Popis zkušenosti:

Měla jsem těžký život, když jsem vyrůstala. Rodiče byli na mne velice přísní, nedovolovali mi dokonce ani mít přátele. Drželi mě v domě a dokonce i učitel za mnou chodil domů. V šestnácti letech jsem toho všeho měla dost a už si jen přála ukončit svůj život. Vzala jsem si celou láhev otcovských léků, o kterých jsem věděla, že měly něco společného s jeho onemocněním srdce. Moje matka vyřizovala nějaké pochůzky, a když se vrátila domů, našla mě v posteli. Byla jsem tak, tak naživu. Zavolala záchranku a odjeli jsme do nejbližší nemocnice. Byla jsem odvezena přímo na intenzivní péči, kde mne okamžitě začali ošetřovat. Pokoušeli se mi vypláchnout ze žaludku všechny zbývající léky, napojili mě na přístroje a podobně. Slyšela jsem všechny rozhovory. Lékaři dávali pokyny zdravotním sestrám, jak a co mají dělat. Pak jsem slyšela slova: "Ztratili jsme ji!" Uslyšela jsem, jak mé srdce na monitoru sotva pípalo, a pak se zastavilo.

Stála jsem tam mimo postel u hlavy mého těla, ale za všemi pracovníky záchranky. V tu chvíli se mě zběsile snažili oživit a přivést zpět. Neměla jsem žádné bolesti. Ve skutečnosti jsem nic necítila. Ale stála jsem tam v šoku, když jsem viděla mé tělo ležet na posteli a úsilí personálu kolem. Dívala jsem se, jak vytáhli elektrické madla, aby oživili mé srdce, dali mi dýchací trubici do krku a napíchli mi do ruky infuzi.

Pak jsem ucítila, poklepání na mé levé rameno. Otočila jsem se, abych se podívala, kdo to je, a pak jsem byla pryč. Tehdy jsem se ocitla v naprosté tmě. Nebyly tam žádné úrovně, žádné stěny, žádný strop - nic. Byla jsem schoulena, mé ruce objímaly pokrčené nohy, mezi koleny jsem měla zabořenou hlavu, jako ve fetální poloze. Pak jsem uslyšela hlas; byl to hluboký hlas, ale současně milý a laskavý. Otočila jsem se, abych se podívala směrem k hlasu a uviděla tam stát muže. Neměl křídla, takže předpokládám, že to nebyl anděl. Měl dlouhý, kožený kabát, který byl až k podlaze. Jeho vlasy byly přehozeny a vypadaly, jako by je měl nagelované. Muž tam stál a vypadal, jako by měl něco v prstech a hrál si s tím, nebo to převaloval. Ale v prstech nic neměl, jako by si hrál jen s těmi prsty.

Naklonil ke mně hlavu a řekl: "To není, co jsi chtěla, že?" Začala jsem plakat a odpověděla: "Ne, bylo to hloupé. Snažila jsem se jen upoutat na sebe pozornost." Pak mi řekl: "Vidíš světlo?" Rozhlédla jsem se a daleko, ve velké vzdálenosti bylo světlo, jako kdybych se dívala přes hranol, který hrál duhovými barvami, které se z něj linuly. Bylo však velmi daleko, bylo sotva vidět, ale bylo tam. Tehdy mi řekl: "Světlo nemá povoleno přijímat sebevrahy; ti musí zůstat v temnotě." Nevím, jestli mě jen zastrašoval a děsil, nebo jestli mluvil pravdu, ale nezeptala jsem se ho. Pak vyslovil slova, na která nikdy nezapomenu: "Život je dar a není na nás, abychom si jej brali."

Zpočátku jsem nechápala, co tím myslel, ale pochopila to později, až když jsem si to vše uvědomila. Pak mi řekl: "Tohle není tvůj čas a posílám tě zpátky, přesvědčím tě, že máš pro nás pracovat. Budeš vědět, kdy bude správný čas, jak ho uchopit a naučíš se, jak s tím pracovat." Neměla jsem vůbec ponětí, co tím myslel, ale souhlasila jsem a odvětila: "Děkuji vám" a pak jsem byla poslána zpět.

