Popis zkušenosti:

Popis mého zážitku blízké smrti jsem začala psát dne 6. října 2007, tedy třicet pět let po mé zkušenosti. Zážitek, kdy jsem se téměř utopila, se odehrál zhruba deset let předtím, než jsem poprvé uslyšela výraz. „zážitek blízké smrti“.

Stalo se to koncem jara, roku 1972 v Kaukauna ve Wisconsinu, když se blížily mé sedmnácté narozeniny. Byla jsem na střední škole a byl to den, kdy jsme si měli vyzvednout ročenky. Z nějakého dávno zapomenutého důvodu ten den vyučování zrušili a jen během pozdního odpoledne bylo třeba si ročenky vyzvednout. Domluvila jsem se s nejlepší kamarádkou, kterou znám od šesté třídy, že vezmeme kamarádku z centra města Philadelphie na rafting po řece Wolf. Jely jsme do Menominee a pronajaly si raft. Voda v korytě byla vysoká a rychlá. Jako sebevědomá plavkyně, která už několikrát sjela na raftu stejný úsek řeky, jsem byla plná neporazitelného sebevědomí, přesvědčení o neomylnosti, které často postihuje mnoho dospívajících náctiletých, a zapomněla jsem si obléknout záchrannou vestu.

Užívali jsme si krásný den, kdy jsme mohli předvést naší přítelkyni z velkoměsta jednu ze svobod, kterou mají děti z předměstí. Když jsme se plavili po proudu, začali jsme zvyšovat rychlost. Před námi se klenul přes řeku pěší most. Všimli jsme si velmi starého muže, který nám zběsile ukazoval, abychom se přesunuli doleva. Neslyšeli jsme ani slovo, i když křičel a byl očividně rozrušený. Pochopili jsme, že musí mít nějaké potíže a potřeboval naši pomoc. Tak jsme se pokusili manévrovat raftem k levému břehu. Boj s proudem ustoupil a my jsme se vší silou snažily veslovat ke břehu. Místo toho raft narazil do středového pilíře mostu a složil se. Byli jsme vrženi do ledové vody. Mé přítelkyně s raftem směřovaly doprava - fakt, o kterém jsem se dozvěděla až mnohem později, zatímco já byla unášena doleva, přímo do vodního víru.

Vír mne stáhl pod hladinu a já nevěděla, kde je nahoře a kde dole. Zoufale jsem se snažila plavat a pokoušela se dostat ven, než mi dojde dech. Začala jsem panikařit a byla zoufalá. Nevěděla jsem, jestli plavu nahoru nebo dolů. V hlavě se mi ozval hlas nebo myšlenka, která řekla něco jako: „Nechej toho. Plavej s proudem. Nech to být." Okamžitě jsem přestala plavat. Přišlo to jako uvolnění, vzdání se něčemu většímu než jsem já. Zahrnulo mne hluboké přesvědčení - vnitřní pocit, že vše bude tak, jak to má být. Všechno zčernalo.

Můj život se mi začal odehrávat před očima, jako film tvořený obrázky, jako fotografie rychlých, po sobě jdoucích snímků, nebo videoklipy (jako segmenty rychlých záběrů, které se používají při reklamních šotech). Žádný zvuk je nedoprovázel. Postupovalo to chronologicky od mého narození, do mého současného věku. Stále si pamatuji několik záblesků, včetně: Jako batole jsem dostala první včelí žihadlo tak, že jsem sáhla na něco, co jsem považovala za mouchu sedící na předních dveřích (viděla jsem se zezadu); Záchvat vzteku, kdy jsem se válela na podlaze jídelny, protože moje máma chtěla jít do obchodu s potravinami (pohled z bodu vznášejíce se blízko stropu); Jak jsem dostala dárkem dámský elektrický holicí strojek od mého otce k šestnáctým narozeninám (vznášející se nad jídelním stolem). Bylo to, jako by obrazy blikaly, pohybovaly se a téměř tančily přímo před mými víčky. Podobně si to představuji, jako s dnešními brýlemi pro virtuální realitu. Tento „život blikající před mýma očima“ proběhl velmi rychle. Odhaduji, že to byla otázka pár sekund.

