 2/20/2004


Překlad Josef
https://www.nderf.org/Experiences/1joe_g_nde.html