Vzbudila jsem se v nemocniční posteli, připojena ke spoustě přístrojů, s trubkou v krku. Přístroje sledovaly životní funkce, srdce a vydávaly spoustu pípání. Byla jsem připojena ke kyslíkovému přístroji a mnoha dalším, ke kterým mě připojili. Ale když jsem se probudila, zaslechla jsem hlasy. Slyšela jsem, jako bych byla v přeplněné místnosti, kde najednou všichni mluvili. Bylo to jako na večírku, nebo na nějakém shromáždění. Ale jediní lidé, kteří tam byli, byly sestry, které seděly v místnosti zdravotních sester. Nemluvily, jen tiše pracovaly, sledujíce přístroje pacientů a psaly si poznámky. Uvědomila jsem si, že jsem na jednotce intenzivní péče, kde se mnou byli další pacienti. Sestra přišla, aby mě zkontrolovala a všimla si, že mám oči otevřené. Byla vzrušená a hned mne požádala, abych zamrkala, otočila hlavou, zahýbala prsty na rukou a nohou. Neměla jsem žádný problém provést cokoliv. Podívala jsem se na hodiny na zdi, naproti mně, byly dvě hodiny ráno. Mohla jsem obrátit hlavu a dívala se z okna. Všimla jsem si, že venku je tma, takže jsem předpokládala, že jsem byla mino sebe jen pár hodin. Moje matka mne asi musela najít na posteli dříve, kolem čtvrté odpoledne, pomyslela jsem si.

Myslela jsem si, že jsem byla pryč jen do dvou ráno. Mýlila jsem se. Sestra mi řekla, že jsem byla v kómatu třicet dva dnů! Řekla mi, ať se nesnažím namáhat a moc mluvit, protože jsem potřebovala nabrat sílu. Byla jsem slabá a moje mysl byla od všeho oproštěna. Nepamatuji si nic z doby, kdy jsem byla kómatu. Neměla jsem žádné sny, neslyšela jsem žádné zvuky; bylo to jen jedno velké prázdné místo. Chtěla jsem vědět, proč jsem slyšela všechny ty hlasy kolem sebe, a tak jsem se zeptala zdravotní sestry. "Jaké hlasy?" Zeptala se. V tom okamžiku jsem si pomyslela, že mám asi poškozený mozek. Byla jsem však ujištěna, že mozek mám v pořádku.

Týden před propuštěním mi lékaři udělali další vyšetření, aby se ujistili, že nedošlo k žádným poškozením. Moji rodiče mne přišli navštívit a strávit se mnou čas. Byli samozřejmě naštvaní, ale brzy si uvědomili, že jsem jen chtěla mít normální dětství a aby se ke mně chovali normálně. Pak jsem byla propuštěna a poslána domů, ale lékaři mi přikázali, abych zůstala v posteli a snažila se získat sílu, než něco začnu opravdu dělat.

Hlasy jsem neustále slyšela, ale už ne tak moc, protože jsem byla doma. O několik let později jsem si uvědomila, že jsem zřejmě slyšela mluvit zemřelé. Nemluvili se mnou, ale slyšela jsem je. Když jsem pak připustila, že mluvili se mnou, byla jsem z toho rozrušena, že je slyším a mluvím s nimi. Trvalo to celé roky, než jsem to pochopila a naučila se přizpůsobit mému novému daru. Musela jsem se to naučit vypnout, jako bych vypnula rádio, aby se ty hlasy ztratily. Pak, abych jim dovolila, aby se mnou mluvili, když jsem byla připravena nebo chtěla, aby se mnou mluvili. Teď, když mi bylo padesát osm let, používám tento dar, abych pomohla mrtvým odejít do Světla. Pomáhám také ostatním, kteří chtějí ukončit svůj život sebevraždou. Učím je chápat, že ničemu neuniknou, a co se stane, když to udělají. Sdílím s nimi své zkušenosti. Teď už vím, proč mne ten muž poslal zpátky a řekl, že má pro mne práci. Nyní to chápu a využívám své schopnosti a dary, abych pomohla ostatním, kteří uvízli mezi sférami, nebo uvízli v duši na zemi. Můj dar je mocný a někdy je toho víc, než dokáži sama unést. Ale mnohým jsem dokázala, že ten dar je skutečný, až to nakonec uznali. Naučila jsem věřit i ty, kteří dříve pochybovali.

Základní informace:

Pohlaví: Žena

PBS se stalo:1976