Popis zkušenosti:

Několik týdnů po smrti mého otce se moje astma prudce zhoršilo. Byla jsem navíc osmnáct týdnů těhotná. Tu konkrétní noc jsem se cítila extrémně slabá a těžce se mi dýchalo. Můj manžel byl na noční směně, takže moje matka u nás hlídala děti, dokud neusnuly. Probudila jsem se půl hodiny před půlnocí a zjistila, že mám velký problém, začala jsem opravdu panikařit. Použila jsem opět inhalátor a vzala si zvýšenou dávku léků. Vůbec mi to nepomohlo. Rozhodla jsem se, že zavolám matce, aby zůstala s dětmi a já mohla odjet do nemocnice.

Sešla jsem po schodech dolů, abych počkala na matku. Začala jsem se ztrácet. Uvědomila jsem si, že nemůžu jen čekat a zavolala si záchranku. Moje matka i sanitka dorazily téměř současně. To už jsem byla v bezvědomí. V průběhu oživování jsem se najednou cítila nesmírně klidná a vůbec se nebála. Pamatuji si na scénu, ve které jsem řekla mámě, že vzkazuji dětem, jak moc je miluji, ale také ji a mého manžela. Zatímco ta scéna probíhala v mé mysli, záchranáři se mě zoufale snažili zachránit. Byli opatrní, aby neublížili mému nenarozenému dítěti.

Věděla jsem, že umírám a vůbec mi to nevadilo. Cítila jsem se naprosto klidná. Vzpomínám si, že jsem kolem sebe cítila neuvěřitelnou lásku. Nevěděla jsem, odkud pochází, byla všude kolem mě. Cítila jsem se jako v tunelu a nade mnou bylo světlo. Vnímala jsem, jak tím tunelem neuvěřitelnou rychlostí letím. Viděla a cítila jsem všechno, co jsem během svého života udělala a spatřila všechny lidi, které jsem znala a milovala, byl to velmi zvláštní pocit.

Když jsem se dostala až nahoru, cítila jsem svého otce i jeho lásku. Neviděla jsem ho, ale věděla, že tam je. Říkal mi, jak moc mě miluje a že mu všichni chybíme, ale byl v pořádku. Také mi řekl, že ještě není můj čas, protože mám tři děti a další na cestě. Všechny ještě potřebovali matku. Byla jsem velmi smutná, jelikož jsem na tom krásném místě chtěla zůstat. Nic jsem neviděla, ale bylo to prostě překrásné. Také jsem se svým otcem nemluvila ústy, protože to byly naše myšlenky, které spolu komunikovaly.

S tímto pocitem jsem se vracela zpět k mému tělu, letěla jsem neuvěřitelnou rychlostí skrze jakýsi hluk, který mi vířil hlavou. Když jsem se vracela, viděla jsem sama sebe na jednotce intenzivní péče. Vedle mne stála moje matka a manžel. Plakali a drželi mě za ruce. Viděla jsem také personál, zdravotníky a lékaře, jak mne ošetřují, právě se připravovali na intubaci. S jedním všemocným "žuch" jsem se ocitla zpět ve svém těle.

V tu chvíli, kdy jsem měla pocit návratu do svého těla, jsem začala zvracet a nabyla vědomí. Bylo půl třetí. Byla jsem v bezvědomí dvě a půl hodiny. První věc, kterou jsem řekla své matce a manželovi, byla: „Viděla jsem Světlo!“ Všichni tím byli ohromeni, protože jsem byla opravdu blízko smrti.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo: Březen 1997

Prvky PBS:

Byl váš zážitek spojen s ohrožením života? Astmatický záchvat a klinická smrt, nedýchala jsem šest minut.

Cítili jste se odděleni od fyzického těla? Má duše se vznášela.

Zdál se vám čas rychlejší, nebo pomalejší? Zdálo se, že se to odehrálo na věčnosti. Porovnejte prosím vaše sluchové schopnosti během zážitku - s vaším sluchem bezprostředně před zážitkem. Slyšela jsem hlasitý rachot.

Vstoupili jste do tunelu, nebo jím prošli? Ano tmavý tunel, ve kterém jsem viděla celý svůj život, na jehož konci bylo světlo.

Setkali jste se, nebo jste se nějak jinak dozvěděli o jiných zesnulých (nebo živých) bytostech? Ano, potkala jsem otce. Neviděla jsem ho, ale cítila jeho přítomnost. Komunikovali jsme telepaticky a on mi řekl, že se musím vrátit.