Popis zkušenosti:

V sobotu ráno mě odvezli do nemocnice, já si pamatuji jen pár okamžiků z pohotovosti. Rodina mi pak řekla, že v pondělí ráno volali mé sestře, aby jí řekli, že má za mnou přijít do nemocnice. Vyjádřili mi svoji účast a podporu a pak jsem téměř dva měsíce nic nevnímala.

Když jsem byla v kómatu, pamatuji si, že jsem vnímala lidi v místnosti, ale nemohla se probudit a reagovat. Pamatuji si, že mi byla velká zima. Vzpomínám si, jak mě sestra přikrývala a držela mě za ruku. Měla jsem velmi vysokou horečku. Slyšela jsem, jak zdravotní sestra kárá moji sestru, že mě přikryla. Řekla jí, že to při vysoké teplotě nepotřebuji. Moje sestra jí řekla, že podle mého obličeje poznala, že mi je zima a necítím se dobře. Řekla jsem jí později, že si to pamatuji. Potvrdila mi, že se to stalo. Zvláštní, že sestry vědí, jak číst výrazy ve tváři sourozence.

Vzpomínám si, že jsem v místnosti slyšela hlas mého bratra - přiletěl ze zahraničí. Když jsem uslyšela jeho hlas, věděla jsem, že musím být ve vážném stavu. Pamatuji si, jak jsem se cítila osamělá a bezmocná. Nebyla jsem si jistá, kde jsem, ale moje mysl stále fungovala. Byla jsem vždy šťastná, když jsem v místnosti uslyšela hlasy. Slyšet hlasy bylo znamení, že jsem stále naživu. Když jsem odešla z nemocnice, ještě dlouho jsem měla nutkání tam zajít, abych rodinám řekla, že mají často a dlouho trávit čas s pacienty, kteří jsou v kómatu. Sama jsem prošla tou zkušeností a vím, že vás slyší.

Měla jsem pocit, že se ztrácím čím dál víc. Vzpomínám si, jak jsem prosila Boha, aby mi nechal fungovat mozek. Cítila jsem, že to byla jediná věc, jediné znamení, že jsem stále naživu.

Měla jsem pocit, že jsem někde ve tmě a musela se s něčím složitým potýkat. Vzpomínám si na nějakou mužskou bytost, která se mnou mluvila, nebo telepaticky komunikovala. Byl tam dlouho a stále mi říkal, že je v pořádku rozhodnout se umřít, přestat tvrdě bojovat a prostě to vzdát. V jednom okamžiku se jakoby vytratil. Cítila jsem, že je zlý, v mysli se mě snaží přimět, abych to vzdala a rozhodla se pro sebevraždu. Vzpomínám si, že jsem žádala Boha, aby mi pomohl a ta zlá bytost zmizela.

Pak jsem byla v nějakém zářivém a silně osvíceném prostoru. Bylo to jako vznášet se ve vzduchu nebo v mraku, ale s vědomím, že to není mrak. Bylo to úžasné. Zdálo se, jakoby mě světlo drželo v náručí a chovalo jako miminko. Mohu to popsat jedině tak, že jsem měla pocit, jako bych se stala součástí vesmíru. Vzpomínám si, že jsem nebyla překvapená, jako bych po celou dobu věděla, že tam patřím a že jsem tam už kdysi byla. Byla to ještě větší pohoda, než jsem si kdy v životě dokázala představit. Upřímně, měla jsem pocit, že jsem zpátky tam, odkud jsem odešla a jsem tím stále přesvědčena. Nikdo jiný tam se mnou nebyl.

