Popis zkušenosti:

Prasklo mi slepé střevo a i když mne prohlédlo několik lékařů, ani jeden z nich nedokázal diagnostikovat, co se mnou bylo. Když si matka doma uvědomila, že umírám, znovu mě vzala na pohotovost a požadovala, aby konečně zjistili, co mi je. Měli jsme štěstí, že ten večer měl službu lékař z Indie a požádal MNE, abych mu řekla, co mě trápí. Řekla jsem mu, že to je asi slepé střevo. Řekla jsem to ostatně i všem ostatním lékařům, kteří mě vyšetřovali, ale on jako první naslouchal a věřil mi. Byli připraveni nejdříve provést nějaké chirurgické testy, ale ihned po našem rozhovoru se místo toho rozhodl pro operaci slepého střeva. Ta operace už byla prováděna docela pozdě. Možná týdny potom, co mi to střevo prasklo. Gangréna již vypukla a v mém těle byl binec. Vykrvácela jsem a zemřela. Moje srdce se zastavilo, když jsem byla na operačním stole.

Poslední věc, na kterou si pamatuji, než jsem upadla do celkové anestézie, je anestezioložka, která chtěla, abych počítala od deseti dolů. Řekla jsem jí, že je hezká a pak jsem si pomyslela: „Kdyby si nenamalovala ty modré oční stíny, které se nehodí k jejímu obličeji.“ Slyšela jsem je ještě v posledním okamžiku vědomí, jak se všichni smějí. Vzpomínám si, že jsem se cítila poněkud ponížená a litovala, že jsem to řekla nahlas.

Pak si pamatuji, jak vycházím z mého těla. Vznášela jsem se nahoru ke stropu operačního sálu a ke světlu. V tu chvíli to bylo jen jasné světlo v operačním sále. Podívala jsem se dolů a uviděla své tělo obklopené mnoha zdravotníky. Po opuštění mého těla jsem k němu necítila žádné emoce, nebo lítost. Byla jsem trochu zvědavá, co tam všichni dělají, ale rozhodla jsem se to nezkoumat, protože to nebyla moje starost. Cítila jsem se velmi lehce a svobodně: bez bolesti z posledních několika týdnů a bez zármutku z mého života. Měla jsem pocit, že mě tady nic důležitého nedrží, zejména když mé tělo nebylo nic jiného, než jen zdroj bolesti. Cítila jsem se více než odhodlaná odejít.

Pořád jsem se vznášela výše a výše, až ven nad nemocnici. Viděla jsem, jak město žije, všichni lidé si dělali, co právě potřebovali. Čím výše jsem byla, tím se lidé a plochy zmenšovali a zmenšovali, až jsem se dívala, jak se vzdaluje a zmenšuje i Země. Cítila jsem a jako bych viděla své spojení se vším, s každým tvorem, každou rostlinou, každou skálou - se vším. Viděla jsem, jak jsme všichni spojeni z části navzájem a z části s Bohem. Cítila jsem nepopsatelnou spoustu lásky a štěstí. Opravdu nemám slova, kterými bych to vyjádřila, snad jako naprosté štěstí, dokonalé, celé a součástí všeho. To jsem v tu chvíli cítila a věděla. Než jsem zemřela, tak jsem o všem pochybovala. Tady jsem věděla úplně všechno a neměla žádné další otázky. - V jednom okamžiku jsem se vznášela v oblacích, kde jsem se rozhodla chvíli zůstat. Nevím, co mě to napadlo a ani na tom vlastně nezáleží. Zastavila jsem se tam z čisté radosti. Pamatuji si, jak jsem se zmenšovala a zmenšovala, až jsem se stala součástí oblaků. Stala jsem se vodní částicí a potom ještě menší. Pořád jsem se zmenšovala, až do velikosti atomu. Vnímala jsem každou částici v tom mraku i to, že jsme vypadali jako na nejnižší úrovni bytí. Bylo to krásné; byli jsme krásní. Velmi rychle jsem ztratila povědomí o svém těle. Nebyla jsem prostě nic a všechno najednou. Nakonec jsem ten mrak opustila, stále bez smyslu pro mé tělo. Byla jsem to JÁ. Byla jsem čistá energie, zcela dokonalá a neporušená. Byla jsem čistá láska a i přesto jsem to byla stále „Já“.

Opustila jsem úroveň Země a hned poté jsem postupovala velmi rychle ke světlu. Stala jsem se součástí toho světla. Mohla jsem tam zůstat navěky a možná jsem to i udělala, protože čas tam neexistoval.

Pak jsem si uvědomila přítomnost tří „bytostí“. Oni byli zlatým světlem a překrásní. Byli jsme spojeni v jedno, ale nějak odděleně. Chvíli měli tvar a chvíli byli jen úžasné zlaté světlo. Nějak jsem je znala, ale ne ze života, ze kterého jsem právě odešla. Nazývali mě svou milovanou dcerou a řekli mi, že si mohu vybrat. Mohla bych jít s nimi a navždy zůstat ve světle. Nebo jsem se mohla vrátit k tomu, že budu dcera Margaret. Nechápala jsem, proč si myslí, že se chci vrátit. Být tam s nimi bylo tak nádherné. Řekli mi, že moje lekce nebyly úplně dokončeny a pořád se musím ještě hodně naučit a také hodně naučit ostatní. Řekli mi, že jsem ještě potřebná. Řekli mi, že jsou vždy se mnou a musím si zapamatovat, že nikdy nejsem sama.

Nikdo z nás není nikdy opuštěný, bez ohledu na to, jak moc to můžeme někdy cítit. Život je krásný, i když víme, že to není nic jiného než bolest.

Vybrala jsem si možnost, která byla zaměřena na vzájemnou lásku a odpovědnosti k ostatním. Takže jsem se velmi neochotně rozhodla vrátit.

Vrátit se zpátky do mého těla nebylo tak jednoduché, jako jeho opuštění. Probudilo mne zvracení v pooperačním pokoji. Cítila jsem neuvěřitelnou bolest, fyzickou i emocionální. (Teď mám trochu převrácený žaludek, když o tom tak přemýšlím.) Čas od času bych chtěla vědět, jestli jsem se rozhodla správně, a jestli se mi trochu podařilo naučit se lásce, nebo to naučit jiné.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

NDE se stalo dne: 1974


Překlad JP
https://www.nderf.org/Experiences/1karen_m_nde_8141.html