* (Později jsem se své matky ptala na ty spatřené situace, které dosud nebyly součástí mé paměti. Opravdu jsem ve věku tří let přimáčkla včelku, nebo měla záchvat vzteku u pedálu šicího stroje, který stál v naší jídelně ještě v době, kdy jsem začala chodit do školy? Ještě na některé další situace, ale máma si na ně nevzpomínala.)

Pak byla tma, úplná a totální temnota. Podívala jsem se ze strany na stranu a viděla jen další temnotu. Myslela jsem si, že mám zavřené oči, takže jsem si vědomě zkontrolovala, zda je mám otevřené. Hlas v mé hlavě řekl: „Otoč se,“ a když jsem to udělala, spatřila jsem světlo ve velikosti špendlíkové hlavičky. Vzpomínám si, že jsem si pomyslela: „Asi jsem v jeskyni“, a pak mě klidná a vytrvalá myšlenka nutila, abych se vydala směrem ke světlu. Uklidňovalo mne, že se nebojím. To vznášení bylo jemné, pomalé, pokojné a bez zvuku. Nepamatuji si, že bych se snažila pohybovat tělem. Jen jsem plachtila tmou. Rozhlédla jsem se kolem sebe, občas jsem zahlédla lidi. Viděla jsem kráčejícího staršího muže s nějakým oslíkem. Viděla jsem dědečka (otce mého otce, který byl několik let mrtvý). Viděla jsem další lidi, někteří pomalu mířili oběma směry a z jiných byly jen rozmazané skvrny.

Světlo u vchodu do jeskyně se zvětšovalo a zvětšovalo, čím blíže jsem se dostávala k ústí. Bylo neuvěřitelně jasné, na rozdíl od denního světla, které má často odstíny. Toto konkrétní světlo bylo čistě bílé. Když jsem vstoupila do světla, byla jsem okamžitě obklopena pocitem nekonečného klidu. Byla jsem doma. Byla jsem obklopen čistou láskou a přijetím. Byla jsem plně spojena s tímto klidem a láskou. Nejblíže jsem byla tomuto pocitu znovu, jen při narození svých dvou dětí.

Do hlavy mi vklouzla myšlenka. Ptala se mě, proč jsem tam byla tak brzy. Myšlenka mne překvapila. Byla jsem nejistá a znepokojená. Byla jsem dezorientovaná a přemýšlela jsem: „Kde jsem? Co je to za místo?" Myšlenka v mé hlavě vyvolala neklid a jako by to ta myšlenka cítila, začala mě ujišťovat, že jsem v pořádku a v bezpečí. Přesměrovalo mě to opět k pocitům míru a lásky, které jsem cítila původně. Cítila jsem se v klidu, ale byla jsem zvědavá a zmatená, když jsem si uvědomila: "Opravdu můžeš číst mé myšlenky?" Jakoby si má mysl uvědomovala, že potřebuji konkrétnější způsob komunikace, abych se cítila úplně přepychově.

Takže myšlenky mi přicházely do hlavy: v jakési formě nebo tvaru, abych to měla co nejsnadnější? Najednou přišla myšlenka; "Co myslíš?" Někteří si mne představují, v podobě moudrého starého muže, jiní ženy a další zvířete. Všichni - různých ras, stáří, důležitosti nebo rodů. Co potřebuješ ty? Bez váhání jsem si pomyslela „Člověk“. V tu chvíli se světlo začalo simultánně rozdělovat na úžasné barevné paprsky a zesilovalo do hutnější podoby. Jakmile světlo dosáhlo stádia, kdy vypadalo jako člověk, trochu sice vypadající jako vykrojené těsto; "Jako perník", pomyslela jsem si: „To stačí, s touto formou jsem spokojená.“ Tvar se mohl pohybovat a byl trojrozměrný. Byl složen výhradně ze světla a paprsků luminiscenční barvy, které vyzařovaly ze všech jeho částí. Viděla jsem tu barvu znovu o mnoho let později, když jsem poprvé uviděla jakýsi materiál hrající všemi duhovými barvami. Pocity bezpečí, lásky a míru byly v jeho přítomnosti ještě silnější a stále jsme komunikovali prostřednictvím myšlenek.