Pak jsem z dálky uviděla přicházet postavu. Šla vzpřímeně jako nějaký člověk, přesto měla kolem sebe nějaký druh elektrického pole. Nepamatuji si, jak jsme na začátku mluvili. Vzpomínám si, jak jsem mu dětinsky řekla: „Tohle všechno je tvá práce.“ Těsně předtím jsem si totiž uvědomila, že to je Bůh. Cítila jsem, že se chovám neuctivě a nevěděla, co mám dělat. Komunikoval se mnou jen jeho přítomností. Nepamatuji si nic z toho, co řekl, ale vím, že jsem se díky němu cítila naprosto skvěle a v pohodě. Nejen tím, že tam byl, ale také spokojená s mým životem i s tím, co jsem právě prožívala. Vůbec jsem se nebála. Vzpomínám si, že jsem měla pocit, jako by se můj mozek až tady otevřel a obdržel všechny odpovědi, které mi rychle proudily hlavou. Pochopila jsem, že všechny problémy světa (nejen mého života) jsou v pořádku. Vzpomínám si, jak jsem byla pobavená tím, že všechno a tím myslím opravdu všechno, dobro i zlo na světě je pod kontrolou. Všechno bylo naplánováno téměř až neskutečně. Cítila jsem, že to všechno bylo opravdu skutečné a spíše můj život byl vlastně jen sen, zkouška, zkušenost, jen jsem se tam z nějakého důvodu vrátila.

Poslední rok s tím prožitkem dost bojuji - dokonce jsem byla naštvaná, že jsem tam nezůstala. Nechtěla jsem si to pamatovat a stále to někdy zpochybňuji - dodnes však mám stále záblesky vzpomínek - vybavují se mi věci, na které jsem asi zapomněla - jak mi napovídá moje duše - která je mi velkou oporou. Řekla mi, že stejně tak věříme v Boha, ale nejsme si tím jistí. Měla jsem štěstí, že mne shledali hodnou a dobrou. Stále věřím, že se mi to opravdu stalo. Až se s ním znovu setkám, zeptám se ho: „Pamatuješ na v duben 2001 - opravdu se to stalo?“ Pak se určitě dozvím správnou odpověď, ale mezitím budu muset žít na této planetě a pokoušet se nezbláznit ze snahy vzpomenout si na všechno - kdo ví - možná si vzpomenu, než odejdu.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: 21. 4. 2001 a červen 2001

Prvky PBS:

Cítili jste se odděleni od fyzického těla? Ano, pamatuji si, jak jsem se dívala dolů na sestry a lékaře, kteří mě oživovali. Vzpomínám si, jak mi bylo jedné sestry líto, protože doktor zuřil a křičel na ni. Bylo mi líto i toho doktora, protože se velmi snažil, udržet mě naživu.

Vstoupili jste do tunelu, nebo jím prošli? Nejsem si jistá, jestli to byl tunel nebo ne, když jsem byla ve tmě. Nevěděla jsem, kde jsem. Nemyslím si, že by mě to tenkrát napadlo - když tam žádné světlo nebylo.

Setkali jste se, nebo jste se nějak jinak dozvěděli o jiných zesnulých (nebo živých) bytostech? Jsem přesvědčena, že první muž ve tmě byl sám ďábel. Byl tak charismatický a mazaný. Upřímně věřím, že ve světle jsem potkala Boha, přesně tento pocit ve mně zůstal - moje pozemská mysl s tím vším stále bojuje, ale v mém mozku, mém srdci a v mé duši je něco, co mne nutí věřit, že to všechno bylo skutečné. Nepamatuji si, že bych viděla někoho jiného - ale někde uvnitř mám pocit, že ano.

Měli jste pocit, že najednou rozumíte všemu? Celému vesmíru.

Viděli jste scény z vaší minulosti? Pamatuji si jen pocit, že všechno v mém životě bylo v pořádku. Vrátila jsem se s pocitem vědomí, že Bůh od nás neočekává dokonalost.

Viděli jste budoucí události? Vrátila jsem se s přesvědčením, že všechno na Zemi je pomíjivé. Zažili jsme příšerné války a stalo se mnoho špatných věcí, ale měli bychom jít dál, protože všechny zármutky a hrůzy pominou. Jednoho dne se ohlédneme za naším životem a bude nám to připadat jako sen, jakoby se nic z toho opravdu nestalo. Neříkám, že si máme všichni udělat svůj vlastní individuální život tak, aby ten náš byl nejlepší, ale dělat vše proto, abychom zlepšili život všem, u kterých to můžeme ovlivnit a neberme to pořád tak vážně - to nejlepší teprve přijde.