Popis zkušenosti:

Před porodem jsem byla plná obav. Rodila jsem už třikrát císařským řezem, ve stejné místnosti, se stejným doktorem, ve stejné nemocnici, ale tentokrát jsem se velmi bála. Asi jsem byla hodně nervózní.

Vešla jsem do operačního sálu, kde již všichni a všechno bylo připraveno. Vylezla jsem na stůl. Začali tím, že jsem dostala infuzi. Pak vstoupil lékař a řekl: "Za pár minut začneme." (Jakmile léky začnou působit, museli co nejrychleji dostat dítě ven, aby léky měly co nejmenší vliv na dítě.) Doktor dal pokyn sestře a ona pustila infuzi. Ostatní z nich pokračovali v přípravě místnosti pro zákrok. Pak jsem se ztratila a všechno bylo náhle černé.

V dalším okamžiku mého vědomí, jsem se dívala na operaci shora. Nebyla jsem nad mým tělem ve stejné místnosti, ale byla jsem velmi vysoko nad tím vším. Cítila jsem se naprosto v pořádku, bez bolesti a dalších problémů. Bez jakýchkoliv příznaků, kterými mé tělo zrovna procházelo. Stála jsem, ale necítila podlahu, teda měla jsem pocit, že pevně stojím. Nacházela jsem se u zábradlí nebo malé zídky, která byla postavena kolem nějakého bazénu. Hovořila jsem se třemi, nebo čtyřmi ženami stojícími vpravo. Ženy držely něco jako notebooky nebo zápisníky a psali si poznámky, co jsem jim popisovala. Všechny jsme měly na sobě nějaké dlouhé pláště nebo róby bílé barvy. Moje róba byla trochu jiná než ty, co měly na sobě ony.

Když jsem se dívala do bazénu, neviděla jsem v ní vodu. Viděla jsem operační sál. Vypadalo to, jako kdyby někdo odřízl celý strop operační místnosti a na to místo položil tenký, průhledný a obrovský prsten. Naklonila jsem se přes okraj. Pak jsem ukazovala a vysvětlovala těm mladým ženám věci, které doktor a zdravotní sestry právě prováděli. Vypadalo to, jako by vyjmuli mé orgány jeden po druhém a položili je na mé tělo svázané provazem, kterým byly stále připoutané. Během té chvíle bylo patrné, že se doktor nad něčím velmi rozčiluje. Křičel na sestřičky, protože byl plný emocí a paniky. Vysvětlovala jsem ženám i další věci. Ony mi kladly otázky a povídaly si se mnou. Dala bych cokoliv za to, abych si vzpomněla, o čem jsme mluvili, ale nepamatuji si na nic jiného, než že jsem vysvětlovala, co zdravotníci dělají na sále.

V tu chvíli, kdy se lékař a zdravotní sestry zdály frustrovaní a rozčilení, na pravé straně od nás procházeli další lidé. Někteří z nich zrovna potřebovali pomoc a péči mladých žen, které byly se mnou. Dívala jsem se na ně a stále jsem komunikovala s jednou nebo dvěmi zbylými mladými ženami, které mi byly nejblíže. Moje pozornost se brzy obrátila zpět, směrem k mělké tůni. Z nějakého důvodu se mi najednou zdál ten obraz rozmazaný, proto jsem se naklonila blíže. Ty obrazy pode mnou se přiblížily. Cítila jsem, jak jsem byla přitahována hlavou blíže k hladině. Pak jsem přepadla dopředu, zatímco barvy, zvuky a tvary kolem se na mne zřítily. Vlnily se kolem mne a padaly na mne.

Pak jsem se ocitla zpátky v mém těle. Cítila jsem neskutečnou bolest, stejně jako všechny ženy, které prožily císařský řez. Byla jsem vyvezena z operačního sálu. Vzpomínám si, že jsem si myslela: "Páni, kde bylo to místo, kde jsem právě byla? Nemůžu se tam vrátit? Co mi to ty ženy opakovaně říkaly? Jen mi dovolily jít zpátky?" Později mi manžel řekl, že když lékař vyšel ze sálu, byl zalitý potem, zhluboka si vydechl a vypadal velmi vyčerpaně. Lékař opakovaně řekl mému manželovi, že už nám nedoporučuje mít další děti, protože to moje děloha už nevydrží.

Když jsem se probrala, nepamatovala jsem si, že jsem zažila něco neobvyklého, protože jsem se probudila tam, kde jsem usnula. Přemýšlela jsem o tom později, že mi ta zkušenost nikdy nepřipadla zvláštní nebo divná. Myslela jsem si: "To musel být jen živý sen, který se mi jen zdál." Události toho dne pak jen přirozeně pokračovaly dál.

Můj první císařský řez v Japonsku byl akutní. Jakmile jednou porodíte císařským řezem, pak už jsou i další porody vedeny císařským řezem. Můj druhý porod byl strašný. Lékař se to snažil udělat, jen pomocí epidurální anestezie. Když mne doktor začal řezat, cítila jsem to. Nevěřil mi a řekl mi, že to jsou jen nervy, ale cítila jsem všechno. Potom mne uspali, protože jsem to nedávala. Během operace jsem se opakovaně probouzela. U třetího porodu mi dali více léků, než při prvních dvou. Bylo to pohodlné a prakticky bez bolesti. Při prvních třech porodech jsem nikdy neměla žádnou zkušenost, ani nic podobného, jako u tohoto posledního.

Vím, že posmrtný život je skutečný. Teď vím, že naše činy zde určují, co prožijeme po smrti. Modlím se za lásku a mír pro všechny z vás. Bez ohledu na to, do jak těžkých životních situací se dostaneme, modlím se, abyste všichni byli silní a doufali v lepší zítřky.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 10. února 2015

Prvky PBS:

Cítili jste se odděleně od těla? Byla jsem to já, ale myslím, že v mé čisté formě.

Vstoupili jste do tunelu, nebo jím prošli? Připadalo mi to, jako bych byla v jakémsi nebeském vzdělávacím středisku.

Setkali jste se, nebo jste se nějak jinak dozvěděli o jiných zesnulých (nebo živých) bytostech? Nemyslím si, že jsem je znala, ale nejsem si tím jistá. Neměla jsem však pocit, že bych mluvila s cizími lidmi. Přála bych si, abych si pamatovala, o čem jsme mluvili.