Bytost chtěla vědět, kterému hlasu dám přednost - muže, ženu, dítě atd. Vybrala jsem si hlas muže. (Zajímavá volba v tom věku mého života.) Nepamatuji si žádnou debatu o volbě jazyka. Chtěla jsem vědět, jak mám nazývat tuto světelnou formu. Začal mi říkat některá z mnoha jmen pro Bohy, které používají světové kultury. Přerušila jsem ho se slovy; „Bůh to pro mne udělal“, i když jsem si nebyla v té době a ve svém životě jistá, jestli vůbec věřím v Boha. Cokoliv to světlo bylo, uznávám ho jako formu čisté energie. Vlastně jsem tomu nikdy neřekla Bůh, ale současně si uvědomuji, že spousta mých známých by tomu tak říkali.

Začali jsme komunikovat o tom, kde to jsem. Domov, důvěrné místo, kde jsem byla mnohokrát předtím. Světlo chtělo vědět, co tam pohledávám, což jsem sama také chtěla vědět. Bylo mi řečeno, že tam jsem předčasně a stále mám před sebou úkoly. Jaké úkoly? To bych asi dokázala zjistit, ale musela jsem se vrátit. Nechtěla jsem. Opravdu jsem tam chtěla zůstat. Byla jsem nesmírně zarmoucená. Pochopila jsem, že to byla moje povinnost a nebyla bych žádána se vrátit, kdybych toho nebyla schopná. Uvědomila jsem si, že se musím vrátit, ale bála jsem se. Světlo mi nabídlo doprovod, který mě bezpečně převede zpět. Stejně jsem pořád nechtěla odejít, ale můj průvodce mě uklidnil. (Když jsem si později na vysoké škole, v mých snech vybavovala raftingový zážitek. Můj průvodce se mi v mých snech objevoval jako dědeček - otec mé matky, který zemřel necelý rok před výletem na raftu.) Dovolila jsem si ještě chvíli zůstat, než se zahřeji všeobjímající láskou, klidem a jasným světlem, než jsem se otočila připravena odejít.

Rychle jsem se vrátila do tmy jeskyně. Připadalo mi to rychlejší, než rychlost světla. Nepamatuji si, že bych někoho viděla, když jsem tou temnotou cestovala. V následující vteřině jsem byla zpátky ve svém těle a vyskočila jsem z temnoty až na hladinu vířící řeky, kde jsem byla schopna se nadechnout vzduchu a ne vody jako poprvé. Všechno, co se mi stalo, se tady mohlo odehrát jen za minutu nebo za dvě. Byla jsem uvolněna z víru a proud mě rychle zanesl do řady peřejí.

Byla jsem znovu připravena bojovat o svůj život. Hned jsem si uvědomila, že pokud bych se neotočila nohama ve směru proudu, tak bych určitě narazila hlavou na nějaký balvan a byla vyřízená. Začala jsem tedy řídit plavbu tak, aby mé nohy byly přede mnou. Spoléhala jsem se na instrukce, které jsem kdysi slyšela v televizních a rozhlasových show, které propagovaly ochranné helmy. Zmiňovali se tam také o tom, že můžete žít se zlomenýma nohama, ale ne s rozdrceným mozkem. Je to legrační, co vás napadá i v krizových situacích. Byla jsem jako kmen plovoucí skrze peřeje, ale stále jsem nemohla nějak účinně použít své ruce, abych se zachránila. Rozhodla jsem se, že se musím převrátit na břicho. Myslela jsem si, že i když asi bude těžší vytáhnout hlavu do vzduchu, mohla bych použít své ruce k uchopení něčeho, nebo k manévrování blíže ke břehu.

