Popis zkušenosti:

Při úklidu domu mi spadlo na hlavu okované prosklené okno, zasazené do dubového rámu. Pamatuji si, jak jsem ho zahlédla, když na mně padalo a náraz mě srazil na kolena. V prvním okamžiku jsem cítila neuvěřitelnou bolest, která vzápětí pominula, když jsem se oddělila od svého těla.

V té době jsem už byla Ph.D., zkoumala biofyziku, elektronovou mikroskopii a byla zcela ponořená do vědy a výzkumu ultrastruktury buněčné patologie v organismech, které byly vystaveny látkám znečišťující životní prostředí. Neměla jsem žádné duchovní přesvědčení, žádnou víru v posmrtný život, v Boha ani náboženství. Nikdy jsem neslyšela o prožitcích blízkosti smrti a nezajímala se o věci, týkajících se fantazie.

Nad ničím takovým jsem nepřemýšlela, i když jsem si to fičela dlouhým tmavým tunelem směrem ke světlu, které mě k sobě přitahovalo. Nemyslela jsem na nic a nebála jsem se. Byla jsem tam a všechno se dělo velmi rychle.

Vzpomínám si, jak jsem bez vlastní vůle zpomalila, když jsem byla u vchodu na osvětlené místo a byla ohromena tím, že jsem tam, stojící vpravo, objevila svou matku a babičku, které mne zdravily s velkou láskou. Nějakým způsobem jsme komunikovali, určitě beze slov nebo zvuku, ale úplně jasně v mé mysli. Překvapilo mě, když jsem je viděla zdravé, ve středním věku, šťastné, plné lásky a radosti z rozpoznání mě. Podstoupila bych jakýkoliv úder do hlavy, kdybych měla jistotu jejich přítomnosti. Byl to nádherný dar.

Pak jsem vstoupila do světelného místa: zvlněné kopce, tráva, květiny, modrá obloha a zářivé barvy. Co mě ohromilo, byla intenzita, lesk a jasnost barev, které jak se zdálo, vyzařovaly z každého místa v krajině. Třeba tráva zářila zeleně. Bylo to opravdu překrásné.

Najednou jsem se ocitla v přítomnosti Světelné bytosti. Neviděla jsem jí do obličeje, mohla jsem s ní komunikovat, ale ne slovy ani obrazy, bylo to nějaké společné propojení. To teď prožívám v meditacích, ale nedokážu to vysvětlit úplně přesně. Je to nad rámec používaných slov i běžných pozemských zkušeností. Emoce jsou vždy několikanásobně umocněny. Cítím to štěstí velmi hluboko v sobě, tak hluboce, že mne vždy zahltí vděčnost; Cítím mír; Cítím úctu a sounáležitost. Neměla jsem konkrétní revizi svého života, ale věděla jsem, že o mém životě i o mně ví úplně všechno, vše bylo chápáno a nebylo nijak souzeno. Byla jsem hluboce milovaná.

Zdálo se, že jsem v té Přítomnosti byla navěky.

Bez jakékoliv předchozí diskuse nebo varování jsem se najednou vrátila do svého těla s velkými bolestmi hlavy. Vlasy jsem měla jako rohož zaschlé krve a byla jsem otupělá. Sestra mého lékaře se mě zeptala, jestli jsem ztratila vědomí a já jí řekla ne. Byla jsem pitomá! Pak jsem se šla natáhnout do postele, podepřená polštáři, protože to bolelo tak moc, že jsem si nemohla úplně lehnout. Byl pátek večer.

V pondělí, když jsem se vrátila do laboratoře a začala pracovat, se na mě kolega podíval a donutil mě jít k jeho doktorovi. Nebyla jsem v Seattlu dlouho, takže jsem měla pouze gynekologa, ale rodinného lékaře ještě ne. Po CT vyšetření, neurologických testech (kde jsem na jedné straně neměla žádnou ostrou reakci, byla velmi zaoblená) jsem byla poslána do postele a požádána, abych několik týdnů nepracovala. Hematom v mém mozku byl naštěstí dost malý a nevyžadoval chirurgický zákrok; rána na mé lebce byla už uzavřena. Jak řekl doktor: „Kdybyste přišla dříve tak bychom vás šili.“

Takže jsem byla poprvé ve svém životě, sama bez nějaké práce. Obrazy a pocity z PBS se mi stále vracely.

Když jsem se dala dohromady a vzpamatovala se, zašla jsem do knihkupectví Elliott Bay Book Store. První kniha Raymonda Moodyho o zážitcích blízké smrti „Život po životě“, mi snad sama vyskočila z police do rukou. Přečetla jsem v úžasu z té knihy hodně, možná úplně všechno, co tam bylo napsáno. Popsal tam několik případů podobných zkušeností. Nemohla jsem nepřihlížet k tomu, co se mi stalo a na vize, které jsem si pamatovala. Tak jsem zahájila vlastní průzkum vědomí a rozšířené reality, ve kterém pokračuji dodnes.

Po letech meditací, učení se, setkávání s učiteli a lidmi, kteří měli podobné zkušenosti, jsem měla nějakou vizi, která mě nabádala k uzdravování lidí. V roce 1984 jsem předala laboratoř jednomu z mých asistentů a odešla se věnovat životu v poradenství, studiu duchovních tradic v šamanských kulturách a možných duchovních aspektů léčení. Nyní pokračuji v soukromých sezeních, vyučuji, pořádám semináře a publikuji svou první knihu, aby všechny informace, které jsem takto získala, byly dostupné všem.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: zima 1976