Chvíli jsem se takhle vznášela. Mohla jsem používat trik motýlích křídel, abych vytáhla hlavu z peřejí a nadechla se. Pak jsem se pokusila chytit skály, když mne na ni proud vrhl. Připadalo mi to věčnost, když jsem se snažila přichytit, ale nakonec byla moje technika úspěšná. Zachytila jsem balvan dostatečně velký, abych jej objala a mohla zvednout hlavu nad hladinu, mimo proud tekoucí vody. Chvíli jsem tam odpočívala, byla jsem ale příliš vyčerpaná, než abych to vydržela. Byla jsem zase ve vodě a několikrát jsem vdechla vodu. Voda kolem mých nohou byla stále hluboká, ale v některých kapsách bylo pár decimetrů. Nakonec jsem se nějak náhodou nemotorně odrazila na stranu. Byla jsem hozena na pravý břeh, který byl zaplavován přívaly vody. Přidržovala jsem se malých stromků a keříků, které měly kořeny asi půl metru pod vodou. V korytě nebylo jen mnoho vody, ale břeh byl skutečně zaplavený.

Konečně chvíle, kdy jsem poprvé myslela na své kamarádky. Byly naživu? Kde by mohli být? Jarní červánky, na které jsem se dívala na začátku této cesty, vystřídala planeta, která na sebe vzala zcela nové barevné schéma. Teď už jsem byla v bezpečí a mohla začít přemýšlet o ostatním. Nebesa, stromy, listy a řeka zářily světlem zevnitř, které jsem viděla, zatímco jsem byla uvězněna uvnitř víru. Zelená byla zelenější, modrá modřejší a hnědá hnědší. Bylo to, jako by všechno bylo naživu, dokonce i neživé předměty, jako jsou kameny, voda a obloha. Všechno pulzovalo životem. Ten pocit se mnou zůstal týdny, ale nikdy už nebyl tak intenzivní jako v tu chvíli.

Postupovala jsem proti proudu přidržujíce se malých stromů a keřů. Chytala jsem se jejich kmenů a větví, když jsem musela bojovat s proudem kolem mých nohou. Prohledávala jsem břeh a houštinu, abych zjistila, jestli nejsou mé kamarádky někde nablízku. Modlila jsem se a doufala, že nenajdu žádná těla. Zvuk peřejí zesílil. Nakonec jsem uviděla lávku a vlevo stály kamarádky s raftem. Stály v místech, kde stál ten muž, co se snažil naznačit, abychom jeli jinudy. Skákaly radostí, objímaly se a volaly na mne, jakmile mě spatřily. Za nimi byla malá přehrada, nebo přepad. Byly asi metr vysoko nad relativně klidnou tůní, kudy náš vor měl jet. Všechny naše snahy zastavit raft a pomoci starci na mostě se vyjasnily. Chtěl nás přimět, abychom se vyhnuli nebezpečí a jeli v klidnějším, přirozenějším toku řeky

Raft měl vytržené dno. Po mnoha objetí jsme se posadili na stěny raftu, houpali jsme nohama a pluly dál po řece. Po cestě jsme se snažily získat zpět naše věci. Vylovily jsme boty, moji záchrannou vestu a pádla. Všechno jsme našli, kromě drobností které nikomu nechybí. Nejúžasnější záchranou ze všech, byly mé brýle. Když jsem byla ve víru, měla jsem stále v ruce pádlo. Pak jsem se rozhodla ho pustit, abych mohla plavat. Brýle jsem měla na očích, ale pomyslela jsem si: „Ne, jestli ztratím brýle, moje matka bude šílet.“ Takže jsem si je sundala a držela jsem je po celou dobu zážitku. Nedokážu si představit, co si myslel vlastník raftingové půjčovny, když nás vyzvedl na určeném místě, ale alespoň moje máma na mě nekřičela.

Nevím, jestli se jedná o skutečný zážitek blízkosti smrti, protože jsem nikdy jiný neměla a ani jsem nikdy nepotkala někoho, kdo má nějak zdokumentovaný zážitek blízkost smrti. Vlastně jsem nezemřela a nechala někoho mne oživit, ale předpokládám, že je to přinejmenším podobné tomu, co se děje blízko smrti. Vždycky jsem jen říkala „Spadla jsem do řeky a podchlazené tělo mi vyloudilo na mozku žertovné iluze", dokud jsem nezačala číst o zážitcích. V tuto chvíli jsem dychtivá dozvědět se více.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

NDE se stalo dne: jaro 1972


Překlad Josef
https://www.nderf.org/Experiences/1kathi_b_nde.html